Článek
Bitvu o život, kterou Lecretia posledních několik let sváděla, nakonec vzdala. Když jí v roce 2011 lékaři sdělili šokující oznámení, že nádor na mozku se nedá nijak odstranit ani zcela léčit, byla to pro ni velká tragédie. Boj ale nevzdávala a několik let odhodlaně usilovala o to, aby se cítila co nejlépe.
V posledních měsících se její stav ale výrazně zhoršil a žena je v současnosti ochrnutá na půlku těla. Lékaři její stav označili za velmi vážný, bez šance na možné zlepšení, a dávají jí jen několik měsíců, možná jen týdnů života.
Lecretia, smířená se svým osudem, tak učinila důležité rozhodnutí - nechce čekat na smrt bezmocná a na obtíž rodině. Přála by si asistovanou smrt, o které by mohla sama rozhodnout.
Jenže na Novém Zélandu, kde žije, je asistovaný a řízený odchod ze života nelegální. Lecretia proto podala žádost na místní úřady s žádostí o povolení. Jak sama říká, aby alespoň v posledních dnech života mohla sama o něčem rozhodnout, napsal server Dailytelegraph.
Neschopnost základních potřeb
Důvody, proč se žena rozhodla pro asistovanou sebevraždu, jsou jasné. Dokud byla schopna starat se sama o sebe, podobné myšlenky ji ani nenapadly. V okamžicích, kdy začala trpět inkontinencí, intenzivní bolestí a je permanentně pod vlivem léků, zapomíná a nepoznává vlastní rodinu, sama nemůže jíst ani pít, nechce být na obtíž svému okolí.
„Nedokážu snést pomyšlení, že by se manžel a rodina museli o mě celé dny starat,” uvedla. Jako dříve nezávislá a soběstačná žena si chce i na konci života udržet podle svého vyjádření alespoň nějakou důstojnost.
Zákony jsou ale nekompromisní, úřady tedy asistovanou sebevraždu zamítly. Odsouhlasily ženě ale nárok na celodenní zdravotnickou péči v prostředí domova, která by jí měla v posledních dnech života ulevit.
Lecretia Sealesová se ale nevzdává a chce i těsně před smrtí bojovat o svá životní práva, kam rozhodnutí odejít dobrovolně ze života za pomoci lékaře podle ní patří.
