Fyzioterapeutka Daniela Stackeová: Záda mi o člověku řeknou hodně

Věk je jen číslo, slýcháme často, ale opotřebení těla se úplně zastavit nedá. O to důležitější je pochopit, co vyžaduje, co nám samo hlásí – třeba bolestí. Přinejmenším proto, abychom si sami neškodili, a to ani dobrými úmysly, jak se často děje. Docentka Daniela Stackeová, jinak půvabná dáma s příjemným altem, se právě o takový vhled do řeči těla včetně moderního chápání bolestí v psychosomatických souvislostech snaží. A chce ho také zprostředkovat svým pacientům, laikům i odborníkům ve své knize Jak porozumět bolestem zad.

Pro udržení kondice, zdraví a svěžesti i do pozdního věku se doporučuje pohyb. Co byste poradila ženě ve středních letech, která nikdy nesportovala – jak začít?

Aby určitě zašla k erudovanému fyzioterapeutovi a zkonzultovala s ním stav svého pohybového systému. Zjistí, jaké má svalové disbalance, držení těla, hluboký stabilizační systém páteře. A měla by začít zdravotním cvičením, které jí doporučí. Často lidi láká určitý sport nebo výkonnostní cíl, ale je třeba vycházet z reality, pracovat s tím, co je nám dáno, a rozvíjet to, neuškodit si. Udělat si dlouhodobý plán, nejdřív vylepšit funkční stav těla a postupně přidávat kondiční prvky.

Problémy se zády někdy zažilo devadesát procent lidí. Vy také?

Díky tomu, že jsem celé dětství dělala tanec, získala jsem dobrý pohybový základ a umím se svým tělem pracovat. Přesto bolesti zad znám. V rámci svého povolání často dlouho mluvím, dělám až osmihodinové přednášky pro dálkové studenty. Řeč namáhá krční páteř, která se ohlásí ztuhlým krkem a zády. Musím pak svaly uvolnit protahováním, případně teplem, někdy využiju i služeb kolegy fyzioterapeuta.

Co všechno vlastně může bolesti zad způsobovat?

Dlouhé stání, sezení, nadváha, nedostatek či naopak přemíra pohybu. Na vzniku problémů se ale podílejí jak tělesné, tak duševní příčiny – stres, úzkost, deprese… Než začnou záda bolet, existuje předstupeň. Lidé vnímají ztuhlost, omezené dýchání, celkový diskomfort. Cítí se mizerně, v napětí, což ovlivňuje jejich náladu i kognitivní funkce, hůř se jim soustředí, přemýšlí. Ale neuvědomují si souvislost potíží se svaly a pohybovým systémem. Až když to přesáhne určitou hranici, ohlásí se bolest. Čili nový stres – a tím pádem začarovaný kruh.

Jste fyzioterapeutka se zaměřením na psychosomatiku, co přesně to obnáší?

Psychosomatická medicína se zjednodušeně řečeno zabývá vztahem mezi psychikou a tělem, situacemi, kdy psychický stav ovlivňuje tělo natolik, že vznikne vážnější zdravotní problém. Dřív většinu bolestí způsoboval přetížený pohybový systém, lidé tvrdě fyzicky pracovali. I léčba byla tedy zaměřená na tělo. Teprve když začali pracovat víc mentálně, přineslo přetížení stresem bolesti i z psychických důvodů. Většina dnešních povolání je o mentální zátěži, výsledkem je tudíž převaha tzv. psychosomatických bolestí zad.

Co se děje v těle při stresu?

Spouští se reakce označovaná jako generalizovaný adaptační syndrom, tělo se připravuje na zátěž, pohybový výkon, útok nebo útěk, tedy výdej energie svalovou prací. Rychleji tluče srdce, rychleji dýcháme atd. Ale protože se dnes obvykle nedostáváme do situací, kdy bychom utíkali nebo bojovali, spíš musíme něco zvládnout psychicky, zůstává v těle vyplavená energie a napětí.

Líbí se mi vaše trochu tajemná věta: Vaše záda jsou pro mě klíčem k té dimenzi duše, jež může být skryta i vám samým.

Ne že bych byla kouzelnice, jež přečte z pacientových zad celý jeho život. Ale hodně mi napoví, jak má rozmístěné svalové napětí, jakou má konfiguraci páteře, jak stojí, jde a podobně. Z toho odhaduju, jak prožívá náročné situace, zda reaguje úzkostí, depresí, potlačuje hněv… Má pomoc pak musí být komplexní.

Leccos asi poznáte už na pohled. Co byste řekla třeba o mně?

