Jak čelit nejistotě v pohnuté době

Nejistota, alespoň podle definice jedné z největších osobností vývojové psychologie dvacátého století Jeroma Kagana, je ostražitý emoční nebo psychologický stav pramenící z neschopnosti předpovědět budoucnost.

Obavy z budoucnosti prožíváme i za normálních okolností do nějaké míry naprosto přirozeně, teď je ale jasné, že se mnoho našich plánů kvůli aktuální situaci změní. Přitom nevíme, jak moc. Ani jak dlouho bude krize trvat.

My lidé se velice často rozhodujeme na základě minulých zkušeností, snažíme se zopakovat to, co fungovalo, a vyhnout se chybám. Už malé děti vědí, že když půjdou za školu, budou s největší pravděpodobností čelit negativním důsledkům, zatímco když se připraví na hodinu, důsledky budou pozitivní. Také vědí, že druhý den tam s největší pravděpodobností bude jejich škola stát i s paní učitelkou.

Pokud ale nemůžeme dobře predikovat, co nám nadcházející doba přinese a jaké budou důsledky našich vlastních činů, znejistíme, což s sebou nese i strach a úzkosti. Často se zbytečně snažíme vyřešit situaci tak, že v hlavě necháme běžet řadu možných scénářů, a to i velice černých.

Poslední dva roky plné lockdownů to potvrzují. Během pandemie se podle průzkumu agentury PAQ Research potkalo se střední nebo těžkou formou deprese či úzkosti 43 procent Čechů. A není pochyb o tom, že válka na Ukrajině a její dlouhodobé důsledky tento stav ještě zhorší.

Prvním krokem k tomu, abychom dobře a kvalitně fungovali i v nejistých časech, by podle odborníků mělo být naše vlastní přiznání, že teď prostě nemáme svůj život pod kontrolou tolik jako dřív. Jisté míry úzkosti, nejistoty i strachu se zřejmě v aktuální situaci zbavit nelze. Bylo by to za cenu popření reality, což je druhý extrém, který není z dlouhodobého hlediska pro život výhodný.

Pokud si přiznáme, že v nás všeobecná nejistota naší doby budí obavy, můžeme pracovat na tom, abychom si na ni vybudovali lepší toleranci – tedy abychom ji lépe zvládali. Jinak by úzkosti mohly vést ke zmíněným depresím, ale i kompulzivně obsesivní poruše.

Vyšší toleranci nejistoty naopak odborníci spojují se snížením hladiny stresu. Odolnější lidé se kromě jiného snaží nezaměřovat na věci, které nemohou mít pod kontrolou. Ale tam, kde to jde, hledají způsoby, jak situaci zvládnout a postarat se o sebe a často i o ostatní.

Je také dobré uvědomit si, že i když se svět dostal do stavu, který jsme si ještě před nedávnem neuměli představit, nejsme zdaleka první generace, která se s takovými problémy musí potýkat.

„Myslím si, že prediktabilita je vlastně něco iluzorního,“ upozorňuje klinický psycholog Marek Preiss z Národního ústavu pro duševní zdraví. „A ano, máme za sebou dlouhé období, kdy byl svět vyrovnaný, ekonomicky se dařilo, brali jsme si hypotéky a tak dále,“ říká s tím, že nejistota a nepředvídatelnost ovšem historicky k lidskému životu patřily vždycky.

„Většina lidí v minulém století zažila jednu nebo i více válek. A my jsme měli to štěstí, že jsme žili v mírových podmínkách a domnívali se, že to prostě k životu patří,“ dodává odborník s tím, že i toto má svá pozitiva a negativa.

„Zbystříme, zvážíme rizika a začneme odhadovat, co všechno se může stát a jak se proti tomu zajišťovat.“

Podle Marka Preisse bychom mohli začít pečovat o zachování svého duševního zdraví takto:

Ne nadarmo se stresu říká tichý zabiják. Může se projevovat různě, navíc si ani nemusíme uvědomovat, že jím trpíme, zejména pokud se jedná o stres chronický.

„Velmi často se stává, že nás žádá o radu zákazník, který trpí vícero různými příznaky, ale nemá jasnou diagnózu. Často přijdeme na to, že trpí právě chronickým stresem, který se projevuje mimo jiné častými bolestmi hlavy, zažívacími obtížemi, poruchami spánku nebo sníženým libidem,“ vyjmenovává odborná konzultantka lékáren Benu Ivana Lánová.

I tady platí, že je lepší něco dělat než se nechávat pohlcovat obavami (ať už o své zdraví, nebo budoucnost celkově).

„Obecně se doporučuje pravidelná fyzická aktivita a různé relaxační techniky. Například jóga je spojením obojího. Pokud ale nejste vyznavačem jógy nebo meditace, postačí i pravidelná procházka v přírodě. Dále můžete zkusit i různá dechová cvičení, která zaberou opravdu jen pár minut denně a zvládnete je i v kanceláři,“ radí Lánová a dodává, že stres snižují i bylinky (např. meduňka) nebo hořčík.

V nejistých dobách se také obvykle víc obracíme ke svým nejbližším a rodině. Jsou to naše kořeny a mnohdy i jakýsi pramen síly, ze kterého čerpáme. O rodinu a přátele se můžeme opřít, členové takového společenství si navzájem pomáhají.

Může se ale samozřejmě stát, že své úzkosti či chronickou melancholii člověk nezvládá ukočírovat. Případně potřebuje získat hlubší vhled do svého života. V tom případě se nevyplatí dlouho váhat – je třeba vyhledat odborníka.

Naštěstí větu „Nepotřebuju terapeuta, mám přátele “ už lidé podle docenta Preisse nevyslovují tak často jako dřív. V čem je jiné promluvit si s odborníkem? „Základní je, že specialista je schopen nabídnout hlubší vhled a odlišnou perspektivu, než je perspektiva kamaráda. Naše perspektiva je založena na hlubším rozboru řady informací o daném člověku,“ vysvětluje psycholog.

Terapeut také ještě před tím, než nabídne možná řešení, aktivně naslouchá.

Psychoterapie se stává čím dál běžnějším pomocníkem v obtížných nebo náročných životních chvílích, tak proč ji nevyužít.

Pomáhat potřebným se prostě má, o tom není sporu. A v Česku máme obvykle srdce na správném místě, ať už jde o „běžnou“ dobrovolnickou či finanční pomoc, nebo velké akce ve výjimečných situacích jako povodně, pandemie, katastrofy a konflikty ve světě.

Ovšem kvůli konfliktu na Ukrajině je pomoci třeba opravdu hodně. Ač se to nezdá, pomůže i maličkost. A vidět, že podaný teplý čaj někomu aspoň na chvíli ulehčí nebo že naše peníze jsou součástí celkově obrovské vybrané sumy, jistě zahřeje u srdce.

Pomáhání navíc můžete zařadit do zmíněného seznamu svých úkolů (denních, týdenních apod.). Ať už jde o jednorázovou pomoc, nebo pravidelnou, konkrétní činnost. Nejenže pomůžete druhým, ale i sobě, protože tato aktivita vlastně patří i do kategorie sebepéče.

Psychologové dokonce používají termín „pomocníkova sjetost“, což je výrazný fyzický pocit, který by se možná dal přirovnat k tiché vlně radostné síly.

Participanti vědeckých studií uvádějí, že se poté, co někomu pomohli, cítí silnější a mají víc energie. Také jsou klidnější a méně depresivní. „Pomoc jiným snižuje vlastní tenzi a napětí, které v nás jsou,“ uzavírá docent Preiss.