Článek
Na londýnskou premiéru jeho novinky Morganovi jsem přesto jela s obavami, aby nezklamal obraz, který jsem si o něm vytvořila spolu s tou polovinou ženské populace, která nemiluje jeho soka z Deníku Bridget Jonesové Colina Firthe.
Na cestě mě totiž provázely čerstvé články v bulvárním tisku, které hlásaly, že už mu viditelně není dvacet, jeho mladistvě vyhlížející tvář na plakátech k filmu je dílem grafiků na počítači, že zkrátka vypadá na tu padesátku, kterou má na krku - a možná ještě o trochu hůř.
Šla jsem pak těsně kolem něj, když před kinem Odeon, kde se konala slavnostní premiéra Morganových, rozdával neúnavně úsměvy a autogramy nadšeně řičícím fanynkám, které se ze všech sil snažily přepadnout přes zátarasy svému idolu k nohám.
Vzápětí jsem mu tleskala ze třetí řady v sále, kde na pódiu společně se Sarah Jessikou Parkerovou a režisérem Markem Lawrencem uváděl film - a byl z nich tří zdaleka nejvtipnější.
A nakonec jsem si s ním sedla ke stolu v apartmá hotelu Dorchester, kde jsme dělali rozhovor a kam přišel přesně s tím neodolatelně plachým úsměvem, jímž si získal obdivovatelky po celém světě. Mohu tedy místopřísežně prohlásit, že to všechno, co o něm před premiérou Morganových psali, je sprostá lež.
Hugh Grant ještě pořád neztratil nic z klukovského kouzla, jímž si získal Andie MacDowellovou ve svém prvním velkém hitu Čtyři svatby a jeden pohřeb, Julii Robertsovou v Notting Hillu nebo Renée Zellwegerovou jako Bridget Jonesovou.
Přesto mě překvapil: když mluví za sebe, žádná suverénní lehkost, kterou jsem u herce jeho věhlasu čekala, se nekoná. Připomíná spíše zamračeného Willa z Jak na věc než suverénního Daniela z Bridget Jonesové. Působí rozpačitě a nejistě, chvílemi se zadumaně mračí, a když se pak usměje, jako by se trochu styděl a trochu omlouval.
Možná má v sobě tenhle typický Angličan, narozený v Londýně 9. září 1960, dodnes nejistotu ze svých nikterak oslnivých začátků. První film sice natočil ve dvaadvaceti, ale první zapamatovatelný až o deset let později: Polanského psychologický thriller Hořký měsíc.
Ale ještě ani ten následující, kostýmní snímek Soumrak dne Jamese Ivoryho, třicetiletému herci žádnou velkou slávu nevěstil. Až přišel režisér Mike Newell a kápl na to pravé: obsadil ho do hlavní role romantické komedie z pera Richarda Curtise Čtyři svatby a jeden pohřeb, a jediným tahem tak Hughu Grantovi načrtl skvělou budoucnost. Grant dostal za roli zapřisáhlého starého mládence Charlese Zlatý Glóbus, vylétl na hvězdné nebe jako kosmická střela a pevně se tam usadil.
Kde však není usazený dodnes, je jeho soukromý život. Jeden z nejžádanějších starých mládenců má za sebou hezké vztahy i nepěkné skandály. Třináct let (1987-2000) žil s modelkou a herečkou Elizabeth Hurleyovou, která mu tolerovala leccos, ale když došlo ke známé aféře s prostitutkou v autě, za kterou byl Grant dokonce obviněn z mravního pohoršování a dostal pokutu a dvouletou podmínku, řekla dost a skončila s ním.
Jejich vztah ale zůstal docela přátelský, o čemž svědčí mimo jiné to, že Grant je jedním ze sedmi kmotrů jejího syna Damiana. Poslední delší, asi tříletý vztah měl se šestatřicetiletou Jemimou Khanovou, neteří lady Jane Raynesové a kdysi důvěrnou kamarádkou lady Diany. I ten už ale skončil a Hugh Grant stále čeká na tu pravou.
Nebudu chodit kolem horké kaše: jak se cítíte, když uvádíte do světa svou další romantickou komedii, a zároveň se všude v novinách píše o tom, že vám bude padesát a že to nerad slyšíte?
Cítím se stejně jako vždycky, když si mě začnou moc všímat bulvární novináři. Netvrdím, že jsem jim k tomu nikdy nedal příležitost, ale teď už zřejmě dlouho neměli nic, co by jim připadalo dost senzační, a tak se aspoň podívali do kalendáře.
