České nemocnice využívá k léčbě stále více cizinců

„Původně chtěl zamířit do Německa a připravil si na to pětadvacet tisíc eur, ale poradila jsem mu, ať si radši vybere Česko, kde je medicína na stejné úrovni a ceny jsou poloviční,“ vypráví jeho dlouholetá kamarádka Alena, Slovenka žijící v Mongolsku. Tehdy šestačtyřicetiletý Erdenebat Erdenechuluun dosud nikdy nemarodil a byl zvyklý stále podávat špičkové výkony.

Nejistota, co s ním bude, ho psychicky ničila. Jenže proti většině svých nemocných krajanů byl v obrovské výhodě – měl peníze. V případě komplikací byl ochoten zaplatit i to, co ušetřil pro své děti na studium na evropských univerzitách.

Nyní se počty takových pacientů, kteří cíleně přijíždějí za léčbou do Česka, dají v nemocnicích počítat maximálně na desítky ročně, ale jejich navýšení by mohlo pomoct neprivátním zařízením překonat nastávající krizi ve zdravotnictví. Vždyť vystavení účtu zahraničnímu pacientovi nebo jeho pojišťovně může pro českou nemocnici znamenat několikanásobně vyšší zisk, ve výjimečných případech až desetinásobek.

„Když jsem byl ministrem, snažil jsem se zavést jako oficiální doktrínu, že třeba dvacet procent pacientů by mohlo přijít z venku. Je přece škoda rušit nedostatečně využívaná oddělení nebo celé nemocnice, když je v nich možné léčit někoho, kdo přinese peníze,“ říká Jozef Kubinyi, primář Ústavu nukleární medicíny Všeobecné fakultní nemocnice v Praze (VFN).

Mongolský trenér strávil ve VFN týden, z toho dva dny na jednotce intenzivní péče, ale zákrok se obešel bez komplikací. Rána se mu dobře hojila, takže nemusel brát například antibiotika a další léky, které by cenu navýšily. Nádor byl navíc odhalen v časném stadiu, a proto nebyla ani nutná následná chemoterapie. Nakonec ho léčba vyšla na částku kolem dvou set tisíc korun, což je skutečně o polovinu méně než v Německu.

„Samotná operace není drahá, stojí mezi osmi až deseti tisíci, ale nákladná je pooperační péče včetně monitorování a infuzí,“ vysvětluje primář Kubinyi, který hospitalizaci pana Erdenebata Erdenechuluuna pomáhal zprostředkovat.

„Jediný problém byl v tom, že mluvil jenom svým rodným jazykem, ačkoli Mongolové většinou znají aspoň několik slov rusky. Jediná cesta k tomu, jak s ním komunikovat, byla sehnat studentku ze slovensko-mongolské rodiny, která chodila do nemocnice překládat. Napsala mu asi deset českých slovíček, na která pak tužkou ukazoval, že má žízeň nebo že potřebuje na záchod. Jinak se s personálem domlouval posunky,“ říká Jozef Kubinyi s tím, že co se týká cizinců, přichází do styku převážně s Rusy, Ukrajinci či Američany, u kterých není taková jazyková bariéra.

V pražské Fakultní nemocnici v Motole mají pro cizince už od 90. let zřízeno speciální oddělení, jehož pracovnice ovládají všechny světové jazyky a na klinikách občas tlumočí.

„Většina lékařů ale mluví anglicky, takže problém nastává hlavně s jazyky, jako je vietnamština, japonština nebo čínština,“ podotýká Klára Lesageová. Lékařka v motolské ambulanci pro cizince Hana Khrolenko k tomu dodává, že právě pacienti z východní Asie si s sebou často nosí elektronické tlumočníky nebo přijdou s doprovodem ovládajícím češtinu.

Typickým pacientem v Motole však není cizinec, který by se tisíce kilometrů od Prahy sbalil a přiletěl s kufrem peněz nechat si operovat žlučník. „I takové případy máme, ale jsou to spíše jednotlivci. Deset až dvacet procent tvoří cizinci, kteří jsou v Česku jako turisté nebo zde pracují a místo toho, aby se odjeli léčit do své země, přijdou k nám. Většina z nich je komerčně pojištěna,“ vysvětluje vedoucí cizineckého oddělení Ilona Černá.

