Cizí orgány jim zachránily život

O tom, co obnáší transplantace orgánů a jak lidem může změnit život, natočil režisér Vít Olmer dokument a také napsal knihu Nač se bát Frankensteinů aneb Moje cesta k transplantaci. Materiálu měl víc než dost, protože před sedmi lety ve svých čtyřiašedesáti letech sám prodělal transplantaci ledvin a jater. „Šel jsem do toho vabank. Měl jsem ledviny plné cyst a nefungovaly. Dialýza mi ničila život dva roky, i když mi ho zároveň i zachraňovala,“ vzpomíná.

„Třikrát týdně jsem musel čtyři hodiny ležet na přístrojích a přitom čekal, najde-li se vhodný dárce. Měl jsem štěstí, protože se našel včas. Další štěstí bylo v tom, že oba orgány začaly v těle fungovat dobře. Opět jsem mohl žít plnohodnotný život – hrát tenis, plavat atd.“

Napadá mě otázka, jestli si na den operace každý rok vzpomene. „Vím, že to bylo v říjnu, ale jinak to vytěsňuju stejně jako jakákoli jiná výročí. Každý měsíc chodím na kontroly ke svému ošetřujícímu lékaři Štefanu Vítkovi do IKEM, kde ke všem lékařům a sestrám chovám velký obdiv. Jejich lidské nasazení je obrovské, ale na druhou stranu víme, že jako systém má zdravotnictví problémy a není jich málo.“

To, že má v sobě cizí orgány, režisér z hlavy vypustil i trochu záměrně. „Lidé po svých dárcích pátrají snad jen ve filmech. Kdyby se tím měli opravdu zabývat, žilo by se jim těžko. Hodně mi v té době pomohla manželka Simona (herečka Simona Chytrová – pozn. aut.). Jsem přesvědčený, že bez podpory okolí se tak náročná operace zvládnout ani nedá.“

A pak režisér Vít Olmer přidal historku, s níž se svěřil úplně poprvé: „Když jsem se probudil z narkózy, myslel jsem si, že mám halucinace. Přede mnou totiž stál David Klein, syn režiséra Dušana Kleina. Vůbec jsem nevěděl, že je v IKEM špičkovým operatérem, a pamatoval jsem si ho ještě jako studenta, když jsme spolu hráli tenis. Hlavou mi proletělo, že je už asi konec, a zase jsem upadl do spánku. Až když jsem se probral úplně, dozvěděl jsem se, že mě operoval.“

Úplně první transplantace se u nás uskutečnila v roce 1961 v Hradci Králové, ale v té době to ještě nebylo připraveno jako klinický program. „Transplantována byla ledvina a stejně tomu bylo u první úspěšné transplantace v roce 1966, kdy byl v naší republice oficiálně zahájen transplantační program,“ vysvětluje členka výboru České transplantační společnosti Eva Pokorná, která je zároveň vedoucí lékařkou oddělení odběrů orgánů v pražském IKEM.

Od té doby naše transplantologie pokročila mílovými kroky. Celkově bylo v České republice v loňském roce 216 dárců, jejichž orgány byly následně úspěšně transplantovány více než 600 nemocným. Je to dost, nebo málo?

„Obecně lze říci, že hlavním problémem transplantační medicíny na celém světě i u nás je nedostatek orgánů – to znamená dárců orgánů. Nejvíce se to týká dárců srdce a plic. Transplantace srdce, jater a plic jsou život zachraňující výkony a pro pacienty na čekacích listinách je to buď, anebo.“ U nich se zkoumá před zákrokem pouze kompatibilita v krevní skupině a hmotnostní podobnost dárce a příjemce, ale u ledvin rozhoduje i tzv. HLA typizace.

Je to proto, aby byla co největší naděje, že orgán bude dobře přijat a fungovat v těle příjemce. Příběhů se šťastným koncem, kdy svým blízkým darovaly jednu ledvinu především ženy, evidují v IKEM celou řadu.

Anetu a Vladimíra svedl osud dohromady v létě roku 2009 a byla to láska na první pohled. Od první chvíle věděli, že budou spolu. Tehdy třiatřicetiletá Aneta pracovala v Praze jako provozní restaurace a Vladimír se živil jako řidič náklaďáku. V dubnu 2010 se vzali, pořídili si psa z útulku a koupili si auto. Že pro ně osud přichystal ještě další společné pouto, v té době však ještě netušili.

