Chcete si užít stáří? Přestaňte se hnát za ideálem a naslouchejte svému tělu

Dobrá zpráva je, že prodloužit délku života se nám již podařilo, a to zejména díky moderní medicíně. Bohužel my sami se o svoje tělo i duši ještě nestaráme natolik dobře, abychom posunutou hranici dokázali naplnit v rámci možností plnohodnotně a aktivně, bez velkých handicapů a vážných nemocí.

Lépe je na tom například celá Skandinávie, kde státy ve velké míře podporují preventivní programy na podporu zdraví i udržení soběstačnosti, a to až do vysokého stáří. Bez vlastního úsilí jednotlivců, kdy se každý snaží o sebe starat podle svých možností, se však neobejdou ani tady. Zodpovědnost za zdraví není jen na státu, nebo naopak jen na člověku, ale podle možností na každém.

I když se ženy v Česku v průměru dožívají téměř o šest let vyššího věku (81,9 roku) než muži (76,1 roku) a k tomu se traduje, že o své zdraví víc pečují, lékařka Iva Holmerová to tak jasně nevidí: „Ženy sice statisticky pomyslně vyhrávají, ale na druhé straně prožijí delší dobu s nějakým onemocněním, které kvalitu života zhoršuje. Přístup k péči o vlastní zdraví je tak spíše individuální.“

A v čem nejvíc pokulháváme za státy, ve kterých se stářím kvalita života tolik neklesá? „Češi chodí stále do nemocnice jako do servisu, kde je lékaři opraví. Hledáme komfortní způsoby, jak pasivně přijmout pomoc, aniž bychom pro to sami museli něco udělat. Nemáme v sobě tak pevně zakořeněný návyk vzít vlastní zdraví do svých rukou a aktivně o něj pečovat,“ říká Holmerová.

Podle ní o se své zdraví v Česku tolik aktivně nestaráme i proto, že se z nejrůznějších důvodů, mezi něž patří i nastavení celé společnosti, honíme za povinnostmi všeho druhu a na sebe nemáme čas.

„Tak nějak zhůvěřile se štveme,“ myslí si lékařka, která však v univerzální recept na udržení vitality a zdraví příliš nevěří. „Samozřejmě bychom se měli vyvarovat škodlivých návyků, tedy nekouřit, s alkoholem zacházet střídmě, vyvarovat se stresu, jíst zdravě a přiměřeně se hýbat,“ říká, ale obsah těchto dokola opakovaných principů je podle ní individuální.

Člověk by měl chtít především porozumět sám sobě i tomu, co potřebuje. „Schopnost našeho těla signalizovat, co mu svědčí, je jedním z důležitých faktorů dobrého stárnutí,“ podotýká Holmerová a dodává, že odlišné potřeby máme v jednotlivých situacích a etapách života. A na to bychom měli brát ohled a také se případně nebát poradit se s odborníky, jak naložit se změněnou situací.

„Přehnaně lpět na trendech, lítat do fitka, nesníst ani gram cukru, vynechat lepek a nakupovat jen bio – v tom to není. Buďme raději v pohodě,“ nabádá lékařka s tím, že člověk by měl hlavně žít tak, aby byl spokojený sám se sebou, měl rád jak sebe, tak lidi kolem.

Důležité je podle ní mít dost aktivit, včetně těch pracovních, ale hlavně dělat to, co nás baví. Zároveň je třeba umět i odpočívat, aniž bychom si připadali nepatřičně, včetně dobrého a dostatečného spánku.

A samozřejmě bychom měli přijímat pozvánky na preventivní cílená vyšetření na možné civilizační choroby, které od určitého věku dostávají muži i ženy. Patří mezi ně zejména prevence kardiovaskulárních onemocnění, rakoviny prostaty, varlat či prsu, střev. Takové návštěvy u lékaře bychom pak měli sami aktivně využít k dotazům a konzultacím, protože dobré povědomí o tom, co se se s námi děje a co s tím můžeme sami dělat, je základem pro zodpovědnou péči o sebe sama.

Mnoho odborníků poukazuje na to, že bychom se měli především zamyslet nad celým naším přístupem a postojem ke stáří a stárnutí vůbec. Jako bychom stále zavírali oči před vším negativním, co s vyšším věkem nevyhnutelně přichází.

