Hlavní obsah

Jak se poslouchá očima

Právo, Dana Braunová

„Půjde vám to výborně!“ povzbuzoval mě učitel Václav Ptáček, když jsem hned napoprvé zvládla ve znakovém jazyce auto, letadlo, telefonovat a loď (tu s malou nápovědou). Vzhledem k tomu, že předeslal, že jeho pes znal 25 znaků, euforii jsem nepropadla.

Foto: Karel Otcovský, Právo

Neslyšící Jaroslav Fořt ví, že se na Úřadu práce v Mostě s Michaelou Zvěřinovou domluví ve své mateřštině.

Článek

Tím spíš, že mí „spolužáci“ v kurzu pana Ptáčka mrskali znakovou konverzaci, aniž jsem se v ní chytala. Znakový jazyk se učí už třetí rok a shodují se na tom, že jeho zvládnutí dá zabrat.

Znakující zloději ze seriálu

Podobné pocity měl i herec Ivan Trojan, když loni dostal do rukou scénář televizního seriálu Čtvrtá hvězda. Hrál v něm komickou figuru pochybného charakteru, která se však pro zdárný průběh svých vykutálených zlodějin naučila znakovat - zručný kumpán byl totiž neslyšící. „Před natáčením jsme se měsíc intenzívně učili, samotné natáčení trvalo skoro tři měsíce,“ přibližuje známý herec své seznámení s českým znakovým jazykem a ukazuje pečlivě opoznámkovaný scénář, kam si ke každému slovu podrobně zapisoval příslušná gesta.

Foto: Milan Malíček, Právo

Václav Ptáček, sám neslyšící, učí český znakový jazyk již 34 let a je autorem několika učebních skript.

„S učitelkou Zlatuší Kurcovou (sestra Václava Ptáčka), která je neslyšící, a její dcerou, která slyší a dokonale znakuje, jsme si řekli, že vzhledem k omezenému času se nebudeme učit znakový jazyk jako takový, ale půjdeme jen po replikách, které jsme měli ve scénáři,“ vzpomíná Ivan Trojan. „Byla to opravdu tvrdá práce, než jsme pochytali, jak to má správně být, a bylo to i v rychlém tempu přesné.“

„Každou repliku jsme si rozebírali jako školáci při větném rozboru: podstatná jména, přídavná, slovesa, spojky… Postupně jsme to slepovali. Paní Zlatuše byla při natáčení a kontrolovala, zda se vyjadřujeme správně. Několikrát jsme museli záběr opakovat. Nejen kvůli jazyku, ale i kvůli výrazu. Neslyšící by se u toho takhle netvářil, říkala,“ připomíná Trojanův seriálový kumpán a kolega z Dejvického divadla Pavel Šimčík. „Učení byla těžká práce, ale ve výsledku se ukázalo, že těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Když se rozjela kamera, byl jsem sám překvapený, jak nám to s Ivanem jde. Člověk musí přistoupit na způsob, jakým se neslyšící dorozumívají - že jejich hlasivky jsou ruce - a zapojit motorickou paměť.“

S neslyšícím by však herec komunikovat nedokázal. „Maximálně bych si vybavil to, co bylo ve scénáři. Zůstala mi například v paměti věta: Jestli se to moje holka dozví, tak tě zabiju,“ směje se Pavel Šimčík. „Dozví je pohyb celou rukou od ucha do otevřené dlaně,“ upřesňuje herec a dodává, že si u každého slova zapisoval, které prsty jsou otevřené, zavřené, směr pohybu atd.

Foto: archív ČT

Ivan Trojan a Pavel Šimčík v rolích dvou zlodějíčků poznali, že znakový jazyk není ochuzen o výrazy, které by se před desátou večer musely vypípávat.

Staré znaky zanikají

Václav Ptáček učí znakový jazyk už 34 let. Znaková řeč je jeho mateřským jazykem, neboť neslyší jeho rodiče i sestra. Napsal několik skript, která slouží například policistům, zdravotníkům i pracovníkům v cestovním ruchu.

