Hromadíte věci? Může jít o nemoc

Věci, jež už nepotřebujeme nebo nepoužíváme, ale ještě mají jistou hodnotu a jsou aspoň teoreticky využitelné, máme doma téměř všichni. Je nám líto se s nimi rozloučit, jejich množství ale většinou umíme držet na uzdě, i když nejsme zrovna asketičtí minimalisté.

Faktem však je, že ač se to nezdá, žijeme v blahobytu a věcí máme obecně víc, než je třeba k pohodlnému životu. A často nám zbytečně zabírají prostor, který bychom mohli využít praktičtěji a lépe. Nehledě na to, že by mohly dobře posloužit jiným. Po pandemii navíc přibývá lidí, kteří nejsou schopni se nahromaděných věcí zbavit vůbec. A zároveň si pořizují nové. Podle odborníků jde velmi často o důsledek zhoršujícího se psychického stavu a stresu.

„Kupování ‚blbostí‘ mám spojené se šťastnými vzpomínkami z dětství. To nadšení, když mi rodiče pořídili na dovolené třeba korálky nebo odznáček po návštěvě hradu,“ říká čtyřicetiletá Karolína. „A ten zvyk mi zůstal doteď. Asi nemusím říkat, jak dlouho se přehrabuju v šuplících, když potřebuju něco najít,“ směje se.

Nakupování může být podle odborníků velice vzrušující. V mozku se při něm uvolňují stejné endorfiny jako při sexu, užívání drog nebo konzumaci čokolády. I utrácení peněz samo o sobě přináší adrenalin. Proč se pak ale tak neradi zbavujeme starších úlovků, na které už jen sedá prach?

„Hlavním důvodem je naše potřeba bezpečí, jistoty a stability,“ vysvětluje sociolog Frank Niles a uvádí příklad fritovacího hrnce, s nímž se nemůžeme rozloučit, ačkoli jsme ho za deset let využili tak dvakrát. „Možná si říkáte: Co když ten hrnec budu potřebovat v budoucnu? Chci ho mít pak k dispozici,“ říká Niles.

Touha nechávat si staré věci často pramení i z nostalgie. Vzpomínky na minulost nám dělají dobře. „Může to vést ke zvýšení pocitu sociální sounáležitosti,“ uvádí sociolog. Pohled na fotografii rodičů, kteří již zemřeli, může vyvolat pozitivní emoce. A to platí i o většině předmětů, s nimiž nás pojí nějaké vzpomínky. Zbavit se jich vyžaduje klidnou mysl a pevné odhodlání.

Jde také o určité dědictví po předcích – starší generace byly ještě vychovávané k tomu, aby o věci pečovaly a schovávaly většinu toho, co se může hodit. Z dnešního pohledu jde v podstatě o ekologický životní postoj, pokud ovšem nesklouzneme k hromadění. A to se často děje.

Přeplněný životní prostor, se kterým nejsme schopni nic udělat, navíc často signalizuje psychické problémy. Nemusí jít hned o vážnou nemoc, jakou je patologický syndrom hromadění. Přesto není od věci zamyslet se, jaké pocity nám „křečkování“ a pořizování nových věcí přináší. A proč se bez nich nemůžeme obejít.

Podle profesorky Suzanne Degges-Whiteové z Northern Illinois University se lidé s přeplněným obytným prostorem dělí na tři kategorie.

Do první spadají ti, kteří věci, jež hromadí, jednoduše milují. Jde přímo o jejich zálibu a odborníci jim říkají sběratelé. Selektivně si vybírají, co chtějí přidat do své sbírky, a z předmětů vytvářejí kolekce. „Sběratelství odráží záměr. Sběratelé si kusů svých sbírek váží a mohou k nim pociťovat i citovou vazbu,“ vysvětluje.

Neshromažďují přitom náhodné harampádí. Klasika jsou známky, vláčky, mince, starožitnosti či umění, přičemž vybrané věci nemusejí mít vysokou hodnotu. „Může jít o repliky, hrnky, předměty s motivy postav či filmové memorabilie – každá akvizice má ale záměr a sběratel si jí cení.“

Potřeba vlastnit předměty, které jsou pro nás důležité, i když nejsou užitečné, je přirozená, a pokud nepřeroste únosnou mez, není třeba se jí příliš obávat. „Sběratelství, tendence k získávání a ponechávání věcí, které nejsou bezprostředně potřebné, lze pozorovat jak u dětí, tak i u dospělých, v moderních i primitivních společnostech,“ upozorňuje psychiatrička Miroslava Nováková Khollová s tím, že podobné chování vidíme i u mnoha druhů zvířat. Někteří ptáci jsou známí hromaděním lesklých věcí, křečci zase preferují sbírání skleněných korálků před standardní potravou.

