Fámy a zbytečný rozruch kolem zmijí

„Každý rok se v bulváru, ale i v hospodách u piva opakují poplašné zprávy o tom, že se letos přemnožily zmije nebo že je ochránci přírody znovu vysazují,“ říká Martin Šandera, tajemník České herpetologické společnosti (herpetologie je nauka o plazech a obojživelnících).

„Některým lidem nevysvětlíte, že to je nesmysl. Zmije patří už řadu let k velice ohroženým druhům živočichů. Rozhodně nemůžeme mluvit o jejich přemnožení. A žádná organizace je nevysazuje.“

Dojem, že jich je někde víc, vzniká podle odborníků kvůli tomu, že si jich lidé víc všimnou v době, kdy se březí samice častěji vyhřívají na slunci nebo když se objeví mláďata. Navíc si je často pletou s užovkami. Nejčastěji s užovkou hladkou a užovkou podplamatou.

Pokud jde o uštknutí, nebývá to žádné velké drama. Zmije není agresivní plaz, naopak je to plachý tvor, který se snaží před člověkem zmizet. Pokud někoho kousne, musí na ni šlápnout nebo se k ní přiblížit na vzdálenost zhruba deseti centimetrů. Často k tomu dochází například při houbaření nebo při sběru lesních plodů.

„Ale nejčastěji tehdy, když se někteří lidé pokoušejí chytit zmiji do ruky,“ upozorňuje Martin Šandera. „Zhruba z jednoho metru lze hada v podstatě bezpečně sledovat.“

„Každý rok kousnou zmije asi 90 lidí v celé republice,“ říká MUDr. Jiří Valenta z Toxinologického (toxinologie se zabývá živočišnými jedy) centra KARIM Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.

„Ale jen asi v polovině případů vstříknou do rány jed, navíc ne v maximální dávce. Jako by si uvědomovaly, že to v případě člověka nemá velký smysl. Naprostá většina těchto intoxikací proběhne bez větších potíží. Obvykle se objeví jen lokální reakce.“

V každém případě je dobré, když má postižený člověk s sebou mobil a zavolá na Zdravotnickou záchrannou službu 155 nebo na tísňovou linku 112. S odborníky pak může konzultovat, co se mu stalo a jaký postup by byl nejlepší. Rozhodně nemusí podléhat panice. Jeho život obvykle není akutně ohrožený.

Jednou z falešných představ o nejúčinnějším ošetření je to, že máme ránu rozříznout a vysát z ní krev s jedem. Nebo že je nutné kousnutí třeba na noze nebo ruce podvázat, aby se jed nedostal tak rychle do zbytku těla. Nemá to smysl. Zmijí jed není tak prudký, jak si většina laiků představuje, a nešíří se tělem příliš rychle.

Důležité je, aby se postižený příliš nehýbal a jed se z místa kousnutí nešířil po těle rychleji, než je nutné. V krajním případě, pokud ho uštkne had v lese, může někam pomalu dojít. Lepší je, když ho někdo odnese nebo odveze.

Obavy nemusí mít ani těch pár jednotlivců, kteří potřebují pomoc lékařů. Rozhodně se není proč bát dramatických vedlejších účinků séra, kterými strašil lidi bulvár.

Lékaři jim také nebudou místo něj píchat kortikoidy nebo antihistaminika. To je naprostá hloupost. K těmto lékům sahají zdravotníci pouze tehdy, když se u postižených objeví alergická reakce na zmijí jed nebo na látky obsažené v séru.

Séra se totiž vyrábějí z koňské nebo ovčí krve. U prvního typu sér se v několika případech objevily alergické reakce. U druhého zatím ne. V Toxinologickém centru KARIM VFN mají několik potřebných antisér, další vakcíny dorazí z Velké Británie v druhé polovině léta.

Alergická reakce se projevuje zrudnutím, překrvením spojivek a svěděním kůže. Může pokračovat otoky, které jsou nebezpečné hlavně v oblasti krku a obličeje, tedy dýchacích cest. Někdy postiženému poklesne krevní tlak, hůř se mu dýchá, točí se mu hlava a může se rozeběhnout alergický (anafylaktický) šok, který v krajním případě hrozí bezvědomím nebo až smrtí.

U alergiků se obvykle objevuje po bodnutí včelou, vosou nebo jiným hmyzem. V takovém případě je nutná injekce adrenalinu a další léčba. Adrenalin reakci zabrzdí. Pacient si také musí vzít lék na alergii. Lidé, kteří mají k šokové reakci dispozici, nebo ji dokonce zažili, nosí s sebou autoinjektor s adrenalinem.

Pokud se anafylaktický šok začne rozvíjet u pacienta v ordinaci po aplikaci séra, lékař bude vědět, co má dělat. Většina případů vážnějšího uštknutí zmijí se projeví otokem, zduřením příslušných lymfatických uzlin, případně i nevolností.

Dramatičtější průběh může mít u dětí a starších lidí s chronickými nemocemi. U nich se někdy objeví nadměrné pocení, bolesti, průjem nebo inkontinence. U těžkých případů otok tváře, rtů a jazyka, případně ztráta vědomí. Nejsou ale časté. Smrtí končí přibližně jeden případ za deset let.