Hudba nejen k poslechu, ale i k léčbě

Každá hudba a zvuk však ale nejsou a nemusí být pro nás přínosem. Všudypřítomný hluk a šum představují dokonce pro lidský organismus určité nebezpečí.

Hudba a zvuky mohou ale na náš organismus i na duši mít blahodárné účinky. Dá se při nich relaxovat, naladí nás či nabijí energií. Stačí si jen dobře vybrat, neexistuje ale univerzální recept. To, co prospívá jednomu, může jiného zcela rozhodit či se minout účinkem.

"Velmi důležitou roli v muzikoterapii hraje mimo jiné druhy hudby i etnomuzika. V ní je obsažena identita národa, identita člověka. Se ,svou' muzikou člověk ví, že někam patří. Každý, kdo zažil emigraci nebo byl dlouhou dobu z domova, si obvykle často pouští hudbu své vlasti. Připomíná mu totiž vše, co dobře zná, a to ho uklidní a dobře naladí," uvádí dr. Jitka Vodňanská, psychoterapeutka a zakladatelka muzikoterapie u nás.

"Podobné účinky mají hudba a zvuky na ještě nenarozené dítě, proto by mu matka měla zpívat, broukat na něj či mu pouštět příjemné melodie. Vím také, že hudba puštěná matce během porodu zmenšuje bolesti, samozřejmě prohloubí relaxaci a také sníží stres a úzkost."

Muzikoterapie léčí pomocí hudby. Skýtá nepřebernou řadu možností. Používá se třeba v psychiatrii, např. deprese vyžadují určitý typ muziky. Jiná je vhodná pouze za účasti terapeuta. Stává se to například, když je třeba použít hudbu disharmonickou, která nemocného rozladí a terapeut s ním musí dál pracovat. Její účinky oceňují také pacienti s neurózou či lidé s poruchou chování.

"Používá se ale nejen v psychiatrii. Také v některých stomatologických ordinacích ji využívají ke zklidnění pacientů, stejně jako na mnoha dalších klinikách a v dalších odvětvích prevence a léčby," vysvětluje dr. Vodňanská.

Sama metodu muzikoterapie běžně používá v kurzech, které pořádá. Zaměřuje se ale i na jiné formy tzv. neverbálních technik, jako je arteterapie, práce s maskou, kameny, tancem, hlasem, bodyterapie - práce s tělem v psychoterapii atd. Muzikoterapie ovšem patří k základům.

I když se to laikovi může zdát nepravděpodobné, zvuky a hudbu vnímá i člověk hluchý. Funguje to ale trochu jinak, vnímají ji totiž jako vibrace.

Muzikoterapie jim umožní lépe navazovat kontakty s okolím, stejně jako tanec a rytmický pohyb. Někteří sluchově postižení jsou dokonce schopni naučit se hrát na nějaký hudební nástroj a to vše samozřejmě vede k posílení pocitu sebedůvěry. Projeví se to také zlepšením komunikace s ostatními lidmi.

Není také od věci, když si sami vyzkoušíme zahrát na nějaký hudební nástroj. Stačí k tomu bubínek a palička, tamburína, rumba koule, ale k hraní se dají použít i předměty, které se v domácnosti běžně vyskytují, třeba pokličky, příbory...

Muzikoterapeuti používají Orfeovo instrumentarium. Jsou to jednoduché nástroje, které se každý naučí ovládat. Rytmus máme v těle všichni a třeba bicí jsou k hudební produkci ideální. "Já se snažím zařadit do každého kurzu právě muzikoterapii proto, že velmi rychle pomůže navodit poměrně hluboké, rozumem příliš nepokroucené emoce. Také se věnujeme zpěvu. Zpěv, buben a tanec je ten prapůvodní základ. S jejich využitím mám ty nejlepší zkušenosti. Ale pozor, může se stát u lidí labilních či psychicky nemocných, že se třeba uvolní příliš agrese. Stalo se mi, že mladý toxikoman ventiloval svoje pocity tak vehementně, že prořízl nožem buben. Ten v té chvíli představoval otce - mučitele," říká dr. Vodňanská.

Takto vznešeně se nazývá záměrný poslech hudby. To znamená, že terapeut cíleně vybírá určitý typ. Samozřejmě musí vědět, jak která hudba působí a co může vyvolat třeba depresi, euforii apod. A nejen to, měl by také samozřejmě znát anamnesu klienta i jeho momentální stav.

Důležité také je, aby měli vytvořený dobrý terapeutický vztah, založený na důvěře. Protože při hudbě se vybavují i ty nejhlubší a nejvzdálenější vzpomínky. Ty pak mohou pomoci při tzv. verbální terapii, kdy se tyto zážitky speciálními terapeutickými metodami zpracovávají.

Je jedno, zda je člověk postižen duševně či tělesně, na každého hudba působí a někdy je její vliv skoro zázračný. "Zažila jsem v Německu představení dětí s Downovým syndromem, měly sbor a hrály na zvonce. Je jasné, že sbormistr musel dirigovat jinak než u dětí zdravých, ale výsledek stál za to. Stačilo vidět jejich rozzářené tváře, protože lidé jim tleskali a ony najednou zažily úspěch, který jim dodal také sebedůvěru.

Viděla jsem postižené se spastickou obrnou, kteří tloukli do zvonů a muzikoterapeut je doprovázel na piano. V Polsku zase na geriatrii skoro dementní pacientky měly každý den hodinu zpěvu. Seniorky krásně zpívaly a bylo na nich vidět, jak při zpěvu pookřály.

A ještě jeden zážitek z ciziny. Kdybychom žili v Brazílii, slyšeli bychom hudbu stále a všude. A jakou! Samba je pro pacienty i terapeuty úplně životodárná. Měla jsem to štěstí a vyzkoušela jsem si to na psychoterapeutickém kongresu v Salvadoru. Bylo to úžasné. Muzikoterapie zde probíhala v podstatě neustále," vzpomíná dr. Vodňanská.

Nejprve se lidé rytmickými zvuky snažili ovlivnit bohy nebo démony, a tím se postupně vyvíjely rituály. Ve starověku zprostředkovala hudba harmonizaci osobnosti a sjednocovala člověka s vesmírem. Ve středověku začal její význam upadat, v literatuře se objevují pouze ojedinělé zmínky. Používala se hlavně v rámci církevních obřadů a jen bohatá města si mohla dovolit najmout hudebníky a pištce pro uklidnění nemocných lidí. V renesanci a novověku se muzikoterapie dostává opět na výsluní. V 17. a 18. století se o ní objevuje první ucelená publikace. V 19. století následuje úpadek tohoto oboru a teprve až na přelomu 20. století se o ní zase objevují zmínky. Teprve po II. světové válce se situace mění a svět je ochoten více naslouchat zvukům hudby a dát prostor muzikoterapii.