Druhou kategorií jsou ti, kteří mají, odborně řečeno, vysokou toleranci vůči nepořádku. Proti minulosti dnes už sice lidé méně „skladují“ noviny, časopisy, knihy nebo poštu. Doba elektronická a virtuální s sebou ale nese jiné výzvy.

„Tento posun možná některým jedincům skutečně pomohl zmenšit nepořádek,“ říká profesorka Suzanne Degges-Whiteová. Upozorňuje ale, že teď způsobují chaos v domácnosti prázdné přepravní obaly a obalové materiály, nádoby na jídlo, prázdné plechovky nebo lahve od nápojů. Často se hromadí ve sklepech, na půdách či ve skříních.

„Lidé tolerantní vůči nepořádku mohou používat metodu ‚komínkování‘ pro ukládání předmětů, které ještě ‚nezpracovali‘.“ Většina takových věcí přitom může být využita dál, lze je roztřídit, zrecyklovat a pomoci tak přírodě i sobě. Takoví jedinci ale naštěstí chápou, že ve svém obytném prostoru mají nepořádek. A nemají z jeho přítomnosti radost.

Co je třeba udělat? Najít motivaci ke změně. Dobrá zpráva je, že tato kategorie „hromadičů“ většinou ráda přijme pomoc s úklidem, pokud ji někdo nabídne. Zvládnou i to, když se nepotřebné harampádí odstraní, a potěší je, že se jim pročistí jejich životní prostor.

Asi nejzávažnějším příkladem zbytečného hromadění, jež se v angličtině nazývá hoarding a vzniká o něm řada populárních reality show, je tzv. Diogenův syndrom (někdy také Pljuškinův). Jde přímo o lékařskou diagnózu chronické nemoci a týká se lidí, jejichž „křečkování“ přerostlo do patologické podoby.

„Hromadiči jsou citově vázáni na svůj nepořádek a trpí neschopností rozlišit, co je ‚odpad‘ a co ‚poklad‘. Často se v místnostech kupí odpadky nebo harampádí smíchané s předměty, které mají významnou hodnotu,“ vysvětluje Suzanne Degges-Whiteová a upozorňuje i na důležitý symptom, tzv. silnou nepořádkovou slepotu.

Postižení již nedokážou rozpoznat nehygienický a nebezpečný stav svého domova. Shnilé věci či zápach jim nejen nevadí, ale je pro ně nemyslitelné, aby odpad vyhodili. Situace je vážná, i pokud někdo nezvládne zlikvidovat třeba několik beden starých slevových letáků.

„Většina lidí s kompulzivním shromažďováním má potíže s rozhodováním. Ať jde o maličkosti, či velké problémy. Nejmarkantnější je to při třídění. Účelné uspořádání majetku vyžaduje schopnost rozřadit věci do smysluplných kategorií, aby mohly být uspořádány a uklizeny,“ říká psychiatrička Miroslava Nováková Khollová.

Hromadičům tohle činí velké potíže. Svůj majetek podle odbornice vidí jako jedinečný a nenahraditelný celek. Pokus o vyřazení věci často skončí jen jejím zkoumáním a nakonec se ocitne zpět na hromadě. „Negativně to ovlivňuje životní prostor a životní podmínky. Z bydlení je skladiště,“ dodává.

Podle výsledku srovnání několika studií uveřejněného na odborném serveru Translational Psychiatry v roce 2022 se podíl lidí s tímto problémem odhaduje přibližně na 1–2,5 % u mužů i žen. Nicméně mnohem větší část populace trpí symptomy, které jsou o něco méně závažné (odhadem až 6,7–9 %). A s přibývajícím věkem se pravděpodobnost této poruchy zvětšuje. „S patologickým shromažďováním se ve své klinické praxi potkal skoro každý psychiatr,“ říká Miroslava Nováková Khollová.

Pokud tedy máte ve svém okolí někoho s podobnými potížemi, nebo sami cítíte, že si nedokážete s hromaděním poradit, je třeba se obrátit na psychologa či psychiatra.