Epidemie XXXL je tady

Ještě větší strach má ale z toho, že jeho šestiletý syn bude vyrůstat bez otce. „S manželkou jsme oba přišli o rodiče velmi brzy, takže víme, jaké to je,“ sklání smutně hlavu Radomír Smital z Týnce na Břeclavsku. Jakmile jeho hmotnost dosáhla 167 kilogramů, došlo mu, že už jde o zdraví.

„Ne že bych byl přímo nemocný, ale zvyšuje se mi tlak a začínají mě bolet klouby. Na výletech se synem se už dost unavím a zapotím. Kvůli němu si ale nemůžu dovolit odejít dřív,“ je odhodlaný bojovat se svou obezitou, která se dostala do takzvaných morbidních hodnot, dvaačtyřicetiletý zedník.

Je to paradox. Zatímco na jiných místech planety umírají milióny lidí kvůli nedostatku jídla, ve vyspělých zemích se přejídají a pak mají problém, jak se desítek přebytečných kilogramů zbavit. Nejenže polykají drahé pilulky na hubnutí a další preparáty, ale v posledních letech si kvůli redukci váhy dokonce nechávají na operačním sále upravovat trávicí ústrojí. Při tom všem zapomínají, že na rozdíl od svých předků, kteří makali v lese nebo na poli, si už chleba se sádlem a se škvarky k večeři zkrátka nemůžou dovolit.

Loni poprvé tak celosvětové množství obézních překročilo počet hladovějících. Bylo by však nefér svádět tuto epidemii pouze na hranolky, hamburgry a přeslazené limonády a slabou vůli těch, kteří nevědí, kdy s jídlem přestat. Jak před více než deseti lety zjistili odborníci, za potíže s tloušťkou můžou také stovky genů, jejichž predispozice se dá ovlivnit jedině celoživotní přísnou dietou, kterou je schopen dodržovat málokdo.

„Od roku 2000 je obezita vnímána jako onemocnění, zatímco dříve se považovala za chybu v životním stylu a za problém těch, kteří o sebe nedbají. Před třiceti lety si téměř nikdo neuvědomoval, že obezita tak zásadně ovlivní zdraví populace. Když jsem se skupinkou dalších chirurgů a internistů něco podobného předpovídal, dívali se na nás jako na exoty,“ vzpomíná předseda České obezitologické společnosti Martin Fried, který léčí tlouštíky na své pražské OB klinice.

Nakonec došlo na jeho slova. Obezita se šíří i do méně rozvinutých zemí a v Evropské unii má na svědomí každé třinácté úmrtí. Hodně se v této souvislosti mluví o tzv. obezitogenním prostředí, kterému se nemůžeme vyhnout, protože nás obklopuje.

„Mimo stresů a nedostatku pohybu ho určují zejména stravovací návyky, například konzumace potravin z polotovarů, s umělými sladidly a ochucovadly. Tyto výrobky jsou chutnější a lidé mají potřebu jich kupovat více. Energetická hodnota potravin se navíc stále zvyšuje. Kaloricky bohaté poživatiny vedou sice k rychlému zahnání hladu, ale jen s krátkým účinkem, a s následným hladověním organismu, které vede k růstu obezity,“ říká Michal Čierny z Nemocnice Břeclav, který se zabývá chirurgickou léčbou obezity.

Přibývá také lidí závislých na nezdravém stravování v rychlém občerstvení, kteří potřebují ukojit svůj hlad okamžitě. Jenže pocit sytosti jim po takové stravě vydrží jen velmi krátce. Mnohdy to částečně alibisticky zdůvodňují nedostatkem času kvůli pracovnímu vytížení. Lidé pracující na směny zase mají problém s dodržováním pravidelné životosprávy. Někteří se k jídlu dostanou jednou za den, kdy jsou schopni vyluxovat celou ledničku. Psychologové upozorňují i na skupinu obézních, kteří se ke své váze dopracovali zajídáním stresu.

„Nemusí jít jenom o zásadní situace, jako je úmrtí blízkého člověka nebo rozvod. Říká se, že stokrát nic umořilo vola. Dny se dlouhodobě skládají ze spousty nepříjemností, neviditelných stresorů, po kterých je člověk tak psychicky unavený, že to na závěr dne kompenzuje tabulkou čokolády nebo bůčkem. Když vás deptá šéf, máte problémy vyjít s penězi, hádáte se s manželem a zlobí vás děti, můžete mít pocit, že jídlo je vaše jediná radost, kterou se na sklonku dne odměníte za všechno to trápení,“ vysvětluje jeden z motivů svých obézních klientů psycholožka Martina Kopečková z břeclavské nemocnice.