Jo, za devět měsíců mi bude padesát, z toho lidé většinou nemívají moc velkou radost. Proč bych tedy zrovna já, starý mládenec, kterému už přinejmenším, pokud jde o děti, pořádně tikají biologické hodiny, měl být výjimkou? No a protože jsem asi v tomhle duchu někomu z novinářů odpověděl, chytli se toho i ostatní, a já už teď pomalu začínám mít pocit, že bych se měl ponořit do opravdu vážné deprese, abych tomu svému přiznání učinil zadost. Média by to určitě přivítala.
Cítíte se na ten věk?
Děkuji za optání, právě že ne. Cítím se dobře, stárnutí na sobě nijak zvlášť nepozoruji, jen mě občas překvapí, když vidím svou fotku v časopise a kouká z ní na mě mnohem starší chlap, než je můj vlastní životní pocit. A když k tomu ještě skoro denně někde napíšou, že stárnu, tloustnu a vypadám na to, že mi bude padesát, není to samozřejmě vůbec nic příjemného.
Teď se neodbytně nabízí otázka - co tedy děláte proti stárnutí? Máte recept nebo spíše nějakou univerzální odpověď?
Jasně. Podstoupil jsem rozsáhlou plastiku, a jak vidíte, má to ohromný úspěch: hned je ze mě po všech stránkách lepší člověk. Myslím, že teď o sobě klidně můžu říct, že jsem dobrý muž.
Koukám, že jste vtipálek nejen na plátně… Zasahujete do scénáře, napadají vás třeba přímo na place vtipné repliky?
Kdepak, já jsem dost nervózní herec, potřebuji mít roli přesně napsanou a kolem sebe klidné, příjemné prostředí, jinak ze sebe nic nedostanu. A vůbec nejsem vtipný chlapík, naopak, jsem neurotický bručoun. Jestli se něco nestane, bude ze mě jednou opuštěný stařec, který nikoho nesnese a kterého nesnesou ostatní. Někdy se toho dost bojím.
To se mi vůbec nechce věřit, na plátně působíte, jako by pro vás hraní byla nejpřirozenější věc na světě, teď se tu příjemně usmíváte…
To je všechno výsledek tvrdé práce, a věřte, že i ten úsměv je dřina. Vůbec nic proti vám samozřejmě nemám, ale z rozhovorů s novináři jsem stejně nervózní jako z hraní a příjemně se usmívám hlavně kvůli propagaci filmu. Mám to sám se sebou dost těžké, a rozhodně nemůžu říct, že by se to časem zlepšovalo, spíše naopak. Někdy ze sebe nemůžu vypravit ani slovo, přepadají mě stavy paniky, úzkosti…
To ale určitě musí mít vliv na vaši práci.
To si pište! Začalo to už po Notting Hillu a nejhorší to bylo při natáčení filmu Hudbu složil, slova napsal. Točili jsme třeba úplně jednoduchou scénu, byl jsem v záběru, a najednou jsem doslova zamrzl, oči vytřeštěné jako králík, nemohl jsem ze sebe vypravit ani slovo. Pořád jsem si musel opakovat, že to dokážu, ale i když jsem se nakonec vždycky sebral a co měl, to odehrál, bylo to velmi nepříjemné.
Souvisí s tím to, že se před časem nejen v bulvárním tisku objevilo, že uvažujete o konci kariéry, že už nechcete hrát?
Pravda je, že po takových stavech, jaké jsem vám před chvílí popsal, jsem se mnohokrát ptal sám sebe: panebože, chci tím procházet znovu a znovu? Navíc je to nuda, natáčení je velmi pomalé, uděláte dvě minuty filmu za den a pořád se to dokola opakuje. Myslím, že ty záchvaty paniky, které přicházely úplně zčistajasna, byly právě z té pomalosti.
Ale nakonec jsem našel způsob, jak to všechno potlačit, zmírnit neurotické projevy, udržet je na spodní hranici. Také jsem si uvědomil, že proces tvorby od nápadu přes psaní scénáře, práci ve střižně, spolupráci celého týmu mě vlastně jako celek strašně baví.
