Gabor Maté: Trauma má dnes skoro každý, jsme odpojeni od své podstaty

Ve svých knihách často nazýváte naši kulturu toxickou. Proč?

Co v naší kultuře považujeme za normální, je z pohledu skutečných potřeb lidských bytostí a z pohledu evoluce absolutně abnormální. Takže nemoci, dysfunkce a poruchy, které považujeme za abnormální, jsou ve skutečnosti normální reakcí na nenormální, toxické prostředí. Naše kultura lidské bytosti od samého počátku, od chvíle, kdy jsou počaty v lůně, vystavuje stresům, kvůli kterým ztrácí kontakt samy se sebou. To je podstatou traumatu – ztráta spojení se sebou.

Posilují ho rodičovské praktiky, ale i rady, které sami rodiče dostávají. Umocňuje to systém vzdělávání, který stojí na soutěživosti a hodnocení spíš než na přirozeném procesu učení a hry. Jsme posuzováni podle externalit, jako je vzhled, to, čeho jsme dosáhli, jak jsme chytří, jak jsme rychlí a průbojní. Nejsme přijímáni tak, jak jsme, s našimi chybami a zranitelností.

Pokud nejsme v kontaktu sami se sebou, ženeme se pak za falešnými cíli. Nebo ne?

Ano, a systém těmto falešným potřebám nahrává. Prodává nám věci a manipuluje nás do aktivit, které mají zaplnit nějakou díru, nakrmit nějaký hlad, které v sobě máme, protože jsme ztratili své pravé já. A lidé tomu slepě věří, protože jsou přesvědčeni, že to, kým jsou, není dost dobré samo o sobě. Považujeme za normální kupovat si produkty a potraviny, které jsou toxické a nezdravé. A to se děje za plného vědomí a ve spolupráci s moderní vědou, která zkoumá, jak v lidech vzbudit závislost. Třeba na mobilech nebo na nezdravém jídle.

Proniká tato abnormalita i do politiky?

Politika je jejím skvělým zrcadlem. Vidíme, jak nejvyšších postů dosahují velmi traumatizovaní lidé, kteří potom dělají politiku, jež je zdrojem traumatu pro další lidi. Tahle společnost, navzdory všemu bohatství, sofistikovanosti a neuvěřitelnému pokroku vědy a medicíny, se zcela zásadně odpojila od podstaty toho, co to znamená být lidskou bytostí. A lidské bytosti v ní trpí.

Neustále se objevují články a alarmující zprávy o nevysvětlitelném nárůstu dětských depresí, úzkostí, sebevražd. Není na tom nic nevysvětlitelného. Děti jsou kvůli nastavení této kultury traumatizované a pod obrovským tlakem. Jejich rodiče jsou vystresovaní, a proto jim nemohou dávat tu péči, kterou potřebují. Problémem téhle kultury je masivní traumatizace dětí výchovou odtrženou od naplňování jejich vývojových potřeb. Na křehkých základech vzniklých z této výchovy nemůže vyrůst zdravý a odolný jedinec.

Mluvíte o vztahových vzorcích mezi rodiči a dětmi. Ale co samota? Někdy se hovoří až o její epidemii. Jak ta se podílí na duševní kondici společnosti?

Počet osaměle žijících lidí také prudce stoupá, Británie musela jmenovat ministra pro osamělost. Přitom samota přináší obrovská zdravotní rizika. Vyšší, než když vykouříte 15 cigaret denně. Způsobů, jak je naše kultura abnormální a toxická, je strašně moc. Výsledkem je, že lidem není dobře.

Dobrou zprávou ale je, že takhle žít nemusíme. Není to naší přirozenou podstatou. Tolik filozofů, myslitelů, společenských uspořádání a ideologií se nás snažilo přesvědčit o tom, co je lidskou podstatou. A my jsme se mezitím od toho, co je naší přirozeností, úplně odpojili. Můžeme však najít cestu zpátky – k pospolitosti, ke spolupráci, k harmonii, k soucitu. Byli bychom o mnoho zdravější. Jako jedinci i jako společnost.

Existují vůbec lidé, kteří dnes traumatizovaní nejsou?

Děti přicházejí na svět se základním očekáváním a tím je propojení, vztahová vazba. Propojení s pečujícími dospělými, kteří jim dávají bezpodmínečnou pozitivní pozornost a přijetí. Aby nedošlo k traumatizaci, tomu neviditelnému duševnímu zranění, tak tohle propojení nesmí být ohroženo. Alespoň ne v prvních měsících až třech letech života.