Bývalou majitelku zámečnické firmy, která v mládí závodně tancovala a dlouho byla jako manažerka zvyklá chodit v kostýmcích, přivedl stres až na hranici 130 kilogramů. „Vždycky jsem byla spíš za dámu, ale postupně se ze mě stávala obluda. V obchodě jsem hledala to největší oblečení, které připomínalo pytel, a v letadle jsem se sotva nacpala do sedačky a nemohla jsem dopnout pás. Tak strašně jsem se styděla, že příště už jsem nikam neletěla,“ vypráví historku starou několik let čtyřiapadesátiletá paní Marina z Prahy.

Lidé, kteří ji tehdy viděli, by ji dnes asi nepoznali. Po operaci na OB klinice, kde jí vyřadili z provozu část trávicí soustavy, zhubla za dva roky 45 kilo.

Paní Marina patří mezi lidi, které do ordinace lékaře přivedl strach o zdraví. Věděla, že její maminku i babičku poznamenala cukrovka s potřebou píchat si inzulín. Navíc začala mít problémy s žaludkem i vysokým cholesterolem. V době, kdy se chystala na operaci, jí dosahovala hladina cukru takřka na trojnásobek normy. „Všech neduhů jsem se zbavila a jako bonus se mi podařilo zredukovat váhu,“ usmívá se šarmantní dáma, které teď leckdo hádá o dvacet let méně.

„Největší radost jsem měla z toho, že jsem si zase mohla koupit kostýmek. Od kamarádek jsem se navíc nechala vyhecovat a po dvaceti letech jsem si pořídila kalhoty, do kterých bych si předtím kvůli velkému zadku a tlustým stehnům netroufla. Od dvaceti let jsem zkoušela různé diety, které spočívaly hlavně v tom, že jsem skoro nejedla, ale v noci jsem se budila hladem. Strašně jsem si tím rozhodila metabolismus, aniž se mi podařilo trvale zhubnout,“ líčí své trable s jojo efektem, typickým pro většinu obézních.

Sukni, do které se původně snažila zhubnout, si po operaci příliš neužila, protože z ní po pár týdnech začala padat. V den svých letošních narozenin si po mnoha letech zase zatancovala, aniž se u toho zadýchala.

„Děti a kamarádka mě vytáhly do vinárny. Nikdo na mě blbě nekoukal ani si neťukal na čelo, co ta tlustá bába dělá. Bylo to fakt nádherné. Víte, co jsem zažívala předtím? Měla jsem problém vyjít tři schody! Teď jsem dceři chodila ze třetího patra venčit psa a byla jsem nahoře pomalu rychleji než on,“ směje se paní Marina, jejíž hmotnost se nyní pohybuje mezi 77 a 80 kilogramy.

Psycholožka Martina Kopečková potvrzuje, že pro řadu lidí je hrozba zdravotních komplikací spojených s obezitou opravdu velkou motivací začít se sebou něco dělat. „Přestože už si na svoje tělo mnohdy po letech zvykli, nejsou v něm spokojení, protože je omezuje při mnoha činnostech. Daleko víc jim ale vadí představa, že by třeba kvůli cukrovce měli přijít o nohu, stejně jako jejich babička, když jí bylo pětašedesát.“

Než se těsně po padesátce odhodlala navštívit obezitologa, vyzkoušela Kateřina Horňáková z Uherskohradišťska nespočet diet, které nikam nevedly. Jak se říká, zvyk je železná košile a vzdát se poctivé moravské kuchyně, kterou navíc vyvařuje pro celou rodinu, bylo prakticky nemožné.

„Všechny ženy v naší rodině bojovaly s tloušťkou, ale já jsem se až do svatby díky závodnímu jezdectví držela zhruba na 75 kilogramech. Když jsem se sportem přestala, vdala se a měla děti, raketově jsem začala přibírat,“ vypráví o počátcích svých problémů s váhou, která se později přehoupla přes 120 kilogramů.

Postupně se začaly přidávat i zdravotní potíže. Vysoký krevní tlak, náběh na cukrovku a bolest kloubů. Jako pracovnici za poštovní přepážkou jí působilo vstávání ze židle nepředstavitelná muka.

„Na jízdu na koni jsem musela úplně zapomenout, protože jsem nechtěla zvíře týrat svou hmotností. Když jsem se před čtyřmi lety rozhodla držet dietu, podařilo se mi zhubnout dvacet kilo. Ale jakmile jsem přestala obědvat s kalkulačkou v ruce a počítat kalorie, zase jsem je nabrala,“ líčí své peripetie s dietami Kateřina Horňáková.

