Jak mladým lékařům na venkově chutná život

„Dneska jsme měli velmi slabý den, přišlo asi jen padesát lidí,“ říká bez ironie praktická lékařka pro dospělé Marie Lukešová poté, co se ve čtvrtek ve 14 hodin oficiálně zavřou dveře její ordinace v Třebenicích na Litoměřicku. S chřipkami a nachlazeními se podle jejích zkušeností chodí začátkem týdne, zatímco jeho konec bývá klidnější.

„Byly v tom nějaké vstupní prohlídky, odběry, vystavení receptů na trvalou medikaci. Něco vyřídila sestřička, přese mě šlo tak 1520 lidí,“ upřesňuje a dodává: „A všichni si chtěli hodně povídat.“

To je ostatně jeden z charakteristických rysů práce v malých obcích, kde lékař působí i jako důvěrník, ochotný soused a místní autorita v jednom. To jsou vedle titulu MUDr. vlastně jeho další neoficiální funkce. Nic na tom nemění fakt, že je třeba o dvě generace mladší než většina jeho pacientů, což platí i pro třiatřicetiletou Marii Lukešovou, která v Třebenicích ordinuje od začátku loňského roku.

Vysoký průměrný věk pacientů je podle ní pro venkov typický. „U nás je to tak 65 let. Když přijde někdo dvacetiletý, je to výjimka,“ tvrdí. Její kartotéka se blíží ke dvěma tisícům pacientů, což u praktiků v celé republice bývá obvyklé číslo.

Překvapilo ji, že lidé na vesnici rozhodně nestonají méně než měšťáci, a to nejen ti starší. „Skoro každý mladý člověk se potýká s vysokým tlakem, máme i spoustu cukrovkářů, kterým ještě nebylo čtyřicet,“ podivuje se. Příčinu vidí v nižší zdravotní gramotnosti, než je ve městě.

„Lidé se tady o sebe nestarají úplně optimálně. Když někdo nekouří nebo s tím přestane, mám z toho velkou radost,“ líčí Marie Lukešová, která na různých pracovištích po republice ordinuje už osm let od své promoce na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. O vlastní praxi dlouho uvažovala. „Nečekala jsem ale, že přijde tak brzo,“ přiznává matka dvou dětí, která s rodinou žije v nedalekých Litoměřicích.

Ve dvoutisícových Třebenicích nastoupila zprvu jako záskok za těhotnou kolegyni, která vystřídala předchozího lékaře. Dotyčná však brzy oznámila, že se po mateřské nevrátí, a před Marii Lukešovou tak vyvstala otázka, zda plány na vlastní ordinaci neuspíšit. „Probrali jsme to doma a praxi jsem převzala.“

Zkušeného lékaře v důchodovém věku tak nahradila mladá doktorka, která před bílým stejnokrojem dává přednost pestrému oblečení a výrazným doplňkům. Že to na pacienty nepůsobí nepatřičně, ale naopak uklidňujícím dojmem, si ověřila už na praxi u svého strýce, venkovského praktika na Děčínsku.

Až do té doby nepochybovala o tom, že spíše než lékařem první instance bude tím posledním článkem řetězce. Lákala ji totiž patologie. „Na praxi u strýce se mi ale moc líbilo, objížděli jsme babičky po vesnicích a ordinovali v místní škole. Tak jsem si řekla, proč to nezkusit.“

Všední realita ale není vždycky tak romantická. „Netušila jsem, jak těžké bude, když za sebou nebudu mít další odbornosti, jako má praktik v nemocnici.“ Naráží mimo jiné na to, že pacienti se odeslání ke specialistovi nebo nedej bože hospitalizaci často brání a řeší, kdo místo nich nakrmí králíky nebo se postará o jiného člena domácnosti. Jak zjistila, zaberou až dobře míněné pohrůžky.

„Musíte se naučit používat slova jako smrt, umřít, náhle, rakovina, infarkt. Zní to strašlivě, ale je třeba mluvit narovinu,“ vysvětluje.

V Třebenicích je jedinou lékařkou, tak si ji pacienti pochopitelně hýčkají. Chirurgům se za operace nosí lahve, venkovským praktikům všelicos jedlého. „Z toho jsem měla trochu šok,“ přiznává.

„Naposledy jsme se sestřičkou dostaly dvě tašky jablek. Jindy ryby, houby, ořechy, jeden pán nám nosí zvěřinu.“ V poslední komoditě se obzvlášť vyzná, myslivosti se totiž věnovala s bývalým partnerem. Zůstaly jí lovecké trofeje a teď váhá, jestli si jimi má dozdobit ordinaci. „Nerada bych, aby pak se mnou pacienti dlouze debatovali o myslivosti,“ směje se.

Praktičtí lékaři ve věku Marie Lukešové jsou ve městech i na venkově v menšině. Průměrný věk u této profese činí podle Ústavu zdravotnických informací a statistiky 54 let. A zhruba pětina ordinuje, přestože by už mohla být v důchodu.