Máte protrakci ramen, jsou vysunutá dopředu, vidím napětí v příslušných svalech… Kdybych s vámi měla pracovat, začala bych na středu těla, věnovala se postavení hrudní páteře, držení ramen a dýchání. Ve fyzioterapeutické praxi je ovšem velmi důležité poznání životního příběhu pacienta a empatie, takzvaně si ho „načíst“. Nedělám klasickou psychoterapii. S každým si „jen“ povídám, potřebuji udělat anamnézu, zjistit, co ho trápí, jak vnímá souvislost svých obtíží s prožíváním. Snažím se nalézt klíč k jejich řešení, a proto potřebuji vědět, jestli jsou obtíže dány pouze biologicky, geneticky, případně jakou roli hraje psychika. Pak pracuji především s tělem.

V první fázi jde asi o úlevu od bolesti, že?

Ano. Při první pomoci používám manuální techniky jako masáže, mobilizace, působení tepla či dalších fyzikálních podnětů. Učím pacienta relaxační techniky a uvolňovací cviky. Také lze samozřejmě pomoci farmakologicky, což je v praxi asi nejčastější. Při bolestivé kloubní blokádě jsou léky na místě, ale nedoporučuji je brát dlouhodobě. K tomu, aby pacient neměl potíže v budoucnu, pak musí pracovat sám se sebou. Dbát na zdravý životní styl včetně stravy a pohybu, na ergonomii pracovního prostředí i domova. Velkou roli hraje právě management stresu, který je součástí dnes propagovaného osobnostního rozvoje, sebepoznání.

Četla jsem i o účinné masáži plosky nohy.

To je zajímavá věc. Funkce našeho posturálního systému, který udržuje vzpřímenou polohu těla, se odvíjí od toho, jaký máme kontakt s podložkou, při došlapu by měla ploska nohy „uchopit terén“. Když máme plochou nohu, její svaly, které souvisejí se středem těla a břišními svaly, nefungují dobře, a my můžeme trpět bolestmi plosky, mnohdy týravějšími, než mohou být bolesti zad. Zažila jsem případy opravdu mučivých bolestí nohou, které souvisely se zády. U někoho je intervence v této oblasti efektivnější než uvolňování zad.

Je rozdíl mezi potížemi u žen a mužů?

Určitě, zásadní. Ženy mají tendenci k hypermobilitě, to znamená, že mají volnější vazivo obecně v celém těle. Muži mají vyšší svalový tonus a tendenci ke zkrácení. Je rozdíl i v zakřivení páteře a naklopení pánve a ve tvaru některých kloubů jako kyčle a kolena. Ženy trpí víc bolestmi a napětím v oblasti krční páteře, ramen, hrudníku a hlavy, muži mívají problémy hlavně v oblasti beder.

Co když bolí kolena, kyčle, mohou se i v nich zrcadlit psychické potíže?

Tradují se různá klišé, třeba že vás někdo chtěl srazit na kolena atd. V té rovině uvažování se nepohybuji. Já to vidím tak, že když máte dobré postavení těžiště, zatěžujete klouby ideálně. Zatímco s hyperlordózou a povolenou břišní stěnou jsou v jiném postavení kyčle a jiná zátěž je i na kolena, která mohou začít bolet. A to, jaké máte napětí v určitých svalech a jak jsou poté postaveny klouby, je významně ovlivněno psychikou.

Jsme zpátky u pohybu, který se doporučuje jako součást terapie na takové potíže. Podle vás to ale tak jednoduché není.

U nás se tato problematika zjednodušuje. Hlásá se, že pohyb je univerzálně pozitivní pro tělo i pro psychiku. Vstupuje do toho vliv marketingu, propagace některých aktivit… Jenže to, jaký pohyb nám opravdu prospěje, je individuální. Záleží na motivaci i vrozeném pohybovém talentu, každému dělá dobře něco jiného a v jiné intenzitě. Někdo nenávidí běhání, jiný má fobii z vody. Kdo nemá sportovní návyky z dětství, pro toho může být třeba běh nevhodný. Jednomu vyhovuje relativně nízká intenzita pohybové aktivity, třeba jen obyčejná chůze, jiný musí pro stejný pocit a výsledek trénovat na půlmaraton. Někomu dělá dobře jóga nebo taiči, mě například naopak stresují pomalostí. Potřebuji něco dynamičtějšího. Takže univerzální rady jsou zavádějící.

Vy jste vedle tance a baletu dělala kulturistiku. Co vám tyto sporty přinesly?

Tanec včetně společenského je sice dril, ale zároveň je spojený s emocionálním prožitkem. Vylepšil mi mimo jiné pohybovou koordinaci. Nejsem typ, který chce vítězit v atletice, na to nemám rychlost ani širší sportovní talent, ale důraz na prožitek těla mě dovedl k fyzioterapii, ve které je důležitý. Právě proto, aby nás sporty bavily a vydrželi jsme u nich. Abychom se nehnali za výkonem, ale za tím, co nám mohou dát.