A co je při výuce nejtěžší? „Klad a zápor,“ má jasno Václav Ptáček. „Pro slyšící je těžké vyjádřit klad - zápor a k tomu současně znakovat. Jinak nenarážím na větší problémy. Studentům vštěpuji, aby neposlouchali ušima, ale očima.“

Pokud je student pilný, zvládne základy znakového jazyka za dva roky, pokud chce s jazykem pracovat třeba jako tlumočník, chce to minimálně pětileté studium. „Nejde jen o jazyk, neslyšící mají jiný svět a jinou kulturu než slyšící. Je třeba se s komunitou neslyšících sžít,“ doplňuje Václav Ptáček, který rovněž předsedal fotbalovému oddílu, byl trenérem i vedoucím vodáckého tábora.

Foto: Milan Malíček, Právo

Zabývá se také historií a výzkumem znakového jazyka: „Natáčím zaniklé znaky, už jich mám zaznamenáno přes 300. Některé specifické znaky mizí, mladí neslyšící je přestali používat. Snažím se, aby staré znaky nezanikly.“

Výuce se věnují také jeho děti Veronika a Alan: „Naplňuje mě krásný pocit z toho, že i oni mají ke svému jazyku tak silný vztah. Syn Alan začal s uměleckými vystoupeními ve znakovém jazyce.“

Jak tlumočit symfonii

„Znám lidi, kteří se naučili několik jazyků a počítají, že jim půjde lehce i znakový jazyk. Jenže při něm používáme místo slov pohyb rukou, obličeje, horní části těla. To jsou úplně jiné jazykové prostředky, jiná strategie učení,“ připomíná Naďa Hynková Dingová, dlouholetá předsedkyně České komory tlumočníků znakového jazyka.

Dodává, že výhodou je dobrá vizuální paměť i pohybové schopnosti. „Kdo chce dobře znakovat, neměl by mít zábrany používat tělo. Mimika hraje velkou roli - nejde jen o přenos emocí, ale i o gramatiku: třeba pro podmiňovací způsob nebo rozkaz používáme obličejové svaly.“

Cílem je, aby když vedle sebe sedí slyšící a neslyšící posluchač, měli velmi podobný zážitek, o němž by se mohli následně bavit.
Naďa Hynková Dingová, tlumočnice

K tlumočení se dostala náhodou - neměla jako většina tlumočníků v rodině nikoho neslyšícího -, nechtělo se jí na vysokou školu, a tak si dala přihlášku na obor, kam ji, jak byla přesvědčená, zaručeně nevezmou: na výchovnou dramatiku neslyšících na JAMU. Až na zkouškách zjistila, že tam je jediná slyšící uchazečka.

„Vůbec jsem na to nebyla připravená, stejně jako oni nebyli připravení, že tam bude někdo slyšící,“ vzpomíná. „Nakonec mě přijali a já tři roky studovala s neslyšícími. Tuhle cestu bych doporučovala všem, kteří se chtějí naučit jazyk neslyšících. Najednou se ocitnete v menšině a nerozumíte, co se kolem vás říká. Když se kolem smějí, máte pocit, že se musí smát vám. Jako u každého jazyka, který se učíte, je důležité porozumět také kultuře mluvčích - jaké problémy řeší, jak přemýšlejí.“

Po studiu začala učit v soukromé mateřské škole pro neslyšící, kam za ní po čase chodili neslyšící rodiče dětí s tím, že potřebují tlumočit na úřadě, u lékaře.

Foto: Milan Malíček, Právo

„Začala jsem s tlumočením a zjistila jsem, že u nás není žádný studijní program pro tlumočníky. Takže jsem to společně s dalšími nadšenými kolegy začala organizovat. Vznikla komora tlumočníků znakové řeči, začali jsme tlumočit divadla, koncerty. Přišlo nám nefér, že si neslyšící nemohou užívat kulturního života stejně jako slyšící lidé. Hned jsme šli do stínového tlumočení - každý herec měl svého tlumočníka, společně vytvářeli postavu. Mělo to velký úspěch.“

Naďa Hynková Dingová si troufne i na tlumočení koncertů vážné i rockové hudby: „Je třeba se oprostit od toho, že hudbu lze vnímat jenom sluchem. Může to být i jinak. Hudba vysílá nějakou energii, neslyšící ji vnímají vibracemi, znásobenými reproduktory. Jediné, co utíká, je text, ale ten zprostředkuje tlumočník. Cílem je, aby když vedle sebe sedí slyšící a neslyšící posluchač, měli velmi podobný zážitek, o němž by se mohli následně bavit,“ vysvětluje.