Podle údajů Národního registru poskytovatelů zdravotních služeb se mezi roky 2016-2018 nepodařilo dorovnat zaniklé ordinace nově otevřenými v žádném kraji ČR s výjimkou Zlínského. Nejvíc jich ubylo v Jihomoravském kraji – dohromady devětašedesát. V některých oblastech pacienti volného praktika zoufale hledají, obecně se však krize spíše zmírňuje.

„V posledních letech máme kontinuální přísun asi 150 nově atestovaných praktiků, kteří vstupují do oboru. Ale myslím, že jsme to začali řešit pět minut po dvanácté,“ domnívá se Markéta Pfeiferová, předsedkyně spolku Mladí praktici, který vznikl před deseti lety.

O něco déle funguje jeden z nástrojů, který „vymírání“ praktických lékařů pomohl zvrátit. Ministerstvo zdravotnictví skrze takzvaná rezidenční místa umožňuje mladým absolventům (nejen praktikům) nabrat před atestací zkušenosti v některém z akreditovaných zdravotnických pracovišť.

„Pro praktiky je dnes vyhrazeno zhruba 130–150 rezidenčních míst, ale zájem je každoročně vyšší,“ vnímá Markéta Pfeiferová pozitivní signály.

V minulosti oboru uškodila právě nemožnost zaškolit se po studiích u zkušenějších kolegů a také rychlý rozvoj specializovaných, pro leckoho na pohled atraktivnějších medicínských oblastí.

Kde se nově atestovaní praktici usídlí, však záleží jen na jejich preferencích. Přinutit je k práci na venkově nelze, motivovat ale ano. Ministerstvo zdravotnictví pro příští rok plánuje navýšit dotace do programu rezidenčních míst pro lékaře všech odborností a přerozdělit je podle toho, kde je jejich potřeba vyšší. Více peněz má jít i přímo na jejich platy, ovšem se závazkem, že hned po atestaci neutečou.

„Vnímáme jako férové chtít od lékaře, který dotaci využije, příslib, že v regionu zůstane stejný počet let, po kterou ji pobíral. Je na rozhodnutí každého, zda nabídky využije,“ prohlásil nedávno ministr zdravotnictví Adam Vojtěch.

Současný podstav praktiků je částečně daný historicky hustou sítí obvodních lékařů, která odpovídala vyššímu počtu lidí na venkově, než je dnes. Ovlivňují jej však i ryze moderní trendy související se změnou životního stylu. Málokterý vysokoškolsky vzdělaný člověk se chce po studiích přestěhovat na vesnici, lékaře nevyjímaje.

Spolek Mladí praktici byl přede dvěma lety jedním z iniciátorů ankety mezi lékaři v předatestační přípravě. Otázka zněla: Jaká by byla vaše motivace stát se venkovským praktickým lékařem?

„Odpovědí došlo 203 a na prvním místě stála podmínka, že na venkově najdou práci i jejich partneři,“ komentuje výsledky Markéta Pfeiferová.

„Na druhém místě uvedli kvalitní školy pro jejich děti a až na třetím místě peníze nebo jakékoli finanční pobídky.“ Kraje a obce by tedy podle jejího názoru měly podporovat vytváření pracovních míst, a to i pro vysokoškoláky.

Třicetiletá předsedkyně Mladých praktiků je ideálním příkladem lékaře, jenž se po studiích a atestační přípravě v Praze vrátil na venkov, konkrétně do rodných Plas na Plzeňsku.

Nyní je sice na mateřské, ale předpokládá, že po jejím skončení začne v obci s 2700 obyvateli a také ve vedlejší vesnici ordinovat. Jak dodává, jejímu manželovi umožnil zaměstnavatel v Praze ponechat si pracovní pozici a přitom se odstěhovat na venkov.

„Mám ráda lidi a komunikaci s nimi. Baví mě, že pacienta, kterého léčíte, znáte a můžete s ním dlouhodobě pracovat. Znáte i rodinné vazby a stáváte se tak trochu rodinným lékařem. Ve městě je to anonymnější, tady si vás víc váží,“ vyzdvihuje přednosti práce mimo město.

Dráhu praktika doporučuje i studentkám medicíny, neboť proces atestace, tedy získání odborné způsobilosti, se dá stihnout za tři roky, což je napříč obory nejméně. Proti „nemocničním“ profesím také odpadávají časté noční směny.

„Já jsem ve svých osmadvaceti letech měla atestaci, do třiceti dítě a vše zvládnuté profesně,“ pochvaluje si a přiznává, že v Plasích občas léčí i na ulici. „Když jsme stavěli dům a já stála s lopatou ve výkopu, stoupla si nade mě jedna paní a povídá, že ji bolí záda a co by měla dělat,“ vzpomíná se smíchem. „A dneska už jsem po telefonu ‚vyřešila‘ dvě chřipky, takže ani mateřská neznamená, že bych vůbec neordinovala.“

„Jasno jsem měl možná už od střední školy. Svou roli určitě hrálo to, že moje matka je také praktická lékařka pro dospělé,“ vypráví doktor Jindřich Cícha.