Pár měsíců nato se totiž Vladimírovo zdraví náhle rapidně zhoršilo. „Začal jsem mít velké bolesti břicha, a když mě asi po dvou týdnech lékaři vyšetřili, sdělili mi, že mám polycystózu ledvin. Zřejmě po mámě, která kvůli této diagnóze prodělala transplantaci ledvin už před lety, ale já do té doby žádné potíže neměl.“

Lékaři mu nasadili léky a hlídali, kdy se výsledky zhorší natolik, že už bude muset na dialýzu. Mezitím oslovili jeho manželku Anetu, jestli je ochotná jít na testy, zda by mohla být vhodným dárcem. „Okamžitě jsem souhlasila, a než mi potvrdili, že ano, byla jsem nervózní ze všeho nejvíc. Mám krev nulku, takže šance byla velká.“ Od začátku příprav transplantace byli v IKEM v péči koordinátorky Ivany Brůžkové, která se pro ně v té době stala druhou mámou.

Přesné datum operace si manželé Rakovi mohli začátkem letošního dubna vybrat. „Řekl jsem si, že do nemocnice nastoupím sedmého, protože den předtím jsem oslavil sedmatřicáté narozeniny. Manželku hospitalizovali o den později,“ vzpomíná Vladimír. Zákrok se uskutečnil 10. dubna. Ráno se ještě objali na nemocniční chodbě a pak je oba odvezli na sál. Anetě vyoperovali levou ledvinu a vzápětí ji transplantovali jejímu manželovi.

„Když jsme se probrali na áru, sestřičky byly tak hodné, že plentu mezi námi rozhrnuly, takže jsme si mohli i zamávat.“ Doma se sešli po několika dalších dnech. „Měla jsem trochu bolesti a manžel také, ale pak se naštěstí všechno srovnalo. V pracovní neschopnosti jsem byla dva měsíce,“ říká Aneta Raková. Měli přitom štěstí, protože právě prvního dubna vstoupila v platnost novela transplantačního zákona a ušlý zisk během pracovní neschopnosti je dnes již dárcům nahrazen.

„U žijících dárců je motivací především pomoc. Ve skutečnosti tím totiž pomáhají celé rodině a zkvalitněním jejího života se jim to vrátí mnohonásobě. Penězi se to vyjádřit nedá,“ říká k tomu lékařka Eva Pokorná z IKEM. Aneta Raková to potvrzuje: „Ničeho nelituju a udělala bych to znova, i když mi kolegyně v práci říkaly, že jsem blázen, a chvíli mě zrazovala i maminka. Nakonec nás to ale obě sblížilo.“

Vladimír je v invalidním důchodu a je šťastný. Rád vaří, a když se jeho žena vrací z práce, vždycky na ni doma čeká něco dobrého. Jsou přesvědčeni, že život je už nerozdělí, a jednou by si rádi pořídili domeček.

Žijící dárci mohou darovat i část svých jater. Když se například rodičům narodí děťátko s těžce poškozenými játry, a není žádná jiná alternativa, je možné odebrat některému z nich část jater a transplantovat mu ji. „Jaterní tkáň nedoroste, ale kapacitně to stačí,“ vysvětluje lékařka. Mnozí z těch, kteří jako malí prodělali transplantaci jater, jsou dnes už také rodiči a mají zdravé děti.

Jak to ale v praxi probíhá, když do pražského IKEM či na jiná transplantologická pracoviště v ČR – další se nacházejí v Praze v Motole, v Plzni, v Hradci Králové, v Brně, Olomouci a Ostravě – přijde hlášení o dárci orgánů? Rozbíhá se rychlá akce. Krevní oběh je totiž u transplantovaných orgánů potřeba obnovit co nejdříve – ledvina může být k transplantaci použita i po hraničních dvaceti hodinách, ale srdce musí být příjemci všito nejdéle čtyři hodiny poté, co přestalo tlouci.

U nás platí tzv. předpokládaný souhlas, čili orgány můžou být z těla odebrány s výjimkou případů, kdy člověk za života vyjádřil nesouhlas. V současné době je na seznamu nesouhlasících kolem tisíce lidí a eviduje jej Koordinační středisko resortních zdravotních informačních systémů.

„Ze všeho nejdříve se po ohlášení podíváme do registru, jestli dárce není osoba nesouhlasící, a pokud tomu tak není, nejprve se rychle vyšetří krev možného dárce, protože je nutno vyloučit přenos některých infekčních onemocnění, např. HIV a žloutenky.

Jde o to, aby se u člověka, který má diagnózu klinických známek smrti mozku a může se stát dárcem, okamžitě jednalo. Když už je osud takový, je důležité, aby lékaři, kteří mají v péči pacienty, u nichž dojde k prokazatelné smrti mozku, což je neslučitelné se životem, transplantační centrum kontaktovali včas. Smrt těchto lidí je v tom okamžiku nezvratná, a jestli se stanou dárci, nebo ne, na tom už nic nezmění. S dárcovskými nemocnicemi jsme v kontaktu, pořádáme řadu edukačních i osvětových akcí, ale potom můžeme už jen pasivně čekat na telefonát,“ dodává Eva Pokorná.