Stejně si ale myslím, že pro mě bude důležité umět odejít včas: postavy romantických hrdinů už mi nejspíše moc dlouho nevydrží. Jsou tu noví mladí herci a musím přiznat, že hrají dobře. Samozřejmě na ně hnusně žárlím, ale co se dá dělat. Nechtěl bych se dožít toho, abych byl trapný a poznali to všichni, jen já ne.
O změně žánru jste neuvažoval?
Umíte si mě představit v psychodramatu nebo jako akčního hrdinu ve sci-fi? Dokonce i když hraji prakticky jen v komediích, nedělám vůbec žánr komedií bláznivých, protože i to umí spousta lidí mnohem líp.
Mám tedy hodně omezený výběr rolí a scénářů, protože romantické komedie zase umí jen málo lidí napsat. Ale s tím se nedá hnout, člověk by měl dělat jen to, co umí, a nekazit si pověst tím, že se cpe někam, kam nepatří. Takže i když je dost těžké natrefit na dobrou látku, snažím se využít každou příležitost a pak to aspoň udělat lépe než minule. Což znamená být uvolněnější. Mojí hereckou ambicí je být co nejpřirozenější. Nejlepší by bylo točit jen po ránu, rána mívám velmi dobrá, jsem plný adrenalinu, a to mi svědčí.
Před časem jste také chtěl napsat knihu - jak to dopadlo, začal jste?
Začal. Před dvěma lety jsem napsal polovinu a musím ji dokončit. Moc mě to baví, jen jsem teď neměl čas, protože jsem dělal Morganovy.
Prozradíte, co je to za knihu?
Radši bych vám neříkal, o čem je. Od začátku bylo mým cílem publikovat ji anonymně. Pak by mi samozřejmě udělalo radost, kdyby lidé poznali, že autorem jsem já.
Když jste kvůli filmu přerušil psaní, které vás bavilo, znamená to, že vás tak zaujal scénář? Nebo to mělo jiný důvod?
Pro mě je důležitý scenárista. Potřebuji mu naprosto věřit, abych měl jistotu, že tak, jak mou postavu napsal, je to v pořádku. A Marku Lawrencovi věřím, Morganovi jsou náš třetí společný film, předtím byla Láska s výstrahou a Hudbu složil, slova napsal.
Samozřejmě vím, že když pro mě píše roli, nepíše to do pusy mně. Píše podle sebe, tvoří postavu. A jeho postavy jsou šťavnaté, mají vtip. Já jsem jen interpret, který hraje to, co je napsané. A může to zahrát dobře, nebo také úplně zkazit. S Markem se známe už dlouho a já velmi dobře poznám, co si o mém výkonu myslí. Zejména je mi hned jasné, když si myslí, že stál - víte za co.
Byli pro vás Morganovi v něčem jiní než předchozí filmy?
Ano, to také byl vedle scénáře další důvod, proč jsem nabídku rád přijal. Marc v něm mou postavu poslal z města na venkov, což je pro mě něco úplně nového, a to mě bavilo. Víte, když člověk něco dělá pětkrát, desetkrát, nemusí mu to sice vadit, ale přesto má po čase pocit, že se v tom zavaří. Potřebuje zkrátka něco aspoň trochu jiného. Tohle je sice zase film o lásce a o vztazích, ale aspoň se odehrává v jiném prostředí.
Vy jste typicky městský člověk, jak jste se v tom prostředí cítil?
Stejně jako moje postava, v tom to bylo vlastně snadné -Paul Morgan se na venkov stěhuje z nutnosti, jde mu o život. Já bych také na venkově nejspíš vůbec nedokázal žít jinak, než kdyby mi šlo o život. Mám velký respekt před zvířaty, s přírodou se neumím sžít, potřebuji kolem sebe města, techniku.
Popravdě řečeno mám pořád aspoň zapnutou televizi. Nemám rád tmu a ticho. Myslím, že Marc se musel hrozně bavit představou, že mi nasadí na hlavu kovbojský klobouk. Správně předpokládal, že v něm budu vypadat jako naprostý blbec a lidi se budou smát.
Takže venkov a já se k sobě nehodíme, většinu filmů jsem dělal v New Yorku a v Londýně. Ale rád cestuji, mám rád nová místa a také jsem hodně dlouho nebyl na exteriérech.
Natáčení v exteriérech znamená, že jste dlouho pohromadě se stejnými lidmi - nehrozí ponorková nemoc?