„Limity samozřejmě jsou. Budete-li se bavit o poušti s Eskymákem, budete se snažit co nejvíc ji připodobnit k něčemu, co zná, ale stejně to bude omezené jeho životní zkušeností. I při největší snaze bude ta představa jiná než někoho, kdo v té poušti žije. Podobné to je u neslyšícího.“

Komunikační propast

Nejtěžší tlumočení však pro ni není při koncertu, ale u soudů a při řešení sporu uprostřed rodiny. „Neslyšící dvojice se měla brát a chtěli, abych jim před tímto krokem přišla tlumočit pro jejich slyšící rodiče,“ uvádí příklad paní Naďa. „Tam se ukázalo, jaká komunikační propast mezi nimi byla, kolik věcí si nedokázali říct. Přitom rodiče měli třicet let na to, aby se znakový jazyk naučili.“

Složité bývá i tlumočení u soudu, zejména když se jedná o svěření dítěte do péče: „Slyšící prarodiče mívají dojem, že se neslyšící rodiče o malé dítě nedokážou postarat a chtějí je do své péče, ale sami se s nimi nedokážou domluvit. Nepoučení soudci mají tendenci jim dát za pravdu. Nikdo nikdy přitom nezaznamenal, že by dítě neslyšících rodičů došlo újmy kvůli nějakému zanedbání péče.”

„Soudce pozve znalce, který neví nic o znakovém jazyce, a vyšetřuje rodiče způsobem, který je nastaven pro slyšící Čechy. To je, jako kdybych uměla trochu portugalsky a někdo po mně chtěl, abych něco popsala v portugalštině, pak ten text vzal a podle toho mě posuzoval. To není fér, protože pro neslyšící je čeština cizí jazyk. Jak může být neslyšící posuzován jako rodilý mluvčí češtiny?“ vysvětluje tlumočnice.

I to, že umím ve znakovém jazyce pozdravit, zeptat se klienta, co pro něho mohu udělat, poděkovat, neslyšící příjemně překvapí.
Michaela Zvěřinová, Úřad práce v Mostě

Podle Nadi Hynkové Dingové řeší komunity neslyšících na celém světě stejné problémy: jsou menšinou, která se musí přizpůsobovat. Ve Velké Británii, kde studovala tamní znakový jazyk, jsou na tom neslyšící lépe v tom, že mají k dispozici víc tlumočníků. Pro celou ČR, kde žije téměř 40 tisíc lidí s postižením sluchu, jich je čtyřicet a velkým problémem je jejich regionální disproporce.

Zatímco všechny britské televizní pořady musí být ze zákona opatřeny titulky, u nás to je 70 procent ve veřejnoprávní televizi a 25 v komerčních. „Britský neslyšící netrpí takovým nedostatkem informací, ti naši rovný přístup k informacím nemají,“ upozorňuje tlumočnice.

Znakovat na úřadech?

Ivana Trojana při výuce znakového jazyka překvapilo, že neexistuje mezinárodní znaková řeč. „Lidé mají obvykle za to, že si neslyšící po celém světě lehce porozumějí. Každý národ však má vlastní znakový jazyk. Když jsem přijela do Británie, musela jsem se ho naučit jako další cizí jazyk. Americký znakový jazyk je zase odlišný. V základních věcech si neslyšící Brit a Američan porozumějí, ale slovní zásoba se liší,“ vysvětluje paní Naďa a doplňuje, že český znakový jazyk je asi nejbližší francouzskému. Tam totiž vznikla první škola pro neslyšící, kde se učili vzdělavatelé z Čech a Německa. Záznam o první škole pro neslyšící u nás pochází z roku 1786.

Foto: Zdeněk Seiner , Právo

Chrudimská poradkyně pro osoby se zdravotním postižením Věra Mariánková s neslyšící klientkou Renátou Gašparovou. Zdatnou pomocnicí při komunikaci je šestiletá dcera Viola.

