Jak lidský život ovlivňují biorytmy

„Jsem skřivan. Svítání mě žene z postele, moje špatné ranní nálady v průběhu roku by se daly spočítat na prstech jedné jediné ruky. Zkrátka otevřu oči a překypuji činorodostí,“ vypráví usměvavá zdravotní sestra Naďa, jejíž denní služby v pražské nemocnici Na Homolce začínají v 7.00, což znamená, že nejpozději v 6.50 se už musí převlékat přímo v nemocnici do sesterské uniformy. Naďa ale potom pokračuje méně vesele: „Kdybyste mě viděl večer!

Zprávy v televizi, co začínají v sedm, ty vnímám jen z poloviny a při úvodních titulcích filmů už olověná víčka nemohu vůbec udržet. Schoulím se na gauči a spím. První rok po svatbě bral manžel moje počínání jako projev důvěry k němu. Zatímco on střežil oheň rodinného krbu, já jsem se mu bezmezně odevzdala. Jenže po čase se mu osamocené večerní hlídky přestávaly líbit. Co mám dělat, když v mém případě selhala i doporučovaná povzbuzovadla včetně kávy nebo čaje?“

V každém z nás neznatelně tikají jakési biologické hodiny, které předurčují naše chování v průběhu dne. Cítíme-li se nejlépe po ránu, patříme do kategorie skřivanů, nebo chcete-li pravěkých lovců, kteří se za kořistí vydávali ještě před úsvitem. Překypujeme-li energií večer, jsme takzvané sovy, tedy pravěcí strážci ohně, již hlídali spící tlupu pralidí před šelmami a jinými nepřáteli.

Na tuto téměř básnickou otázku zná věda zcela přesnou odpověď. V době, kdy je hormon melatonin v lidském organismu téměř nezměřitelný, prožívá člověk subjektivní den. Vzroste-li jeho hladina na nejvyšší hodnotu, máme subjektivní noc. Dá se tedy říci, že tento hormon produkovaný žlázou epifýzou (částí mezimozku) je - obrazně řečeno - ručičkami našich vnitřních hodin. A můžeme jimi dokonce posunovat!

Stačí na sebe nechat působit světlo v době naší subjektivní noci. Zvečera či v první polovině noci světlo hodiny zpozdí. Ve druhé polovině noci a zrána vyvolá jejich předběhnutí.

Člověk - skřivánek tedy musí nechat působit světlo pravidelně zvečera, aby byl čilý i po setmění. Naopak člověk-sova se musí vystavit světlu brzy zrána, aby neprospal.

Znamená to například mít ložnici s okny na východ a nezatahovat rolety. Toto světlo by však mělo mít intenzitu kolem dvou tisíc luxů, tedy intenzitu denního světla. A proč má takovou sílu právě světlo? Protože naše biologické hodiny jsou uloženy v části mozku - hypotalamu, ve shluku nervových buněk, které se nacházejí blízko místa, kde se kříží optické nervy. Tedy na cestě, kudy proudí informace o světle z oka do mozku.

Pravěké zvyky, kdy se jeden časně zrána vypravoval na lov, zatímco druhý dlouho do noci hlídal oheň, jsou v naší době určitým přežitkem, nemluvě o tom, že někdy bývají i jedním ze zdrojů konfliktů mezi partnery. Neznamená to však, že sova nemůže žít se skřivanem. Chce to jen dohodnout se a ve stejnou dobu chodit spát, společně vstávat. V podstatě jde jen o otázky návyku a dodržování pravidelného režimu. Není to sice vždycky jednoduché, ale lidé, kteří spolu chtějí žít, by se měli vzájemně tolerovat.

Problémy, které vznikají v rámci takzvané desynchronizace, však nemusejí souviset jen s posunutím subjektivního dne a noci v průběhu čtyřiadvaceti hodin, ale i s úbytkem světla v zimě či v oblastech přibližujících se k polárnímu kruhu. K typickým problémům spojeným s nedostatkem světla patří například špatné nálady, které mohou přerůstat až do lehčích sezónních depresí.

Sice nežijeme za polárním kruhem, přesto jsou pro nás tyto komplikace aktuální. Každý z nás má totiž své pravidelné denní i večerní rituály, každý se tak trochu podřizuje určitému časovému rozvrhu… A potom přijde poslední víkend v březnu a - bum! Vše je o hodinu posunuté. Psychický diskomfort cítí skřivani i sovy.

Horší je to ještě v tom smyslu, že najednou máme o jednu hodinu méně, a to znamená, že jak těm, co jsou čilí ráno, tak těm, kteří mají nejvyšší aktivitu večer a v noci, tato situace neumožní se takzvaně dospat. Na to si musejí počkat až do konce října, kde jim celoevropsky sjednocené regule zase tu hodinku obrazně řečeno vrátí zpět.

Vědecké týmy v Japonsku zjistily, že endokrinní systém je velmi citlivý na vlnovou délku světla. Lidem a suchozemským savcům vůbec nejvíce prospívá střídání světla a tmy v časové periodě (plus minus) 12 hodin.

Ritchie R. Ward ve své podnětné studii Živé hodiny uvádí příklad fyzika, který si na svém pracovišti v Antarktidě v době polární zimy zapisoval čas, kdy šel spát a kdy se probouzel. Jeho rytmus byl denně o 30 minut delší než 24 hodin, takže se po jisté době probouzel „v noci“. Nejkurióznější je ovšem fakt, že jeho volně ubíhající a posouvající se rytmus trval pouze 28 dní. Každých 28 dní se pak posunul náhle zpět do svého původního rytmu.

Psycholog Pavel Janus tento a další podobné výzkumy zná a vyvozuje z nich: „Z toho vyplývá, že nelze vyloučit, že mimořádně citlivé povahy by si mohly na převedení hodin na letní čas zvyknout až po 28 dnech (v extrémních případech, samozřejmě). Po 28 dnů se mohou tito lidé cítit nesví.“ Dále však tento odborník podotýká, že příroda na jisté odchylky vždy pamatuje a momentů, které určují délku spánku a vnitřní periody člověka, je daleko více než jen střídání světla a tmy. Kromě osvětlení tam hraje roli i celková venkovní teplota, určité změny zvukové (například intenzívní zpěv ptáků) a v jisté míře i působení náhlých změn tlaku vzduchu (také se vám občas chce před bouřkou lehnout si a dát si šlofíka?).

Co tedy dělat, když už letní čas nastane? Je to jednoduché - na první dva tři dny si neplánujte žádné dlouhé noční cesty autem nebo psychicky složité úkoly a více než jindy odpočívejte. „Velice v těchto případech pomáhají východní relaxační cvičení, například jóga, tai či, Pět Tibeťanů,“ říká psycholog a s úsměvem dodává: „Tyto cviky nám umožňují pravidelně a zhluboka dýchat a nenáročnými pohyby harmonizují to naše zaskočené tělo.“

A hlavně - nemáme se snažit vyzrát na biorytmy například povzbuzujícími nebo uklidňujícími prášky či kofeinovými bombami v podobě pěti silných turků. V takových případech si koledujeme o docela vážné zdravotní problémy.