Nejvhodnějšího příjemce pak vybere koordinační středisko, které spravuje seznam všech lidí čekajících na transplantaci orgánu – tzv. Národní čekací listinu. Příjemce je třeba okamžitě zkontaktovat a převézt do transplantačního centra. Do akce se zapojuje téměř sto lidí. Koordinátorka během jednoho odběru vyřídí více než čtyři sta telefonátů.

Stejně tomu bylo i v případě Ireny Malé Svaté z Jablonce nad Nisou, která u nás jako první po transplantaci ledviny a slinivky porodila dvě zdravé děti. Na chvíli, kdy Irenu Malou Svatou odváželi v pražském IKEM na operační sál, nikdy nezapomene. Říkala si, buď ať se to povede, anebo ať je jejímu trápení konec. V té době jí bylo devětadvacet let a ledviny jí vypověděly službu několik měsíců předtím.

„Když jsem čekala na transplantaci, nemohla jsem pořádně dýchat, ani se pohnout. Dny i noci jsem trávila vsedě a vleže, nemohla jsem ani spát a v noci jsem poslouchala rádio. A ještě jsem téměř oslepla,“ líčí realitu dávných dnů. Dnes tato třiačtyřicetiletá žena žije téměř běžný život a vychovává své dvě malé dcerky.

Když jí bylo deset let, lékaři jí diagnostikovali cukrovku prvního typu. Začala držet dietu a píchat si inzulín. Dodržovala vše, co jí lékaři řekli, přesto v osmadvaceti letech přišel zdravotní propad.

„Najednou jsem všechno viděla rozmazaně a nohy mi opuchly tak, že se změnily v konve. Pak se mi na jedné noze udělala růže a to jsem si už zavolala sanitu. Když mi v nemocnici udělali odběry, řekli mi, že s takovými výsledky jsou jiní na smrtelné posteli. Hned mě odvezli do IKEM na vyšetření s tím, že nejdéle do roka musím na transplantaci ledvin.“

Tam se paní Irena dozvěděla, že kromě ledvin by v jejím případě byla na místě i transplantace slinivky, a tak se také stalo. Čekala deset měsíců a v té době si prošla peklem. „Pak mi jednoho večera zavolali, že mám přijet ráno v pět. Před operací jsem ještě šla na poslední dialýzu a také si naposledy v životě píchla inzulín.“

Hned po transplantaci začala užívat léky potlačující imunitu, aby tělo nový orgán přijalo, a také začala jíst sladké. „Vůbec mi to nechutnalo, naposledy jsem sladké jedla jako desetiletá, jenže teď jsem musela, aby zdravá slinivka začala normálně fungovat. K tomu jsem v nemocnici celé dny chodila po pokojíčku sem a tam, aby se mi vrátila síla.“

Pustili ji po dvou týdnech a doma pokračovala jízdou na rotopedu. Zrak do levého oka se jí však začal vracet až po třech měsících – druhé oko bylo bohužel poškozeno mechanicky a zůstalo slepé.

Tři čtvrtě roku po transplantaci se seznámila se svým prvním manželem a brzy se jim narodila dcera Berenika. „Vůbec mě nenapadlo, že můžu otěhotnět, a byla jsem z toho v šoku stejně jako lékaři. Dali mi tři dny na rozmyšlenou, jestli chci jít do rizika – šlo by totiž o první případ porodu po kombinované transplantaci ledvin a slinivky u nás. Bála jsem se, že dítě bude postižené nebo že se můj organismus zhroutí a nebudu se moci o dítě postarat. Ale pak jsem najednou věděla, že všechno bude v pořádku. Šla jsem do toho, i když nikdo nevěděl, co se stane.“

Seznam vedlejších účinků na krabičkách léků, které užívala, přeškrtla a místo toho si na ně napsala: Mě se to netýká. Berenika se narodila císařským řezem v 36. týdnu naštěstí zdravá a po dalších osmi letech přišla na svět její sestřička Lucinka, také zdravá. Ta byla dokonce i rok a půl kojena.

„V nejhorších chvílích mi pomohla rodina a kamarádi, o kterých jsem předtím ani nevěděla, že mými kamarády jsou. Vypadala jsem příšerně, neviděla jsem, a přesto za mnou chodili a nosili mi třeba voňavá mýdla, abych dárek mohla alespoň očuchat. Hodně lidí se při takových trablech ptá: Proč zrovna já, ale já si spíš říkala: Proč ne já? Kdyby mi řekli, abych ukázala na někoho jiného, kdo bude trpět místo mě, nedokázala bych to.“

Když Irenu Malou Svatou poslouchám, napadá mě, že její dvě příjmení, která vyvdala, k ní opravdu sedí. „Vím, že všechno zlé jsem si už vybrala.“