Často říkám rodičům: když dáte první tři roky, máte vyhráno. Dítě má pevné, robustní emocionální základy pro další růst, vývoj a zrání. Jenže to se vlivem převažujících výchovných praktik povede málokomu. Protože to znamená věnovat se dítěti opravdu zcela a oddaně, dát svoje vlastní potřeby stranou. Dítě potřebuje být nošeno, kojeno, mazleno a konejšeno, potřebuje být spolu s pečujícími dospělými celý den. Ideálně i celou noc. Potřebuje si být jisto onou vztahovou vazbou, že ji nemůže nic ohrozit.

Žádný jeho projev, potřeba nebo emoce. To znamená, že může všechny své emoce, i ty těžké a pro rodiče náročné, zdravě prožít. Potřebuje odpočinek, a to hlavně odpočinek od toho, aby muselo na vztahu pracovat – tzn. aby v zájmu zachování vztahu nemuselo nic potlačovat, nic na sobě měnit. A také si potřebuje hrát, aby se zdravě vyvíjel mozek.

Tohle se v dnešní kultuře a společnosti povede málokomu. Ale jsou takové případy. Takže existují i netraumatizovaní lidé. Takové lidi potom v životě v podstatě nemůže nic zlomit. Jsou to lidé s vysokou mírou integrity – nepotřebují sobě ani nikomu jinému něco dokazovat, nepotřebují ubližovat ani nikoho ponižovat. Nežijí v roli oběti, která viní všechno a všechny kolem sebe, nebo v toxickém obviňování sebe sama. Umí zdravě projevit své emoce, mají zdravě nastavené hranice, nesou odpovědnost za svůj život, dokážou si ho do rozumné míry tvořit. Cítí se dobře sami v sobě i ve světě.

Jak se s takovými zraněními, traumaty vypořádávali naši předci?

Ze studia, jak žili naši předkové do doby asi před 10–15 tisíci lety, tedy v tlupách lovců a sběračů, vyplývá, že mnohem více než dnes byly naplňovány potřeby pro zdravý vývoj dětí a život lidských bytostí. Byly to potřeby pospolitosti, propojenosti, spolupráce v zájmu prosperity a přežití všech. Takže naši předkové byli mnohem méně traumatizovaní. Ne, neříkám, že život byl snadný, to nebyl. Ale lidé netrpěli traumatem – tedy odpojením od své pravé podstaty.

Léčivé praktiky a rituály ale znala i tehdejší společnost.

Domorodé kultury měly, a tam, kde nebyly vymýceny, stále mají, mnoho různých hluboce léčivých praktik, rituálů. Společný tanec, zpěv a hry, které se odehrávaly za účasti všech členů komunity. Ne odděleně na pódiu za přihlížení publika, jako v dnešní kultuře. Přechodové rituály, očistné rituály, indiánské potní chýše. Každý takový lid měl i šamany, léčitele, babky kořenářky. A léčení bylo často kolektivní.

Nemocného jedince moudře považovali za jakéhosi zvěstovatele toho, že je něco špatně (nebo by mohlo být) s celou komunitou. A tak jeho uzdravení bylo v zájmu celého společenství. Nejenže neoddělovali mysl a tělo, jak to dělá moderní medicína, ale ani jedince od kolektivu a sami sebe od přírody a prostředí. Vnímali sami sebe v celosti a propojenosti s okolím, přírodou, se světem. Tolik intuice a moudrosti bylo v dávných léčivých praktikách.

A propojení s matkou zemí, přírodou. Měli znalost přírodních medicín, ať už pro účely hojení a uzdravování, či pro hlubší spirituální prožitky. Samozřejmě že moderní medicína dokáže zázraky, vůbec ji nezatracuji, jen ztratila tu moudrost a vnímání propojenosti, které naši předkové měli zcela přirozeně.

Říkáte, že většina traumat pochází z dětství. Čím své děti nejčastěji traumatizujeme?

Podle mě se prvotní trauma může odehrát takřka výhradně jen v dětství. Hlavně v těch prvních, klíčových třech letech, jak už jsem o tom mluvil. Co všechno děti traumatizuje? Skoro všechno, co v dnešní výchovné a rodičovské praxi považujeme za normální nebo akceptovatelné. Například když novorozeně či kojence nenosíme v náručí, nechováme ho, odkládáme ho, když ho nekojíme tak dlouho, jak potřebuje, když jsou miminka nechávána o samotě, aby se vyplakala a usnula, když nemohou svobodně a bezpečně projevovat svoje emoce, když je musí potlačovat.

