Článek
Nemoc v dětství měla různý průběh, Kateřina nemohla sportovat, s obtížemi chodila i do školy. Nemoci dcery rodina podřídila veškerý život. Loni na podzim se zdravotní stav Kateřiny začal prudce zhoršovat. Bez kyslíku už se neobešla, v pražské motolské nemocnici musela ležet, ale ani to nepomáhalo.
I v nemocnici se stav dále zhoršoval. Dostala zápal plic, pak infekci. V té době ji lékaři okamžitě zařadili na listinu čekatelů pro transplantaci plic. „Byly to snad nejstrašnější dny mého života. Zdravotní stav dcery byl tak špatný, že musela být uvedena do umělého spánku,“ vypráví maminka Vlasta.
„Snad zázrakem se během několika dní našel dárce a z 11. na 12. března v pražském Motole jí tým profesora Roberta Lischkeho transplantoval nové plíce,“ pokračovala.
Učila se znovu chodit
„Byla jsem šťastná, ale život nám připravil hned druhý den další tvrdou zkoušku. Dcera dostala sepsi, nefungovalo jí v těle nic kromě nových plic. Selhávaly všechny orgány, stav byl kritický. Jenže v Motole je péče luxusní a z tohoto kritického stavu dceru vysekali,“ vzpomíná paní Vlasta.
Ale ani pak nebyl problémům konec. V důsledku umělého spánku a dalších okolností se 17letá Kateřina přestala hýbat. Znovu se učila chodit. Po transplantaci vážila 36 kilo. Když po třech měsících od zákroku 2. června letošního roku šla domů, vážila 39 kilogramů.
Sport se pro ni stal ze snu skutečností
„Dnes má 48 kilo. Jezdí na kole a denní rekord má 37 kilometrů. Dřív to byl pro ni jen sen. Dnes skutečnost. Znovu začala chodit na střední a do školy dokonce běhá. Nový život začal nám všem. Celé rodině,“ uvedla maminka Vlasta.
„Asi jsem měla velké štěstí. Ale bála jsem se. Teď jsem šťastná, že jsem transplantaci podstoupila,“ vypráví sedmnáctiletá Kateřina. „Můžu v podstatě dělat všechno jako každý zdravý člověk, i když já ještě úplně zdravá nejsem a asi nikdy nebudu, protože mám ještě nějaké problémy s pankreatem. Ale je fajn se nedusit a vědět, že můžu normálně dýchat, že nepotřebuji kyslík,“ řekla Kateřina.
„Ráda bych šla i na vysokou a po ní se věnovala buď práci s dětmi, anebo se stala sociální pracovnicí. Umím se vžít do pocitů lidí, kterým není dobře,“ uzavřela Kateřina.
