Článek
Bylo prvního února, když se ráno paní Kristina probudila s bolestí zad a celkovou slabostí. Když ji uviděl manžel, raději zavolal první pomoc. Záchranáři jí změřili srdeční aktivitu pomocí EKG, ale nezjistili nic neobvyklého. Kromě bolesti zad se zdálo vše v pořádku.
Naštěstí ji tehdy sanitkou odvezli do nemocnice na pozorování. Když pak v nemocnici chtěla ze země zvednout pero, v okamžiku ohnutí k zemi omdlela.
V tu chvíli se podle slov lékařů ocitla mezi životem a smrtí, jelikož ji sloužící lékařka oživila až po 20 minutách resuscitace.
Kristinu následně převezli do Nemocnice Na Homolce, kde pro ni měli potřebné přístroje. Na koronární jednotce strávila tři týdny. „Když jsem přijela z nemocnice domů, příbuzní mě do domu skoro vynesli. Ten další půlrok byl opravdu hrozný, pořád jsem se zadýchávala a byla jsem vyklepaná. Na Homolku mě pak vezli ještě pětkrát, protože mi bylo zle,“ svěřuje se Kristina.
Netypické příznaky infarktu u žen
Podle jejího ošetřujícího lékaře Petra Neužila, primáře Kardiologického oddělení Nemocnice Na Homolce, to bylo dáno tím, že u paní Kristiny nedošlo po prodělaném infarktu myokardu k rychlému zprůchodnění tepny a došlo u ní k velkému poškození srdce, které způsobilo devastující chronické selhání.
„To je stav, kdy srdce není schopné přečerpávat dostatečné množství krve. Stažlivost levé komory, která rozhoduje o tom, jestli srdce dává dobrý objem krve do oběhu, vyjadřujeme poměrným číslem, jemuž říkáme ejekční frakce levé komory. Zatímco zdravý člověk má ejekční frakci v rozmezí 50–70 %, v případě paní Kristiny to po prodělaném infarktu bylo pouze 30 %,“ vysvětluje profesor Neužil.
Srdce tak nezvládalo pumpovat dostatečné množství krve, které se pak v některých místech těla nedostávalo a jinde zase přebývalo. I z tohoto důvodu se i po propuštění z nemocnice paní Kristina stále zadýchávala a trpěla otoky dolních končetin a závratěmi.
„Pokud má pacient srdeční selhání, pak je potřeba nasadit intenzivní farmakologickou léčbu, která dokáže zlepšit nejen kvalitu života, ale také jeho prognózu. Ze statistik víme, že bez vhodné léčby umírá do 5 let 50 % pacientů se srdečním selháním. Výraznou pomocí je také kardiorehabilitace – speciální cvičení za přítomnosti fyzioterapeutek se systémem stupňované zátěže, která se přizpůsobuje stavu pacienta,“ upozorňuje profesor Neužil.
Fibrilace síní často probíhá skrytě, hrozba mozkové mrtvice je pak větší
Což potvrzuje i samotná paní Kristina, které pomohly nejen správně zvolené léky a zavedený implantabilní defibrilátor (přístroj sloužící k detekci a přerušení život ohrožujících arytmií), ale také právě kardiorehabilitace.
„Postupně jsem začala cvičit. Jezdila jsem na rotopedu nebo jsem veslovala,“ vysvětluje.
Pomohlo jí i to, že je bývalou baletkou, a její tělo tak bylo na pohyb zvyklé. Dostala se proto rychle do dobré kondice. V současné době bere léky a dochází na pravidelné kontroly. Dnes žije bez omezení.
„Jsem jen trošku pomalejší a starší, ale jinak se cítím báječně. Vrátila jsem se úplně zpátky. Navíc jsem po padesáti letech přestala kouřit, což považuji za další životní vítězství,“ uzavírá.