Jakékoli ohrožení propojení, vztahu je potenciálně traumatizující, dokonce i přerušování očního kontaktu. Natož když se k malému dítěti pečující dospělí chovají naštvaně, zlobně, neurvale, dávají mu najevo, že je jeho potřeby otravují. Malé dítě nemá nic jiného než pocity a emoce. Novorozeně může prožívat takovou emocionální bolest, strach a agónii, že hladiny vyplaveného stresového hormonu kortizolu mohou doslova spálit synapse v neuronových spojeních, která mají naopak růst a kvést. Nervová soustava pak udělá SOS a „vypne se“, odpojí se – a to je to trauma.

Co traumatizuje starší děti?

V pozdějších letech je traumatizující, když děti jakýmkoli způsobem, byť z legrace, nebo v dobrém úmyslu, snižujeme, zesměšňujeme, zostuzujeme, když je trestáme tím, že je pošleme na hanbu nebo za dveře, nebo tím, že s nimi nemluvíme. Když děti obviňujeme a jakýmkoli způsobem, byť podprahovým, dáváme najevo, že nějak mohou za naše neštěstí nebo nálady.

Když je doma napjatá atmosféra, ať už se hádáme před dětmi, nebo se to snažíme skrývat – dítě je citlivé a nasaje všechno jako houba. Když děti musejí naplňovat naše představy a očekávání, když jsme na ně přísní a očekáváme výkon a poslušnost. Když jakýmkoli způsobem zlehčujeme nebo odmítáme naslouchat tomu, co se jim stalo, nebo je z toho dokonce viníme, když zpochybňujeme jejich zkušenost, prožívání, emoce. Když svůj vztah k nim podmiňujeme.

Jak říká můj přítel, vynikající vývojový psycholog Gordon Neufeld – rodičovství není role, my nemusíme přemýšlet a vymýšlet, co v něm dělat. Stačí tu pro dítě být, dělat mu bezpečné emocionální držení a o zbytek (zrání, dospívání) se postará příroda.

Lze takové trauma vyléčit?

Trvám na tom, že v každém z nás, i v tom nejbeznadějnějším případu, existuje léčivý potenciál pro nalezení celistvosti, pro znovupropojení se svým pravým já. Vyvinul jsem terapeutický přístup zvaný Compassionate Inquiry neboli soucitné dotazování, v němž terapeut klientovi pomocí dobře kladených otázek umožňuje odhalit skrytá podvědomá negativní přesvědčení a nevědomou dynamiku, která v důsledku adaptací na trauma řídí jeho život. Často stojí v cestě zmíněnému znovunalezení sebe sama.

Klient sám tak může najít svoji pravdu. Ta pravda o našem dětství, o tom, co se dělo a jak to způsobilo, co se děje teď, je často ale velmi bolestivá. Jde o prožití této bolesti, potlačených emocí, v bezpečném prostoru s terapeutem. Vyžaduje to odvahu, trpělivost, důvěru ve svou sílu a možnost sebeozdravného procesu.

Existují i jiné léčebné přístupy?

Samozřejmě. Jsou i další směry a přístupy, které pracují somaticky a s emocemi a odhalují podvědomá přesvědčení, která nám brání žít svobodně a naplněně. Zmínil bych terapii Internal Family Systems (systémy vnitřní rodiny), senzomotorickou terapii podle Pat Ogdenové, terapie založené na polyvagální teorii (zabývá se vzájemným působením autonomního nervového systému, sociálního chování a emoční regulace), založené na všímavosti a soucitu.

Nedoporučuji ale kognitivně-behaviorální terapii, která vládla dvacátému století, neboť nejde ke kořenům vzniku podvědomých vzorců a celé nevědomé dynamiky.

Rané trauma bývá do naší nervové soustavy, do obvodů v našem mozku, do naší buněčné paměti zapsané tak hluboko, že je skoro součástí základního stavebního kamene naší bytosti. Proto tvrdím, že úplně se ho zbavit nelze, ale lze ho uzdravit a opečovat natolik, že se jeho symptomy vracejí už jen sporadicky a v mnohem menší síle.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Mýtus normálnosti - Gabor Maté, V říši hladových duchů - Gabor Maté, Když tělo řekne ne - Gábor Maté