„Zájemců je dost, ale někoho nakonec odradí výše nákladů,“ upozorňuje Klára Lesageová a Ilona Černá dodává: „Mnohdy jsou to tak závažné choroby, při kterých může dojít k různým komplikacím, že se náklady nedají vyčíslit dopředu. Třeba u nádorových onemocnění je nutné zvážit dlouhodobou hospitalizaci. Pokud pacient souhlasí s odhadem ceny, po jejím zaplacení může dorazit na vstupní vyšetření, které ale může částku zase navýšit.“

V nemocnici to zkrátka nefunguje jako v hotelu, kde vám dopředu řeknou, kolik zaplatíte za noc, a tak se lékaři setkávají i s lidmi, kteří kvůli penězům navržený postup léčby odmítnout. Někomu se zdá příliš drahé vyšetření na počítačové tomografii, jiný zase naznačí, že gastroskopie není v jeho případě vůbec nutná, a další se rovnou otočí a odejde.

„V každém případě navrhujeme léčbu s ohledem na finanční situaci pacientů, abych je neposílala na zbytečné vyšetření nebo při krevních testech nezatrhla položky, které nejsou až tak podstatné,“ upřesňuje doktorka Khrolenko.

Cizinci přijíždějí do Motola z nejrůznějších důvodů, nejčastěji na ortopedické operace, jako je výměna kyčelních nebo kolenních kloubů, u dětí se operují srdeční vady či napravují poruchy po mozkové obrně, proti které se například v Saúdské Arábii nebo v Kuvajtu neočkuje. Výjimkou ale nebývají ani operace onkologických pacientů ze zemí, kde na to místní lékaři nemají zázemí.

„Jednou za půl roku se pak vracejí na kontrolu, podobně jako pětiletá holčička z Ukrajiny, která přijede už počtvrté,“ říká Černá.

Zatímco pacienti ze Západu si v Česku pochvalují lepší systém zdravotní péče, která je vychází i levněji, cizinci z Východu nedají dopustit na její kvalitu.

„Když to porovnám s Ruskem, je to jako nebe a dudy,“ přiznává devětačtyřicetiletá podnikatelka v cestovním ruchu Natalija Medvěděvová, která do Česka přijela až z Chabarovska. Při druhé návštěvě v karlovarských lázních se jí udělalo zle a musela k lékaři.

„Ukázalo se, že mám nádor v nadledvinkách. Deset dní jsem strávila v nemocnici v Karlových Varech, kde mi při první operaci zastavili krvácení. Později mi v Motole vyoperovali nádor a vlastně mi tím zachránili život.

Velmi se mi líbilo, že nemocnice vybírá úroveň lékaře podle stavu pacienta. A protože jsem na tom byla hodně zle, operoval mě nejlepší urolog, zatímco v Rusku by bylo potřeba zaplatit velké peníze, aby se člověk dostal k takovému odborníkovi,“ říká Natalija Medvěděvová, která měla klasické turistické pojištění.

„Navíc v Rusku běžná pooperační péče buď vůbec neexistuje, nebo vás přijde hodně draho. V Česku nejenže udělají dobrou operaci, ale kvalifikovaně se o vás starají i po ní. Možná že v Moskvě a v Petrohradu jsou kvalitní nemocnice, ale hodně drahé, a v menších městech taková úroveň není,“ podotýká ruská pacientka.

V Praze se se svým byznysem usadila natrvalo a brzy očekává příjezd kamarádky, ředitelky cestovní agentury z Moskvy, která zase jezdí do Motola na placené vyšetření zvětšené štítné žlázy.

„Shodly jsme se, že je u vás dobrý poměr mezi kvalitou a cenou. Jediné, co českým nemocnicím vytýkám, je chování administrativních pracovnic k cizincům. Nechtějí nic vysvětlovat, přistupují k lidem, jako by už všechno znali, a dávají mi najevo, že když jsem v Česku, mám mluvit česky.“

Státní nemocnice se ovšem nemůžou chovat tržně a na cizincích především vydělávat, takže ceny za léčbu vycházejí z příslušných předpisů a mezinárodních smluv podle vykázaných bodů, přičemž u cizinců se za bod počítá víc než za českého občana. V oslovených zařízeních se navíc dušují, že v každém případě dávají přednost domácím. „Nemůže se stát, že cizinec přeskočí české pacienty jenom proto, že si to zaplatí,“ zdůrazňuje Klára Lesageová.

Ale i tak se některým pacientům ze zahraničí vyplatí napsat do pořadníku na operaci v Česku, protože čekací doba na kyčelní kloubní náhradu například ve Velké Británii může být až o půl roku delší než u nás.

„Od pacientů se dozvídáme, jak funguje zdravotnický systém v různých částech světa, a proč dorazili k nám. Překvapil nás muž z Irska, který si zaplatil náš jednodenní balíček základního preventivního vyšetření (za 3450 Kč – pozn. aut.), když se přiznal, že mu u nás v pětatřiceti letech poprvé brali krev,“ popisuje Ilona Černá.

