Jak rozpoznat notorické záškoláctví od školní fobie

Důležité je, aby rodiče ve spolupráci s učiteli a psychologem rozeznali, zda se u dítěte jedná o skutečný chorobný strach ze školy či notorické záškoláctví. Hranice mezi těmito jevy či stavy není na první pohled snadno rozpoznatelná. Existuje však několik obecných vodítek, jimiž by se dospělí při posuzování chování školáka, respektive záškoláka mohli řídit.

Záškoláci bývají často žáci s horším prospěchem. Ti se vyhýbají škole, avšak nechtějí být ani doma. Oproti nim děti trpící školní fobií bývají dobrými žáky většinou do doby, než začnou mít vysokou absenci a školu už nestíhají. Nejraději by čas, kdy měly být ve škole, trávily v bezpečí domova.

Fobie ze školy označuje stav, při němž se dítě bojí buď školy jako takové, anebo konkrétní věci či osoby ze školy. Někteří psychologové přisuzují tuto fobii strachu z odloučení. Odloučení od maminky, rodičů, sourozenců, přicházející samostatnost, to vše může být původní příčinou úzkostných stavů. Někdy se tyto stavy označují pojmy úzkost vyvolaná školou či odmítání školy. Mezi dětmi trpícími úzkostným strachem ze školy se nejčastěji objevují chlapci ve věku osm až 12 let.

Podle psychiatra MUDr. Jána Praška z Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci v 70 procentech děti ovlivňuje to, co je v životě potká, ve zbylých procentech genetické dispozice.

„Mezi nejzávažnější momenty, které mohou dítě výrazněji zasáhnout a později vést i k úzkostnosti ve škole a v dalším životě, je předčasná separace od matky. Dítě bylo například delší dobu samo v nemocnici, předčasně odloženo do jeslí nebo školky,“ uvedl psychiatr Ján Praško.

Pokud například rodiče neustále svému dítěti něco vyčítají či ho takzvaně „shazují“, že něco nedovede a kazí, znehodnocují tak svého potomka. Ten se stává ustrašeným a obává se další kritiky.

„Když do jeho života vstoupí autoritativní učitel nebo posmívající se spolužáci, může se samozřejmě jeho pocit nejistoty prohloubit. Ale předpokladem je to, že už přichází do školy jako bázlivý a nejistý jedinec. Naopak dítě, které je stabilní, to v žádném případě neohrozí,“ doplnil myšlenku o vlivu výchovy na stavy dítěte během dospívání Ján Praško.

Rodiče to mají oproti učitelům přece jen snazší, pokud jde o rozpoznání fobie či úzkosti u svého potomka. Přece jen jej znají odmalička a navíc doma nemají celou školní třídu stejně starých dětí jako učitelé.

Čím by se tedy měli učitelé řídit a jak rozpoznají dítě s úzkostnými stavy? O přestávce se takový žák například raději zamkne na záchodě nebo sedí v lavici a předstírá, že se učí, prostě dělá všechno pro to, aby se vyhnul sociálním konfliktům se spolužáky, již se mu posmívají při tělocviku nebo jej zesměšňují kvůli oblečení, upřesnili lékaři na serveru Ordinace.cz.

„Postupně se u něj rozvine sociální fobie a bojí se čím dál víc,“ upozornil MUDr. Ján Praško.

Psycholožka Katarzyna Schierová připomíná, že ze své praxe může doložit, že rodiče se často ke svým dětem chovají jako k majetku. Nedávají mu nárok na prožívání pozitivních i negativních prožitků, nepoznají na něm panický strach ze školy.

„Pokud se dítě bojí do školy nebo má nepříjemné pocity, dá se to pochopit. Každý si je pamatujeme, jednou to byla přísná chemikářka, jindy cholerický tělocvikář, kteří nám dokázali připravit krušné chvíle před odchodem z domu. Tyto stavy nejsou škodlivé, pokud je dítě umí zvládnout, překonat. Nebezpečné se stanou, když už se nedají ovládnout,“ rozlišila pocity ranních nevolností Schierová.

Popsala, že mladí lidé mezi 8. a 12. rokem mají nejčastěji strach ze školy kvůli známkám. „Mnohdy jsou jejich intelektuální schopnosti menší, než je po nich požadováno. Požadovaných cílů prostě nejsou schopni dosáhnout. Anebo je učitel opravdu komplikovaná, nevyzrálá osobnost, s níž nelze snadno vyjít,“ zastává se dětí, jež trpí úzkostí ze školy, Schrierová.

Jako radu dává pohovořit si s pedagogem ze školy, jenž by se mezi žákem a rodičem mohl stát ideálním prostředníkem pro vyřešení problému.

Rady psychologů se scházejí v jednom. Určitě by rodiče neměli podporovat dlouhodobé absence svých potomků, rozhodně ne delší než měsíc nebo dva. Sice mu krátkodobě pomohou od opakovaných fyzických obtíží, jako jsou bolesti břicha, zvracení, třes, neklidné stavy, jenže z dlouhodobého hlediska je podporování absence kontraproduktivní.

Problém se nevyřeší, děcko zůstane se svým nevyřešeným trápením samo a ponese si je do budoucna. K tomu se ještě odnaučí studijnímu režimu a bude muset bojovat s absencí a zdárným zakončením školního ročníku.

Rodiče, učitelé případně pracovníci pedagogicko-psychologické poradny by společně mohli dospět k momentům, které dítě od chození do školy odrazují. Dopátrat se, zda potíže nezpůsobují vztahy v rodině. Dítě například vyrůstá pouze s jedním rodičem, nebo mu jeden z rodičů zemřel, či se rodiče rozvedli.

Nebo je na něj naopak kladena velká zodpovědnost, neboť je v rodině někdo labilní a on začne suplovat chybějící element (maminku, tatínka, babičku, sourozence). Pak by se měli podívat zblízka na situaci ve třídě, na vztahy mezi spolužáky, kamarády a samozřejmě i učiteli.

Psychiatr Ján Praško dokonce upozornil, že neléčená psychická úzkost ze školy může vyústit v problémy v dospívání.

„Stává se, že i velmi chytré děti nakonec nikdy nedostudují, v dospělosti nejsou schopny mluvit na úřadech, sehnat si práci, dokonce se ostýchají zeptat na cestu, neumí si najít partnera, nesetkávají se s kamarády. Někdy začne takový člověk pít. Má pocit, že ho sledují lidé na ulici, v metru, zkrátka kdekoli. Pak už zpravidla vyhledá pomoc sám, protože si uvědomuje, jak nesmyslně je jeho život limitován,“ varoval před bagatelizováním skutečně vážného problému psychiatr.