Dva dny nepřetržité meditace s lamou Olem Nydahlem

Nad vyvýšeným pódiem visí obrazy Buddhy zvaného Milující oči, vedle nich fotka 16. Karmapy, hlavy jedné ze čtyř hlavních škol tibetského buddhismu. Několik zlatých sošek Buddhů zdobí křeslo pro učitele lamu Oleho Nydahla. A pod pódiem dva a půl tisíce lidí, dychtivě čekajících na jeho příchod.

„Přece si nenechám ujít příležitost zameditovat si s naším lamou,“ odpovídá mi s udiveným úsměvem šestadvacetiletá Jitka z Prahy, když se jí ptám, jestli nemá o oslavách konce roku trochu jinou představu, nežli být pohroužena v meditačním soustředění. Stejně jako ona mi odpověděli v podstatě všichni, kterých jsem se ptala.

„Účast na meditacích jsme spojili s prohlídkou vaší krásné Prahy,“ říkají Linda a Karl, kteří do Česka přijeli z německého Karlsruhe. Je jim kolem padesátky a překonat pět set kilometrů kvůli setkání s učitelem jim nepřipadá nijak zvláštní.

„Jezdíme za lamou Olem po celé Evropě, pokud je příležitost. A nedovedu si představit hezčí konec roku nežli mezi buddhisty,“ krčí rameny Linda. To už se však blíží 17. hodina a s ní příchod lamy. Dvoudenní meditační maratón bude za chvíli odstartován.

Co je to vlastně za lidi, kteří místo oslav s kamarády dobrovolně usednou na polštářek naplněný pohankovými slupkami a odříkávají sanskrtská slova, jak nejdéle je to možné? Když se rozhlédnu, vidím kolem sebe hlavně mladé, ale výjimkou nejsou rodiny s malými dětmi i lidé kolem padesátky.

„Buddhismu se věnuju o rok méně než moje žena, která mě k němu přivedla,“ říká mi Vladimír, který tu je i se svou manželkou Petrou a osmiměsíčním synem. Na otázku, co ho na buddhismu tak zaujalo, že se mu začal aktivně věnovat, jen pokrčí rameny: „Je to zkrátka logické učení. Žádnou mystiku v tom nehledejte. Zákon příčiny a následku, pročišťování mysli pomocí meditací, odstup od emocí. Myslím, že psycholog by neporadil lépe.“

Rodina se však ještě před začátkem 48hodinové meditace zdvihá a odchází. „Na meditační maratón si s dítětem přece jen netroufáme,“ loučí se Vladimír. „Myslí však budeme s vámi.“

Tahle parta začala vznikat v Česku před patnácti roky kolem dánského buddhistického učitele Oleho Nydahla. Mnoho lidí se tu mezi sebou zná, setkávání v kurzech a přednáškách berou i jako společenskou záležitost. „No, celých 48 hodin nevydržím určitě a myslím, že nikdo z nás,“ směje se blonďatá devětadvacetiletá Lindsay, která přijela do Česka z Ameriky před osmi lety a na lamu Oleho nedá dopustit. „Ale budu se snažit vydržet co nejdéle. Tipuju se tak na dvě tři hodinky, pak si dám pauzu.“

To si však už dav pod pódiem stoupá a vítá tak lamu, který právě přichází. Působí charismaticky a civilně zároveň. Oznámí, že budeme po 48 hodin meditovat na soucit a na Buddhu Milující oči, který jej ztělesňuje.

„Soucit v buddhistickém pojetí není nějaká lítost nebo sentiment,“ vysvětlila mi třicetiletá Klára Kazelleová, která je v buddhistické skupině více než deset let. „Moudrost a soucit jsou z našeho pohledu důležitými kvalitami mysli. V buddhismu se říká, že moudrost je jako oči a soucit jako nohy. Pokud nemáme správný pohled, nemůžeme vykročit správným směrem. Z toho důvodu se učíme pracovat se soucitem v rovnováze s moudrostí. Mantru soucitu Om mani peme hung tak vyslovujeme s myšlenkou na prospěch všech bytostí.“

Její slova se mi honí hlavou, když lama Ole začne zpřítomňovat formu Buddhy Milující oči a jeho žáci s ním. Sportovní hala je za chvíli narvaná více než dvěma tisíci Buddhy, jež si tu v meditaci každý představuje. Lama Ole pronáší první mantru 48hodinové meditace. „Om mani peme hung!“ Celou halou se rozezní tichý cvrkot. Kolovrátek opakované mantry bzučí jako včelí úl. Mála, 108 korálků navlečených na niti, jež slouží k odpočítávání manter, se meditujícím v rukou rychle míhá.

Na podium nastupuje jedenáct českých i zahraničních učitelů buddhismu a usedá do meditační pozice. Kvůli lepšímu soustředění zavírají oči a noří se do meditace. Ti pod pódiem s nimi. Lama Ole Nydahl, jenž letos oslaví sedmdesátiny, po chvíli pódium opouští a usedá stranou k rukopisu. Čeká ho kromě dokončení textu další knihy také odpovědět na stovky e-mailů od těch, kteří jsou třeba na druhé straně zeměkoule a nemohou tu usednout s námi.

Lama Ole Nydahl je pro mnohé zapeklitý oříšek. Už jen svou vizáží probouzí otázky: tohle že je buddhistický učitel? Vždyť vypadá jako americký voják! Lamova záliba oblékat se v army stylu, jezdit na motorce a skákat padákem těmhle řečem jenom nahrává. Styl jeho přednášek, ve kterých odpovídá na dotazy ze všech oblastí života včetně partnerství nebo homosexuality, je evropský a velmi otevřený. Představu o tradičním buddhistickém lamovi opravdu nesplňuje.