V USA je pro mnohé lékařská péče kvůli ceně nedostupná a jinde, zvlášť ve východní Evropě a v arabských zemích, zase lékaři nedokážou určité výkony provést. Pacienti z takových zemí většinou mají doporučení od své pojišťovny, která léčbu u nás hradí. Přednosta kardiologie pražského IKEM Josef Kautzner potvrzuje, že jeho pracoviště vyhledávají pro léčbu srdečních arytmií hlavně Slováci, Ukrajinci a občané bývalé Jugoslávie.

„Těchto plánovaných pacientů je tak deset až patnáct do roka, takže díky nim nevyděláváme žádné velké sumy peněz,“ dodává přednosta.

Lékař z nemocnice v Karlových Varech, který si nepřál být jmenován, tvrdí, že na některých pacientech z ciziny dokonce prodělávají. Pravda ale je, že zachraňují především lidi v akutním ohrožení života, kteří svou léčbu u nich rozhodně neplánovali. Jde například o klienty lázní, kterým popíjení pramenů způsobilo koliku, nebo jim dnes tolik populární klystýry natrhly konečník.

„Máme z toho jenom komplikace. Když už je někdo pojištěný, tak platby přicházejí třeba s ročním zpožděním a zahraniční pojišťovny ještě o cenách licitují.“

Kromě jazykové bariéry musejí zahraniční pacienti překonávat i kulturní rozdíly související obvykle s jejich náboženstvím. „Muslimové například žádají, aby náročnější vyšetření jejich manželky prováděla lékařka, nikoli lékař. Když přijdou manželé z arabské země, tak musím pána nejdříve poprosit, jestli můžu jeho ženu svléknout a vyšetřit,“ popisuje lékařka Hana Khrolenko zvyklosti svých pacientů.

Arabové také nejčastěji stojí o to, aby mohli být hospitalizováni na nadstandardním pokoji i s početnějším doprovodem, nejlépe s rodinou i služkou.

„Pokud to jde, snažíme se pacientům vyhovět, ale někdy není možné splnit jejich přání ohledně stravy. Příbuzným tak musíme obtížně vysvětlovat, že nemocný na jednotce intenzívní péče prostě nebude dostávat biftek s hranolky,“ uvádí konkrétní příklad Ilona Černá s tím, že pacienti z asijských zemí často nesouhlasí s evropskou kuchyní, takže je zásobují příbuzní.

Bez svých blízkých strávila deset dní v motolské nemocnici jednadvacetiletá studentka čtvrtého ročníku Vysoké školy ekonomické v Praze Jekatěrina Mikhalkinová, kterou v září postihl zánět slepého střeva. Situace, do které se dostala v cizí zemi a bez rodiny, ji zprvu dohnala k pláči.

„Bála jsem se, že mi nebudou rozumět, že sestřičky, až uslyší můj přízvuk, se ke mně začnou chovat přezíravě a já pořádně nepochopím, co se mnou je,“ svěřuje se dívka z uralského Permu, která si nakonec nemohla péči vynachválit. „Všichni na mě byli strašně hodní, utěšovali mě a mohla jsem se koukat na seriály v televizi, kterou na privátu nemám.“

„Nečekal bych od toho žádnou ekonomickou spásu, protože kapacity českých nemocnic jsou už dnes na hranici možného zatížení. Neumím si představit, že by se potenciální pacienti jeli nechat ošetřit někam, kde je pro ně jazyková bariéra jak v nemocnici, tak i při jiném sociálním kontaktu, k tomu mají omezený styk s rodinou. Navíc vstupují do systému, který neznají.

I když jsou čeští specialisté ve světě poměrně uznáváni, v povědomí lidí ze západní Evropy patříme k zemím postsocialistického bloku. A kdyby mně někdo nabídl, že mě bude o půl roku dřív operovat v Rusku nebo na Ukrajině, raději bych počkal,“ říká skepticky viceprezident České lékařské komory a anesteziolog z Olomouce Zdeněk Mrozek.

Bývalý ministr zdravotnictví Jozef Kubinyi je nicméně přesvědčen, že by se české nemocnice měly za určitých podmínek světu otevřít. „Setkal jsem se s názorem, proč by naše zdravotnictví měli využívat nějací cizáci, kvůli kterým se pak nedostane na naše. Muselo by se to zkrátka hlídat, aby se to netýkalo například oborů, kde se čeká.“

V minianketě mezi občany západních zemí, kteří pobývají v Česku, se ukázalo, že jejich rozhodnutí, kde se nechají léčit, stejně nejvíc ovlivňují peníze. Zatímco třeba špičkový americký manažer, který působí na severní Moravě, si raději zaplatí cestu do USA a za velké peníze se svěří do rukou tamních odborníků, vedoucí pracovník Francouzského institutu v Praze se zkušenostmi z Moldávie zváží náklady spojené s cestou domů a nakonec prohlásí: „Z českých lékařů obavu nemám.“