Inteligence zvířat dokáže překvapit

Existuje jednoznačná vlastnost nebo fenomén, kterým se lidé liší od zvířat?

To je otázka, na kterou se srovnávací psychologové snaží odpovědět už desítky let. Se šimpanzi máme společných 98,5 procenta genetické informace, takže rozdíl pravděpodobně nebude molekulární povahy.

Člověk je ale jediný živočich, který si díky používání různých nástrojů vybudoval svět, který je založený na řeči a znacích. Tím se nám podařilo naši mysl propsat do světa kolem nás.

Takže jde o fenomény spíše kulturní?

To, co udělalo člověka člověkem, nebyla jedna událost, ale spíš dlouhodobý vývoj, kterému říkáme kulturní evoluce. I když mnohá zvířata také mají svoji kulturu, tak jedinečnost lidské kulturní evoluce spočívá v tom, že probíhá mnohem rychleji než evoluce biologická a dochází v ní k velmi rychlému hromadění poznatků.

U zvířat je potřeba náhodných genetických změn k tomu, aby došlo k výrazným změnám, zatímco u člověka si každá další generace cíleně vymýšlí nový prostor, ve kterém žije. Svou kulturu si naprosto vědomě tvoříme.

Kdy začal proces kulturní evoluce?

Naplno ho odstartovaly starověké civilizace, například v Mezopotámii, Egyptě nebo Číně. Rozvíjely zemědělství, vynalezly písmo a jejich společnost byla mnohovrstevně uspořádaná. Už nejstarší lidé ale uměli mluvit, popisovat jazykem konkrétní i abstraktní témata, líčit minulost a vyprávět příběhy.

Velikým zlomem byl vynález písma, které nám umožnilo šířit myšlenky a zpětně se k nim vracet. Naprosto revoluční je ovšem také dnešní doba, protože se díky množství informací a rychlosti jejich přenosu čím dál tím více odpoutáváme od své tělesnosti, což s sebou nese množství rizik.

Čím dál tím méně spoléháme na svoje smysly?

Pro člověka je dominantní nejen zrak a sluch, ale také hmat. Víme, že nedostatek fyzického kontaktu během dospívání může vést až ke smrti jedince, jak nám ukazuje případ deprivovaných mláďat primátů.

Myslím si, že pobyt v digitálním prostoru a s ním spojená sociální a hmatová deprivace a rychlost změn jsou významným zdrojem mnoha problémů psychologické povahy, s kterými se v dnešním světě potýkáme.

Existuje u zvířat také něco jako kulturní evoluce?

Ukazuje se, že zvířecí způsob komunikace je mnohem komplikovanější, než jsme si dříve mysleli. Mnoho diskusí se vede například o tom, jestli mají zvířata něco na způsob náboženského života.

Známe případy sloních hřbitovů, míst, kde zemřeli staří jedinci a na která se ti mladší vracejí, nějaký čas se tam zdržují a ohledávají ostatky a snad mají jakýsi kult předků.

Krkavcovití ptáci se zase sdružují okolo mrtvých jedinců a vydávají zvláštní typ zvuků, které jindy nedělají. Oba příklady nabourávají naši představu o tom, že člověk je jedinečný vědomím své smrti.

Pro člověka je také typická touha poznávat svět a pátrat po věcech, které nejsou bezprostředně důležité pro jeho přežití. Pozorujeme tento fenomén také u zvířat?

Touha poznávat svět je společná minimálně všem obratlovcům. Třeba opice nebo domácí kočky jsou pověstné svou zvědavostí. Vzpomeňme si třeba na kočku, která právě dostala novou krabici.

Pravda ale je, že živočichové nemusí nijak složitě přemýšlet a od přírody jsou instinktivně vybaveni na to, aby se ve svém prostředí zorientovali. Pro obratlovce platí, že schopnosti mláďat se postupně rozvíjejí prostřednictvím hry, ale ty základní instinkty v sobě mají už od narození. To je fenomén univerzální u savců a ptáků, ale čím dál víc máme za to, že si hrají třeba i ryby.

Je rozdíl v tom, co se honí v hlavě bobrovi, který staví hráz, a architektovi, který se snaží naprojektovat dům?

Tato otázka byla v popředí zájmu antropologie v druhé polovině 19. století. Americký antropolog Lewis Henry Morgan byl přesvědčený, že bobři jsou inteligentnější než některé primitivní národy, protože jsou schopni postavit složitější technickou stavbu než indiáni.

Z dnešního pohledu tento argument neobstojí. Značná část technických dovedností zvířat, i těch velmi složitých, je daná instinktivně a nemusí se je učit. Architekt musí absolvovat několik let těžkého studia a snaží se uplatnit svou originální vizi.

Takže zvířata pociťují intuici mnohem silněji?

