Článek
Sdružení, které řídí odborníci, nabízí například kontakt na specialisty, kteří dokáží přesně diagnostikovat, jakou poruchu nebo kombinaci poruch má dcera, případně syn. Dále nabízejí:
- poradenství pro rodiče, aby porozuměli tomu, jaký přístup k jejich potomkovi je racionální a jaký ne,
- terapeutické skupiny pro děti, kde se pomocí zábavných her učí lépe zvládat své problémy,
- klientům v Praze mohou nabídnout péči vyškolených dobrovolníků, obvykle vysokoškoláků, kteří s dítětem trénují dovednosti potřebné ve škole i jinde,
- letní tábory, které jsou organizované právě s ohledem na zvláštnosti dětí s vývojovými poruchami a hyperaktivitou.
Nevěděli už, jak dál
Osmiletý Patrik začal mít ve třetí třídě vážné potíže. Nová učitelka mu přestala tolerovat jeho neposednost, věčné řečnění nebo neustálé pošťuchování se spolužáky. O tom, že si něco neustále zapomínal, ani nemluvě. V žákovské knížce mu rychle přibývaly poznámky, rapidně se zhoršil i jeho prospěch. Začal školu nesnášet a mít z ní strach. Bolesti břicha byly prvním signálem, že svou situaci přestává zvládat. Úzkostné stavy to jen potvrdily.
Psychiatr mu na ně předepsal pilulky na uklidnění (anxyolitika). Hyperaktivitu sice zmírnily, ale poruchu pozornosti ne. Patrik byl po nich flegmatický. Do ničeho se mu nechtělo. Na doporučení rodičů je přestal brát. A tak se za pár dní všechno vrátilo do starých kolejí. Patrik ani jeho rodiče nevěděli, co dělat dál.
Je velice typické, že se potíže vyhrotí mezi třetí a pátou třídou, kdy začnou stoupat nároky na děti i jejich adaptabilitu," vysvětluje psycholog Radek Ptáček, výkonný ředitel Hyperaktivity. "Učitelky nejednou říkají o dítěti s poruchou pozornosti: já mu nemůžu dát lepší známku, on se nesnaží.
Háček je v tom, že se bude snažit, pokud mu to umožní poučený přístup učitele. Takového žáka musí zaměstnat a pozitivně využít jeho potřebu pohybu i aktivity. Třeba tím, že ho nechá přinést nějakou pomůcku, smazat tabuli, otevřít okno atd. To, co po něm chce, mu obvykle musí vysvětlovat po jednotlivých krocích, protože si většinou nezapamatuje více informací najednou. Tento handicap bývá často příčinou jeho selhání. A tak dál. Pokud změní přístup, může být překvapená, jak se takové dítě začne snažit." Kontakt na sdružení Hyperaktivita dala Patrikově mamince kolegyně z práce.
Psycholog, který u něho diagnostikoval poruchu pozornosti s hyperaktivitou, zároveň zjistil, že chlapec je nadprůměrně inteligentní: IQ 131. Na jeho potíže mu doporučil nootropika. Jsou to potravinové doplňky, které obsahují látky povzbuzující činnost mozku a jeho dozrávání (například ginkgo bilobu, zlepšující prokrvení mozku, prekurzory, ze kterých si tělo vyrábí endorfiny, a další přenašeče mozkových vzruchů apod.). Přispívají ke zklidňování dítěte.
Nejraději hrál učitelku
Patrik začal chodit na terapeutickou skupinu. Tady si formou her a zážitků rozvíjel schopnost empatie, tedy vcítění do druhého člověka, schopnost vidět sebe sama reálně a dokázat na základě reakce druhých lidí korigovat své nevhodné chování. Stejně jako jiné děti hrál nejraději paní učitelku, která ho zas za něco peskuje. Nejen proto, že měl ty situace báječně odkoukané. Ale také proto, že se při téhle hře mohl s ostatními dětmi dokonale vyřádit, pobavit a uvolnit.
Jeho nová učitelka, která konzultovala společný postup s psychologem i s rodiči, se ho snažila zaměstnat aktivními činnostmi a zároveň chválit i za maličkost. Třeba jen za to, že dokázal dojít k tabuli a nestrkat při tom do jiných dětí. "Může to vypadat přehnaně, ale je to dobrá motivace k jinému způsobu chování a posílení sebevědomí," vysvětluje psycholog Radek Ptáček ze sdružení Hyperaktivita.
Nejprve jednají, pak přemýšlejí
Terapeut, který za Patrikem jezdil pravidelně domů, s ním dělal různá cvičení. Zlepšovala jeho soustředění, pozornost, paměť, ale třeba také pravopis. Probírali spolu jeho školní úspěchy i neúspěchy. Povídali si a kreslili nejrůznější situace. Terapeut chtěl, aby mluvil o svých pocitech. Aby si víc uvědomoval, co dělá a jaké to v něm vyvolává emoce. Prostě se snažil, aby se učil hodnocení sebe sama, postupně se vymanil ze stereotypního image zlobivého nešiky a začal přemýšlet, jak zlepšit svůj vlastní obraz i hodnocení.
Příčinou hyperaktivity a dalších poruch je nezralost mozku, který potřebuje silnější podněty. To je důvod neposednosti, nekázně a zjednodušeně řečeno chování, při kterém dítě nejprve něco zbrkle vyvede a teprve pak si možná začne uvědomovat, co provedlo. Má také oslabené kauzální uvažování, tedy vědomou souvislost logických příčin a následků. I tu je u něj nutné rozvinout.
Terapeut sepsal s rodiči a s Patrikem seznam vhodného a nevhodného chování. Dohodli se na tom, co se stane, když syn udělá něco, co nemá. "To pro něj bylo podstatné, protože to tak jasně nerozlišoval, což je pro tuto poruchu také typické," vysvětluje Radek Ptáček. "Pokud pravidla hry dodržoval, rodiče se ho snažili chválit a v rámci svých možností i odměňovat. Nenásilně tak ovlivňovali jeho chování pozitivním směrem a zároveň mu postupně zvedali pošramocené sebevědomí."
Během půl roku se Patrikovy potíže ze školy začaly mírnit a postupně se zlepšoval i jeho prospěch. Na konci roku byl rozdíl markantní. Velice důležité bylo také to, že o spolupráci s psychologem se zajímala i Patrikova učitelka, což není obvyklé. Bohužel.
Nechtěli ho na žádném táboře
V létě jel chlapec na tábor určený dětem s poruchami soustředění a s hyperaktivitou. Připadalo mu to senzační. Nejen proto, že ho s jeho potížemi na žádném jiném táboře nechtěli. Ale hlavně proto, že organizátoři pojednali pobyt v táboře jako hru o Golemovi. Patrikova matka i otec chodili do rodičovské skupiny.
Spolu s psychologem a s ostatními rodiči probírali, jak zvládat situace, které život s hyperaktivním dítětem přináší. Z pohledu psychologa bylo podstatné i něco jiného. Rodiče a Patrik si uvědomovali, že zlepšování synových potíží není zázrak, ale proces, na kterém spolu musí pracovat.