Například na Islandu je tamní znakový jazyk jednou z úředních řečí, a přijde-li neslyšící na úřad, musí se tam ve svém jazyce domluvit. A je jedno, jak si to úřad zařídí: buď má vyškoleného pracovníka, nebo zařídí tlumočníka. „U nás má neslyšící ze zákona právo na úřadě a ve vzdělávání komunikovat ve svém preferovaném jazyce, jenže k němu není prováděcí předpis, a tak nikdo neví, jak ho naplnit,“ přibližuje českou realitu Naďa Hynková Dingová. Zároveň uznává, že na řadě úřadů podporují své pracovníky, aby se školili v komunikaci s neslyšícími klienty.

K prvním takovým vlaštovkám patří třeba Věra Mariánková, poradkyně pro osoby se zdravotním postižením na Úřadě práce v Chrudimi, která absolvovala už dva kurzy znakového jazyka. „Pořádalo je sdružení sluchově postižených Ticho v Chrudimi a vedl je neslyšící redaktor časopisu Gong Jan Wirth,“ líčí svou cestu ke zvýšení kvalifikace.

S neslyšícími klienty se snažím domlouvat znaky, ale při detailnějším jednání stejně dojde na tužku a papír.
Věra Mariánková, poradkyně na úřadu práce

„Je to podobné jako učení každého cizího jazyka. Musí se pořád procvičovat, jinak se zapomíná.“ Nejvíc jí při znakování dává zabrat pravolevá orientace a podobnost mnoha znaků. „Stane se, že zaznakuju něco trochu jiného a neslyšící mi nerozumí,“ říká. „S neslyšícími klienty se snažím domlouvat znaky, ale při detailnějším jednání stejně dojde na tužku a papír.“

Času a námahy nelitovala ani Michaela Zvěřinová, která na Úřadě práce v Mostě vede referát dávek pro osoby se zdravotním postižením: „Znaková řeč mě vždycky lákala, přišla mi prostě zajímavá. Protože již několik let pracuji se zdravotně postiženými klienty, chtěla jsem si v tomto oboru zvýšit kvalifikaci. Svaz neslyšících a nedoslýchavých pořádá v Mostě kurzy znakového jazyka, a tak jsme se s kolegyní přihlásily. Překvapilo mě, jaké jsou ve znakovém jazyce krajové rozdíly, takže nevím, zda bych se domluvila s neslyšícím mimo sever Čech,“ připouští absolventka kurzů pro začátečníky a pokročilé.

Ze znakového „slovníčku“ Ivana Trojana ke scénáři Čtvrté hvězdy

Majitelé - levá i pravá ruka v podstatě v pěst, ukazují každá na své straně do kapsy

vypadali - pravá ruka směrem k obličeji

zámožně - pravá ruka od srdce ven a oběma rukama zatřást u kapes

vole - obě ruce paroháč, palce na čele a pohyb směrem od hlavy

promiň - levá ruka hřbetem nahoru, pravou hřbet pohladit (jako když si rozmazávám krém)

co - palec a ukazováček spojené, dlaní nahoru, zatřást dvakrát do strany

jsi ukradl - dlaň nahoru, oblouček za tělo a zpátky, dlaň zavřít.

„Nemluvím v souvislých větách, ale umím používat nejběžnější slovní spojení. I to, že umím ve znakovém jazyce pozdravit, zeptat se klienta, co pro něho mohu udělat, sdělit mu, jaké doklady potřebuje, poděkovat, neslyšící příjemně překvapí a navodí příjemnou atmosféru při jednání,“ usmívá se úřednice. *

Související témata:

Související články

Každý dvanáctý Čech trpí astmatem

Ztížené dýchání, dráždivý kašel, někdy až pocit dušení. To je astma. Chronické zánětlivé onemocnění dýchacích cest, kterým v Česku trpí na 800 tisíc lidí, tedy...

Syndrom suchého oka se nevyplácí podceňovat

S pocitem suchých a podrážděných očí se jednou za čas setká každý. Obvykle stačí delší pohled do počítače, nošení kontaktních čoček, ale i alergická reakce,...

Výběr článků

Načítám