„Když jsem se jí zmínil, co chci dělat, snažila se mi to vymluvit. Varovala mě, že jednání s pacienty je někdy těžké a člověka unavuje. Zatím si ale troufám říct, že vyhořelý nejsem. To by bylo brzo,“ uvědomuje si třicetiletý praktik, zatímco za okny jeho ordinace duje silný vítr.

„Jsme takový divočejší kraj, pokud jde o počasí, tak se dneska lidem asi moc nechtělo. Přišlo odhadem dvacet pacientů,“ rekapituluje uplynulý pracovní den v prostorách původně renesančního zámečku na náměstí v Jistebnici.

Ocitl se tu shodou okolností. Narodil se a žije v nedalekém Táboře, na studia medicíny a část atestační přípravy si „odskočil“ do Prahy, ale rodný kraj ho přivábil zpět. „Poohlížel jsem se po vlastní ordinaci a oslovil jsem starostu Jistebnice. Byl velice rád a rychle jsme se domluvili.“

Aby ne, vždyť nový lékař, který sám projeví zájem, je pro každou malou obec požehnáním. „Ne že by mi tu rozvalovali červené koberce,“ poznamená, „ale určitě mi vycházejí vstříc. Domluvili jsme se na nájmu za korunu, mám tu nasmlouvané i pracovnělékařské prohlídky zaměstnanců města a školy.“

A co proviant? „Ale jo, občas přinesou vajíčka, kafe, med a tak,“ usmívá se mladý lékař, jemuž s rozjezdem pomohla táborská kolegyně, u níž se školil.

Na webu ordinace Jindřicha Cíchy visí upozornění, že stále přijímá nové pacienty. V mezidobí poté, co pracoviště opustila starší lékařka, se totiž místní obyvatelé rozprchli k jiným zdravotníkům.

„Začínal jsem od nuly, nebyl tu ani jeden registrovaný pacient. Přibývají sice každým měsícem, ale kapacita zatím naplněná není. Vzhledem k současné ordinační době bych kolem tisícovky lidí zvládl,“ odhaduje.

Pro větší vytíženost proto ordinuje ještě v pětapadesát kilometrů vzdáleném Dolním Bukovsku, kde je zaměstnancem jednoho zdravotnického řetězce. Práci si navíc zpestřuje službami na pohotovosti v Táboře a v Českých Budějovicích. „Mně osobně to pomáhá. Stýkám se i s jinými kolegy, než je sestřička v ordinaci, navážu vztahy, musím spolupracovat,“ vysvětluje.

Jeho pracoviště v historické budově má do sterilního prostředí moderních ordinací daleko. I to může zájemce o obor odradit. „Pro mladé lidi není prestižní dělat lékaře někde na venkově,“ říká natvrdo. Někteří však podle něj najdou v oboru zalíbení s věkem a zkušenostmi. Rekvalifikanti tak mohou být částečným řešením současného nedostatku.

„Nejdřív složí atestaci třeba z interny a teprve později si dodělají všeobecné lékařství,“ dává příklad Jindřich Cícha, jenž do třicítky stihl i svatbu a s manželkou má tříletou dceru.

Důkazem, že nástupci zkušených praktiků se stále rodí, je i dvaadvacetiletý Petr Janota, student 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Ačkoli je teprve ve 4. ročníku, už teď ví, že by si jednoho dne chtěl otevřít vlastní praxi na venkově. Tam jsou i jeho kořeny - Sopotnice na Orlickoústecku má necelých 1000 obyvatel.

„Myslím, že z ročníku nás dost směřuje do praktického lékařství, i když na venkov asi méně. Hodně lidí ale ve čtvrťáku ještě přesně neví,“ podotýká.

Jako amatérský herec uvažoval o přihlášce na divadelní fakultu, ale převážil zájem o biologii, potažmo medicínu.

„Ne že by mě do ní rodiče nutili, ale maminka mě odmala vedla k lásce k biologii a učila mě znát všechny rostliny rodovým i druhovým jménem.“

Bude tedy léčit hlavně pomocí bylinek? „Medicína z nich vlastně vychází, ale nebudu přírodní lékař, který by místo paralenu doporučoval odvar z nějakého kořene,“ odbočíme na chvíli od hlavního tématu.

Jak přiznává, venkov jej láká z více důvodů, například pro široký záběr práce. Pominout nemůže ani finanční ohodnocení: „Tím, že praktik pracuje sám na sebe a nedostává tabulkový plat jako v nemocnici, záleží jen na tom, jak moc se bude snažit.“ V neposlední řadě se označuje za rodinný typ. „Chci mít rodinu a být o víkendech s ní, ne v nemocnici. Taky na Vánoce a na Silvestra bude moje ordinace zavřená,“ předpokládá.

Dokonce už si vytipoval místo, kde by se chtěl po atestaci usídlit. Pro jeho klid jej však nebudeme uvádět, aby se na něj po vydání článku nevrhli starostové z celého kraje…

Petr Janota uznává, že práci venkovského lékaře vidí romanticky a že skutečnost taková být nemusí. „Může to skončit jinak a já zůstanu v Praze, ale to se snad nestane,“ věří. „Myslím, že je to dáno výchovou a tím, odkud pocházím. Praha je krásná, ale vesnice je mi bližší.“