Chtěli bychom radši vidět jen šarmantní šediny a velkou životní moudrost, nejlépe v kombinaci s vitalitou a tahem na branku i v pokročilém stáří. I když v skrytu duše víme, že reálnými průvodními znaky stárnutí jsou menší výkonnost, větší křehkost a zdravotní komplikace. Mnozí dokonce pod vlivem společenského tlaku na dokonalost, jež se týká jak pracovního výkonu, tak také péče o své zdraví a vzhled, vnímají omezení způsobená stářím jako selhání. Jako něco, za co si senior vlastně tak trochu může sám, protože se o sebe dost dobře nestaral.

Naštěstí se situace pomalu zlepšuje a potíže stárnoucích lidí, které jsou dlouhodobé a týkají se celé společnosti, již nezůstávají pouze skryty za dveřmi domovů. Lékařka poukazuje na to, že se rozhodně zlepšila informovanost lidí a veřejná sféra se snaží péči o nemocné seniory stále lépe nejen organizovat, ale i přijímat. Ovšem tabu ohledně postoje ke zdraví, nemoci a nemohoucnosti obecně stále existují.

„Jako by se lidé na veřejnosti pořád za jakýkoliv svůj handicap styděli,“ říká gerontoložka. Podle ní již dokážeme beze studu řešit inkontinenci, onemocnění střev i gynekologické problémy. Otevřeně se mluví také o rakovině varlat, která postihuje nejtypičtěji muže mezi 15. a 35. rokem, a pokud je podchycena včas, má 99 procent pacientů šanci na vyléčení. Mladí muži už vědí, že je třeba přijít včas. „V těchto směrech zabraly rozsáhlé informační kampaně gynekologů, proktologů i urologů,“ potvrzuje odbornice.

Za co se však ve srovnání s evropskými zeměmi směrem na západ a sever od našich hranic stydíme, jsou různé pomůcky pro pohyb venku. Nejde jen o hole, ale i různá chodítka a vozítka. Podle odbornice jde o to, že je v nás sice silně zakořeněno nutkání pomáhat potřebným, pokud kolem sebe ale vidíme běžně mnoho takových výzev k našemu altruismu, vyvolá to obranné reakce. Chováme se pak tak, jako bychom nemohoucnost raději „nechtěli vidět“, jen abychom se necítili špatně a provinile.

„Kompenzačních pomůcek přitom v zahraničí vidíte na ulici mnohem víc a významně usnadňují život. U nás jsme si zatím na jejich používání nezvykli. Lidé, kteří je potřebují, jsou často v rozpacích. Obávají se reakce okolí, mají-li vyjít ven třeba jen s francouzskými holemi,“ vysvětluje lékařka.

„Někdy jsou reakce veřejnosti opravdu zvláštní. Místo přijetí přichází jakési prapodivné litování. Myslím, že se stárnutím populace se budeme muset změnit, abychom se uměli lépe vyrovnávat s tím, že lidé potřebují různé kompenzační pomůcky.“

Češi se tak ze studu a obav z prozrazené nedostatečnosti často raději uzavírají do sebe. Vyhýbají se tím nepříjemným pocitům, nechtějí být vystaveni soudům okolí. Přestávají pracovat, což právě může vést k rychlejším procesům fyzického i mentálního stárnutí. Přijdou totiž o do té doby rutinní pohyb při cestě do práce a zpět i kognitivní aktivity při výkonu zaměstnání. Vnímají, že společnost je nepotřebuje, mají dojem, že jsou jen na obtíž, ztrácejí tak vědomí vlastní hodnoty a mohou spadnout až do depresí.

„Všeobecně se zatím příliš nepočítá s tím, že bude pracující populace stárnout. Přitom je nutné lidi udržet v práci co nejdéle, pokud chtějí, ale je třeba se jich zeptat, co potřebují,“ říká Iva Holmerová.