Radikální rozhodnutí udělala před více než rokem, kdy si v Břeclavi nechala udělat gastrický bypass, díky němuž toho najednou méně sní a také méně vstřebá. Momentálně má devadesát kilo, ale za rok, až podle svých plánů zhubne dalších deset, se chce po třiatřiceti letech znovu posadit do sedla.

„Zatím jde váha pořád dolů. Začala jsem se trošku víc hýbat, jezdím na kole do práce, denně šest kilometrů, a doma dvakrát týdně cvičím tři čtvrtě hodiny na rotopedu. Co se týká jídla, mám teď kojenecký režim. Jím šestkrát denně po dvou až třech hodinách. Ať si říká, kdo chce, co chce, tohle jediné funguje. Konečně vypadám zase jako člověk.“

„Asi 80 procent našich pacientů s obezitou jsou ženy, které chtějí zhubnout víceméně z estetických důvodů, protože vidí velkou disproporci mezi tím, co je prezentováno jako ideál krásy, a svým zevnějškem. Mnohem nebezpečnější je však mužský typ obezity, kdy se tuk ukládá v oblasti břicha, nikoli v podkoží na hýždích a stehnech, jak je to obvyklé u žen,“ upozorňuje lékař Michal Čierny, mezi jehož pacienty nepatří pouze obyvatelé jižní Moravy, ale třeba i Velké Británie, kde je operace jenom omezeně hrazena z veřejných zdrojů a pro samoplátce je výkon dražší než u nás.

„Pomocí chirurgického zákroku dostane pacient šanci uhlídat si svůj apetit a po zhubnutí se navíc vrací k fyzické aktivitě, kterou předtím nezvládal. Nejcennější je ale fakt, že tato léčba pozitivně ovlivní spoustu interních onemocnění, která se k obezitě přidružují a z veřejného pojištění odčerpávají obrovské množství peněz,“ podotýká břeclavský chirurg s tím, že ne každý si za svou tloušťku může sám.

„Pro všechny je společný konzumní způsob života, nedostatek pohybu a nadměrný příjem energie. Jenže pro někoho není snadné to změnit. Třeba kvůli pracovnímu nasazení nebo kvůli genům, které ho k obezitě předurčují.“

Když bývalý bubeník Jaroslav Růžička přestal po dvaačtyřiceti letech kouřit, začal nekontrolovaně tloustnout. A přestože už předtím zvítězil nad alkoholem i nikotinem, chuť na jídlo přemoct nedokázal.

„Už ve škole mi říkali Mamut. Celý život jsem měl váhu jako na houpačce a po dietě jsem vždycky znovu přibral,“ říká čtyřiašedesátiletý důchodce, který se před časem přiženil do Velkých Bílovic, ale kdysi pobýval i v Praze, kde hrál v kapele u Karla Vágnera. V době, kdy měl 133 kilo, už se pomalu nemohl ani hýbat a musel každých sto metrů zastavit, jak ho bolely klouby. Tři a půl roku od bandáže žaludku má 116 kilogramů a pravidelně se věnuje svému dávnému sportu, cyklistice.

„Mám strašně rád jídlo, dopřávám si všechno, ale častěji a v menším množství. Dieta mě pokaždé akorát přivedla do deprese z toho, že už se nikdy normálně nenajím. Teď si dám občas i zmrzlinu,“ říká spokojeně bývalý muzikant.

Jak rok od roku obézních lidí přibývá, stále častěji se dostává do popředí otázka, jak si s nimi poradí zdravotníci vyškolení na pacienty s běžnou hmotností a technika a vybavení nemocnic, které mají také své limity. Už teď se extrémně obézní pacient ojediněle posílá na vyšetření k veterináři, kde ho prosvítí rentgenem pro koně, ale nedá se z toho, i s ohledem na lidskou důstojnost, udělat pravidlo.

Profesor Martin Fried se spolu se svými kolegy zasazuje o vytvoření sítě jakýchsi XXL center, kde by tito lidé byli v případě zdravotních problémů hospitalizováni a odborníci například z řad gynekologů či ortopedů by za nimi docházeli.

„Bylo by logické, aby tato centra vznikla v zařízeních, která už dnes mají s obézními pacienty zkušenosti a jsou na ně personálně i technicky připravena. Mají operační stoly, židle a postele s potřebnou nosností, dost široké dveře a také sestry, které dokážou s takovým pacientem bezpečně manipulovat. Kdyby tímto způsobem fungovala každá nemocnice, zbytečně by se to prodražilo, ale náš návrh by v podstatě nevyžadoval žádné investice. Jde pouze o administrativně organizační záležitost, se kterou už souhlasí odborné společnosti, a pokud by došlo i k dohodě s pojišťovnami, mohlo by se klidně začít od příštího roku,“ říká Martin Fried.