Asi jak komu. Pro mě je to větší zábava a také to člověka táhne nahoru, snaží se nejen normálně pracovat, ale také mezi všemi ostatními, s nimiž je i po večerech, co nejlíp obstát. Je hezké pozorovat, jak se štáb sbližuje, jak se z něj stává partička, která společně prožije nějaký čas.
Já mám ve svém životě jen pár přátel, se kterými se cítím dobře, takže pro mě není snadné do té partičky zapadnout, jsem spíše samotář. Ale tentokrát to vyšlo. Točili jsme na skvělém místě v Mexiku, bydleli jsme všichni pohromadě a nakonec jsme byli před koncem natáčení všichni úplně zbláznění z toho, že se máme rozejít. Opravdu to fungovalo, když jsme zrovna netočili, hráli jsme různé hry, bylo to prostě zábavné.
Máte respekt před zvířaty, ale tady jste se setkal před kamerou s medvědem. Jak jste to zvládl?
Nejdřív jsem se dost bál a určitě mi ani trochu nepomáhaly všechny ty rady, které jsem dostával. Řekli mi, že je to opravdu nebezpečné zvíře, že při natáčení s ním jsou důležitá bezpečnostní opatření, nejvíc mi zdůrazňovali, že s ním nesmím udržovat oční kontakt.
Když ale vylezl, nezdál se vůbec nebezpečný. Byl to medvěd -herec. Hrál už určitě ve dvaceti filmech a nejvíc ho zajímalo, jak bude vypadat před kamerou. Byl krásně vyšamponovaný, vykartáčovaný, srst se mu nádherně leskla a jemu se to náramně líbilo.
Pořád se natáčel do kamery, hlídal si, aby mu to slušelo. Stejně jako všichni herci chtěl hodně chválit, muselo se mu tleskat, hladit ho. Pak zase chtěl zčistajasna další koupel - no zkrátka herecká hvězda, jak se patří. Krmili jsme ho, dával jsem mu plechovky s ledovým čajem a po hodině jsem se ho už nebál vůbec.
Jak jste se cítil v kovbojském oblečení?
Velmi dobře, to mě dokonce bavilo. Jako kluk jsem miloval westerny a teď jsem si to užil.
Jaké filmy máte rád teď, díváte se na romantické komedie?
Jsem vděčný divák, v hotelu se vždycky dívám na spoustu filmů na videu a chodím i do kina. Mám rád vlastně všechny žánry, komedie, westerny, pixarovky i filmy, co se jim říká „klub náročného diváka“. A přiznávám, že u filmu často brečím. Koneckonců brečím i v divadle a vždycky se koukám kolem sebe a vidím, že druzí taky brečí. To bude asi tou krizí… Ale nikdy se nedívám dobrovolně na filmy, ve kterých hraju já sám, ty vidím jen při pracovních projekcích.
Měl jste spoustu báječných hereckých partnerek - jaká je Sarah Jessica Parkerová, s níž hrajete manželský pár v Morganových?
Je ohromně živá, dokonce mě často rozesměje, a za to jsem jí vděčný, to se každému nepodaří. Je to doslova zásobárna energie. Je také velmi ohleduplná a starala se o mě docela mateřsky. Jednou, když mě líčili, za mnou dokonce přišla a řekla, že mám hrozně špatný jeden nehet. Přisedla si a než mě nalíčili, upravila mi ho.
Většinou hrajete sympaťáky - jaký vztah máte k týpkům, jako je Will v Jak na věc nebo Daniel v Deníku Bridget Jonesové?
Hraju je moc rád, ty temné stránky jejich charakteru jsou mi přirozené, cítím se ve své kůži.
To mi připomíná, že jsem zaslechla, že by mohla být třetí Bridget Jonesová.
Já jsem to zaslechl také - ale jen od novinářů. Je to nesmysl.
A kdyby to nesmysl nebyl, hrál byste v tom?
Abych byl upřímný, nehrál. Myslím si, že už ten druhý díl byl chyba. Nechci dělat chytrého, ale říkal jsem to od začátku, nechtěl jsem to dělat. No, přemluvili mě, což se nestává moc často. Jsem dokonce docela hrdý na to, že v naprosté většině dělám jen to, co se mi líbí, co nechci, odmítám. Rozhodující je pro mě scénář. Kdybych byl energičtější, určitě bych ve druhém dílu Bridget Jonesové nehrál.
Nakonec se přece jen zeptám, jak je to tedy s těmi biologickými hodinami - chtěl byste mít rodinu a děti?
Ano, chci to.