Nejde však jen například o bezbariérové přístupy, jak už se mnohde děje. Podle odbornice je potřeba vytvořit starším lidem takové pracovní prostředí, včetně třeba klimatizací, relax zón, přístupu k občerstvení apod., kde by se cítili v bezpečí a pohodlí. Vyjít jim vstříc třeba i zkrácenou pracovní dobou, přemýšlet, jak využít jejich zkušeností, ale přitom je nevystavovat stresujícímu tlaku v konkurenci mezi mladými kolegy. Zkrátka jde o to vnímat jejich potřeby a pomoc, kterou potřebují, a přirozeně je začlenit do života celé společnosti na všech úrovních.

„Je sice pravda, že s věkem stačíme nárokům na rychlost a výkon hůře a s přibývajícími léty jsme pomalejší, ale na druhou stranu býváme k zaměstnavatelům loajálnější a snáze než třeba rodiče školních dětí můžeme vyhovět časově,“ uvádí lékařka a dodává, že klíč vidí v tom, aby se ani jedna ze stran nebála vyslovit své potřeby a přání a podle možností si obě vyšly vstříc.

S přibývajícím věkem se přirozeně ve velké míře bojíme fyzického omezení spojeného s nemocemi. V posledních letech, zejména s rostoucím povědomím o Alzheimerově nemoci, se však mezi nejobávanější problémy stáří dostává nemoc mozku – demence. Ta je s lidstvem sice spjata od nepaměti, ale jak populace stárne, setkáváme se s ní na sklonku života čím dál častěji a vnímáme, jak je závažná.

„Nejhorší je skutečnost, že omezuje naši schopnost o sobě rozhodovat – tedy to, co si chce člověk zachovat do posledního okamžiku. Proto dnes, víc než dřív, patří ke zdravému životnímu stylu ještě péče o duševní zdraví,“ je přesvědčena lékařka.

Za potížemi mohou stát i neléčené metabolické nemoci, jako jsou cukrovka, vysoký krevní tlak nebo poruchy funkce štítné žlázy. Často zapomínáme také na zdraví našich smyslů. Málo se například mluví o tom, že k rozvoji demence může vést i neřešená nedoslýchavost.

„To, co nás chrání, je vzdělání. Jednak brzdí nástup demence a také ji umíme lépe maskovat,“ uvádí doc. Holmerová. Nejnovější výzkum publikovaný v časopise Frontiers in Aging Neuroscience ukázal, že lidé, kteří se účastnili kurzů vzdělávání dospělých, měli o 19 % nižší riziko rozvoje demence do pěti let ve srovnání s lidmi, kteří se kurzů nezúčastnili. Potvrdilo se, že učení zachovává mozkové spoje a podporuje vytváření nových nervových drah, což může bránit degeneraci mozku spojené s demencí.

I proto lékaři jako prevenci doporučují nevzdávat aktivní zájem o to, co se děje kolem nás, ve společnosti, ve světě, stále sledovat novinky v oblastech, které nás zajímají, poznávat nové. Pomůže i klasické luštění křížovek, sudoku, znalostní hry typu „země město“ a podobně. Ovšem ještě lepší je dělat věci smysluplné, užitečné, a pokud možno ve společnosti dalších lidí, doporučuje Holmerová a dodává, že na rozvoj demence má vliv i prostředí, v němž žijeme, a rovněž dědičné faktory, které sice neovlivníme, ale měli bychom na ně pamatovat.

Podle lékařky je zásadní náš vztah k nám samotným, okolí, k životu, ale i odolnost – schopnost člověka zvládat složité a náročné situace. Dlouhodobý stres sice zdraví škodí, ale v určité míře i posiluje. Právě flexibilita, s níž lidé celoživotně zvládají více či méně složité životní komplikace, může být ve stáří výhodou. I když máme ve vyšším věku čím dál větší tendenci usazovat se ve svých sterotypech a vyhýbat se změnám, zkusme to překonat a příliš si neulevovat. Čím jsme odolnější, tím lépe změny zvládáme. Ne nadarmo se traduje okřídlené: na stáří je nejtěžší to nevzdat.

„Je naprosto úžasné vidět, co vše byli někteří velmi staří lidé nuceni a schopni ve svém životě překonat. Přesto se dožili věku devadesáti či sta let. Kromě genetického daru je to podle mého názoru přímo umění života,“ říká gerontoložka Iva Holmerová. „Je na čase zbavit se klišé spojených se stářím, jako je třeba to, že je šedivé, chudé, nemocné, nezajímavé, zmatené či asexuální.“