Ano, vidět je to například na fenoménu ptačí migrace. Na podzim najednou zavládne ve vlaštovčích hejnech nervozita, ptáci se začnou shromažďovat a potom úspěšně odletí do tisíce kilometrů vzdálených míst.

Člověk by k tomu potřeboval nejmodernější techniku, ale ptáci najdou cíl zcela intuitivně. Jejich navigační pomůcky jsou hvězdná obloha a pravděpodobně i schopnosti vnímat geomagnetické pole Země.

Dalším příkladem mohou být obrovská hejna ryb, kdy všechny bez jakékoliv organizace reagují jako jeden muž. Zvířata si v rámci svých skupinových dovedností tvoří vlastní svět a každý druh vidí svět jinak, má jinou sadu dovedností.

Inteligence tedy není jen otázkou mysli a mozku?

Inteligence nemá až tak moc společného s IQ testy, které prověřují schopnost matematických, logických a jazykových schopností. Existují také jiné formy inteligence, třeba praktická, která koresponduje s tím, co jsme si schopni obstarat rukama, nebo inteligence emoční, která se dá charakterizovat jako schopnost vyznat se v emocích lidí blízkých a umět to využít nejen ve svůj prospěch, ale i ve prospěch kolektivu, ve kterém se nacházím.

Lidé i zvířata jsou tělesně zasazeni do prostoru a času, ve kterém žijí, a svou aktivitou řeší různé problémy, které se v okolí vyskytují.

Každý živočich, a je jedno, jestli mluvíme o bezobratlých, ptácích nebo savcích, se potřebuje zorientovat ve světě prostřednictvím různých smyslů a interagovat s ostatními jedinci.

Člověk v sobě tyto nahrané intuitivní zkušenosti měl a ztratil je, nebo jimi nikdy nedisponoval?

I když za nás naše těla udělají naprostou většinu činností automaticky, například trávení, spánek či odpočinek, tak díky specifické kulturní evoluci některé schopnosti ztrácíme.

Řadu dříve samozřejmých schopností jsme již ztratili a stále více dovedností předáváme tak, že vás je někdo výslovně naučí, třeba ve škole nebo na kroužku.

Naše kulturní zázemí založené na technických vymoženostech nahrazuje to, co jsme dříve měli jakoby „od přírody“.

Mohl byste uvést konkrétní příklad?

Lidé měli dříve mnohem lepší schopnost orientace v terénu. Legendární byly například schopnosti domorodých stopařů ze Severní Ameriky, kteří byli schopni na základě znalosti krajiny a čtení stop, třeba v podobě zlomených větviček, vystopovat pohyb jiné skupiny pár dní nazpět.

Dnes mnohem více spoléháme na svět reprezentací, například v podobě turistické mapy a značených tras. V české krajině se není téměř možné ztratit a bez dělání chyb netrénujeme orientační dovednosti, takže schopnost intuitivního pohybu v krajině je hodně oslabená.

Důležitou formou inteligence je také emoční inteligence. Jak silně zvířata prožívají emoce?

Emoce jsou pro zvířata velmi důležité, mají jich celou řadu a prožívají je velmi silně. Správné čtení emocí a reakce na ně jsou zásadní pro přežití v rámci sociální skupiny.

Zvířata ostatně také navazují vztahy s lidmi, se kterými sdílejí společný prostor v podobě domácnosti nebo hospodářství. Rozdíl proti člověku ale je, že zvířata emoce projevují bezprostředně v dané situaci, zatímco lidé se v rámci složitých sociálních her naučili emoce potlačovat a odkrývají je někdy s velkým zpožděním.

Které emoce jsou tedy výhradně lidské?

Například resentiment, smích nebo morální převaha. Obecně jde o složitější emoce, které vznikly díky kulturní evoluci v prostoru složitých sociálních interakcí.

A láska?

Tu zvířata také prožívají. Slavný rakouský etolog Konrad Lorenz ji uvádí jako zásadní podobnost člověka a zvířat. Sám se věnoval zejména studiu kachen a hus, které často tvoří celoživotní páry, ve kterých je pevné emocionální propojení jednoznačně patrné.

Není pro člověka také typický určitý pocit nadřazenosti nad ostatními živočichy?

Ten je typický hlavně pro moderní dobu, kdy je člověk přesvědčen o své výjimečnosti a o tom, že máme nějaké privilegované vlastnosti, které ostatní zvířata nemají.

Možná bychom si ale měli na chvíli odpočinout od hledání lidských unikátních znaků a spíše se ptát po tom, v čem jsou jedineční živočichové kolem nás. Pokud nás ale kulturní evoluce vybavila schopností reflektovat svoje postavení ve světě a vůči jiným druhům, tak není pocit lidské výjimečnosti automaticky škodlivý.

Rozhovor vznikl ve spolupráci s projektem Les a spolkem Are.