Jak do toho zapadá kulturistika?

Když jsem s ní kolem roku 1989 začínala, byla úplně jiná než dnes a jinak vnímaná. Mě na ní zajímala estetika těla, jeho prezentace v pohybu. K tomu přistupovalo i to, že za socialismu vládl princip masovosti. Jsem individualistka a kulturistika byla cesta, jak dělat věci sama, vydělení se z davu. Dnes chodí do fitka spousta lidí, tehdy se jednalo o úzkou skupinku. Bavilo mě to, docela mi to šlo, tak jsem začala i soutěžit.

Proč jste skončila?

Skončila jsem asi před patnácti lety, kdy ženská soutěžní kulturistika došla do extrému ve svalnatosti, ale i v sebeprezentaci, která je spojená i s genderovou identitou a sexuální orientací, což se neslučuje s mým chápáním tohoto sportu. Ani nové disciplíny jako bikini fitness mi nejsou blízké.

Vnímala jste vždycky sport i jako základ své profese?

Vůbec ne. Na gymnáziu jsem toužila studovat zahraniční obchod, za socialismu se mi zdálo, že to je dobrá cesta, jak „normálně“ žít. Učila jsem se jazyky, i dnes občas překládám pro nakladatelství Grada odborné knihy z angličtiny. Rok jsem studovala VŠE, pak se ale koncepce studia změnila, já ztratila motivaci a přesedlala na fyzioterapii. Během magisterského studia jsem objevila specializaci na psychosomatiku a propojila ji s psychologií. Tam jsem se našla.

Seznam vašich pracovních aktivit by vydal na román. Jste v řadě organizací, vedete semináře, píšete, objevujete se v médiích. A samozřejmě pomáháte nemocným. Co je pro vás hlavní?

Asi výuka psychosomatiky a psychologie zdraví na vysoké škole Palestra. Jsem také ve výboru Společnosti psychosomatické medicíny, v tom vidím velký smysl, psychosomatika je u nás stále zanedbávaná a nedoceněná. Současně se věnuji soukromé praxi a spolupracuji s dalšími vysokými školami.

Jak jsou na tom obecně Češi s pohybem a jak se situace mění?

Neshodnu se s většinou odborníků – myslím, že jsou na tom relativně dobře. Mnohem lépe než třeba před třiceti lety.

Přestože děti dřív běhaly venku a dnes vysedávají u počítače?

To s sebou nese doba. Přesto měření kondice nevycházejí v průměru až tak špatně. Spíš se rozevírají nůžky mezi těmi, kdo sportují extrémně, někdy až příliš, čímž se mohou poškozovat, a těmi, kdo nesportují vůbec. Tenhle trend, patrný už před desetiletími v USA, přináší na jedné straně skupinu morbidně obézních (často sociálně slabších), a skupinu, která sportuje obsedantně. Mezi tím je vakuum. Ale jinak jsem optimistka, fitcentra jsou plná, spousta lidí běhá, jezdí na kole, to dřív nebylo.

Zmínila jste, že řada lidí sportuje extrémně, což přináší rizika.

Od pohybu pro radost se mohou propracovat k závislosti na pohybu, jedná se často o obsedantně-kompulzivní poruchu. Tu ale společnost nevnímá jako jiné poruchy, protože sport je přece zdravý. Zvláště u výkonnostních sportovců může docházet k poruše příjmu potravy zvané anorexia athletica. Takových lidí přibývá. Jakékoliv psychické problémy řeší úporným pohybem, trpí úzkostmi a cvičí do zničení. Tato patologická podoba se vymyká kontrole a je velmi nebezpečná. Přitom ve zdravé míře je konstruktivní řešení stresu pohybem přínosné.

Jak lze závislost na pohybu léčit – jinou závislostí?

V zásadě ano, ale je to složitější. Odborníci radí, že se má snižovat zátěž, jenže to pacienti většinou nedovedou. Velmi často pak vzniká jiná úzkostná porucha a závislost – na alkoholu, na drogách… Mnohdy také dojde z přemíry sportování ke zdravotním problémům typu přetržení šlachy – tělo si najde cestu, jak to zastavit a zachránit se. Záleží na osobnosti a okolnostech.

Postoj ke sportu hodně ovlivní rodiče.

Nejhorší jsou učebnicové případy rodičů, kteří neuspěli v nějakém sportu a realizují se přes vlastní děti. Viděla jsem odstrašující případy, kdy rodiče prohlásí, že nevadí, když má třeba dcera v šestnácti výhřez meziobratlové ploténky, basketbal bude hrát dál. Nebo tenis, hokej… Obecně jde o orientaci na výkon. Mnozí rodiče to velmi prožívají a dávají dítěti najevo přízeň jen tehdy, když se zlepšuje, což je značně rizikové chování.