Sám přiznává, že býval pěkné kvítko. Na univerzitě v dánské Kodani, odkud pochází, studoval filozofii, ale jako správné dítě květin v 60. letech u toho experimentoval s LSD. Svatební cesta do Nepálu, kam odjel se svou ženou Hannah, jim zásadně změnila život. Zdejšími vysokými lamy byli rozpoznáni jako buddhističtí učitelé. Oba byli požádáni 16. Karmapou, hlavou linie školy Karma Kagjü buddhismu Diamantové cesty, aby toto učení šířili na Západě. Následoval přerod bouřliváka v buddhistického učitele. Nyní už takřka čtyřicet let přednáší, skoro každý den v jiném městě. Nejznámější buddhista světa, dalajlama, ho oslovuje starý příteli.

Medituju už dvě hodiny. Stále častěji však musím protáhnout ztuhlá záda, přesednout si, otevřít oči a ujistit se, že ostatní jsou na tom podobně. Myšlenky mi od meditace odlétají a dá mi stále větší práci je k ní vracet. Nakonec kapituluju. Zvedám se a jdu si dát kafe.

U pultu s občerstvením potkám Američanku Lindsay. Smějeme se na sebe a naléváme se kávou.

„Ráda bych vydržela do půlnoci,“ svěřuje se Lindsay. Její kamarádka Jana z Ostravy souhlasně kýve hlavou. Obě u východu z meditačního prostranství vhodily do krabice lísteček s číslicí, kde je napsáno, kolikrát zatím mantru Om mani peme hung odrecitovaly.

„Sedm a půl tisíce,“ chlubí se Jana. Je lepší. Já mám jen šest. Vypiju kávu a znovu usedám na meditační polštářek. Můj soused „jede“ v jednom kuse už tři hodiny. Trochu provinile se vracím zpátky do meditace. Po další hodině a půl to pro dnešek vzdávám. Myšlenky na moje děti a na to, zda jsem nakrmila kočku, jsou silnější než mantra soucitu, kterou jsem ten den vyslovila asi desettisíckrát.

Krátce po desáté večer se zvedám, házím lísteček do sčítací krabice a jedu spát domů. Bzučení v sále neustává, i když odpočinout si a vyspat se odchází stále více lidí.

Druhý den kolem poledne usedám opět mezi buddhisty, v ruce málu. Kolem mě je několik stovek lidí. Opět medituji dvě hodiny a pak odpadám. Potkávám Jitku z Prahy, se kterou jsme se zapovídaly včera. Pijeme čaj a ona mi vypráví, že se buddhismu Diamantové cesty aktivně věnuje dva roky, předtím že však byla zenovou buddhistkou. Její otec zen dokonce vyučoval.

„Pak jsem odjela studovat do Německa a tam jsem žádné zenové buddhisty nenašla. Začala jsem chodit do centra Diamantové cesty. A tam mě to moc inspirovalo,“ pochvaluje si. U téhle školy zůstala, i když se vrátila do Čech.

„Koneckonců pořád je to stejné učení, liší se jen metodami. V zenu, který jsem praktikovala předtím, se prováděly meditace se soustředěním na dech. Tady se medituje na formu Buddhy ze světla a energie, jež je personifikací osvíceného stavu vědomí. Vyhovuje mi to více,“ prozrazuje. Vracím se do meditační pozice a vzpomínám si, jak lama Ole vysvětluje, co to jsou vlastně mantry:

„Mantry fungují, jako když chceme telefonovat Buddhům,“ říkává často. „Na začátku většiny manter bývá slabika Om. Ta je jako zdvižení telefonního sluchátka. Pak následuje několik dalších slabik, které se dají přirovnat k telefonnímu číslu konkrétního Buddhy. Poté vyslovíme, co od něj vlastně chceme.“

Mantra Om mani peme hung, kterou tu odříkáváme my, je nejznámější mantra buddhismu. Podle lamy transformuje hned několik negativních emocí najednou. „Om transformuje pýchu a egoismus, ma žárlivost a závist, ni připoutanost a egoistická přání, pe nevědomost a zmatek, me chamtivost a lakotu a konečně hung nenávist a hněv,“ říkává svým žákům.

Po dalších dvou hodinách meditace odcházím. Moji disciplinovanější spolumeditující si nadále plynule předávají meditační štafetu. Sál je neustále zaplněn, někdy zpola, jindy více. Následující den, v pět hodin odpoledne, přesně po 48 hodinách, lama Ole meditaci uzavírá. Je poslední den roku 2010 a část buddhistů se chystá oslavit poslední noc v roce na společné párty, kde nebude chybět ani lama Ole.

Později se dozvídám, kolik manter bylo během těch dvou dnů vysloveno. 63 a půl miliónu. Jsem ráda, že jsem mohla přispět svými dvaceti tisíci.

Vzpomenu si, že před několika lety probíhala podobná buddhistická akce po 48 hodin v americkém Chicagu. Bylo prý tehdy zjištěno, že po tu dobu ve městě měřitelně klesla zločinnost. Důvod? Vtipálci tvrdí, že to bylo jistě proto, že většina zločinců zasedla v řadách buddhistů a oddávala se meditacím. Anebo na tom buddhismu opravdu něco je…