Vy sama máte dvanáctiletého syna, vedete ho ke sportu?

Já jsem možná rizikový rodič na druhou stranu. Tím, jak se často setkávám s vrcholovými sportovci, jsem si uvědomila, že mívají velmi komplikovaný život, jejich sportovní kariéra skončí po třicítce a jsou pak vlastně sociálně bezprizorní. To je pro mě varující. Díky tomu jsem nejspíš podvědomě vsugerovala synovi, že ve sportu nemá soutěžit, takže ho dělá poměrně laxně. Ještě horší ale je, když rodiče, kteří sami nesportují, nevedou děti ke sportu vůbec.

Jak se tedy hýbete ve vaší rodině?

Vycházím z toho, že ideál je vyzkoušet co nejširší spektrum aktivit. Syn Karel prošel různými kroužky od juda, atletiky až po florbal. K velké změně u něj došlo na druhém stupni, kdy se objevil učitel, který skvěle pracuje s dětmi. Je současně trenér basketbalu a jeho profesionalita je neuvěřitelná, namotivuje kluky tak, že například vyšplhají po laně, aniž to kdy uměli.

Já jsem nikdy nebyla na týmové sporty. Dělá mi dobře lyžování a plavání, běhám doma na páse a chodím do fitka. Tím, že jsem studovala FTVS v době, kdy byl kladen velký důraz právě na výkon, jsem se musela oprostit od přehnané sebekritiky, abych si sport užívala i v nedokonalé, nezávodní podobě. Dnes už to dokážu, ale trvalo to dlouho. V době pandemie jsem se také naučila chodit s holemi na nordic walking v lese.

Je nordic walking lepší než běžná chůze?

Určitě, je to super pohyb, skvělý na zpevnění středu těla i na výdej energie. Před padesátkou jsem si také dala závazek, že si splním sen a začnu trénovat tenis. Kondiční sportování je zajímavé i z psychologického hlediska, rozvíjí různé mentální dovednosti. Tenis předvídání a taktiku, vytrvalostní aktivity soustředění a výdrž.

Nezmiňujete partnera, vyhovuje vám spíš život single?

Teď žijeme v jedné domácnosti se synem, jemuž chci dát hlavně pocity jistoty. Detaily o soukromí si ráda uchovávám, netýkají se jen mne a respektuji přání blízkých. Většinu života jsem prošla ve vztahu, ale to, že jsem se nenarodila v Praze, poznamenalo zásadně jeho průběh neustálým řešením otázky, kde bydlet, takže často nebylo společné bydlení ani možné. Jistě, zážitky jsou intenzivnější, když je můžeme sdílet ve dvou s tím správným člověkem…

Jaký by musel být člověk, kterého byste „přibrala“ do rodiny?

Na to je těžké odpovědět. Především by měl mít životní zkušenosti a rodinu stavět na první místo. A také mít takové mužské sebevědomí, které by neohrožovala moje úspěšná pracovní kariéra.

Kde na ni nabíráte energii?

Kombinace akademické práce a praktického poradenství je opravdu hodně náročná. Naučila jsem se proto zacházet se svým časem tak, že nejedu v jednom zátahu osm hodin. Moje pracovní doba je delší, ale dělám si pauzy. Jdu si zacvičit, dám si kávu, jsem aktivní od rána do večera, ale zároveň mezitím společensky žiju. Tenhle životní styl jsem poznala ve Francii a sedí mi.

Co ještě patří k vašemu životnímu stylu?

Zdravé jídlo. Kvůli soutěžení v kulturistice jsem musela držet poměrně přísné diety. Ale mně to vyhovuje, koresponduje to se zdravou funkční stravou, takže tak jím v podstatě stále. Kuřecí maso, zeleninu, rýži… Ujíždím jen na dobré kávě a kvalitních pralinkách, ale víc než sladké miluju maso a sýry. Inspirací ve stravování pro mě byla kniha Fitness výživa. Power Eating program, již jsem přeložila, dává dobrý návod, jak sladit jídlo a trénink. Doporučuji.

Chtěla byste na svém životě něco změnit, vyzkoušet něco dalšího?

V pracovní oblasti jsem zcela spokojená a šťastná, své zaměření bych neměnila. Dosáhla jsem už teď kolem padesátky víc, než bych si dovedla představit. A v soukromí? Syn přichází do puberty čili jsem dost vytížená, mám skvělé kolegy, přátele i klienty, snažím se co nejčastěji jezdit za rodiči… Nejsem snílek, žiju přítomností a přeju si, aby vše běželo tak dobře jako teď.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Fyzioterapie