Bála se mrtvice, testy odhalily roztroušenou sklerózu. Díky moderní léčbě žije Libuše jako dřív

„Cítila jsem, že se něco změnilo. Že jsem celkově víc unavená, chybí mi síly, bolívá mě často hlava a chce se mi pořád spát,“ vypráví nám třiatřicetiletá Libuše Strapczyková, čeho si u sebe začala před několika lety všímat.

Narodil se jí zrovna syn, a tak změny připisovala náročným mateřským povinnostem a ne příliš aktivnímu životnímu stylu.

Jak se ale měla později dozvědět, šlo o první příznaky pomalu propukající nemoci. „Když byly synovi tři roky, začala se mi najednou hodně motat hlava a tělo mi padalo k levé straně, jako kdybych byla opilá,“ popisuje.

Hned druhý den zašla ke své praktické lékařce. „Udělala mi pár vyšetření a řekla, že hned volá sanitku, že má podezření na mrtvici.“

V nemocnici podstoupila další testy včetně magnetické rezonance. „Nechali si mě na lůžkovém oddělení na neurologii v Praze a čekala jsem na diagnózu. To bylo asi to nejhorší, že nevíte, jestli jste opravdu dostala mrtvici ve 33 letech, nechce se vám tomu věřit!“ přibližuje nám své tehdejší pocity.

Lékaři jí ale sdělili jiný verdikt – podezření na roztroušenou sklerózu, kterou potvrdila následná lumbální punkce.

„Na jednu stranu se mi ulevilo, že to není mrtvice. Ale potom mi došlo, co všechno pro mě roztroušená skleróza bude asi znamenat. Samozřejmě člověk si hned představí to nejhorší – že bude na vozíku, že nemoc postihne zrak nebo hlas. Ale manžel mě z černých myšlenek vytáhl, nenechal mě v nich,“ říká nám paní Libuše v altánu u svého domu v Kralupech nad Vltavou.

Neurologové jí předepsali kortikoidy na zánět a odeslali ji do specializovaného zařízení. „Dostala jsem se do centra pro roztroušenou sklerózu v Praze na Karlově náměstí, za což jsem byla vděčná, protože mívají běžně hodně plno. A okamžitě mi nasadili nejmodernější léky, dostala jsem biologickou léčbu.“

Podle nových pravidel na ni pacient už nemusí čekat roky jako dříve, může ji dostat hned po stanovení diagnózy.

„Mám kamarádku, která s roztroušenou sklerózou bojuje už několik let, a ona na biologickou léčbu nedosáhla zdaleka tak rychle jako já. Musela prodělat několik atak onemocnění, zkoušeli na ní jiné léky, a až poté jí mohli nasadit tuto léčbu,“ zmiňuje, že ne každý měl takové štěstí jako ona.

S kamarádkou jsou stále v kontaktu, o nemoci si prý hodně povídají a vyměňují si zkušenosti. „A když je mi zdravotně trochu hůř, tak jí hned píšu, jestli je to normální a ona mě uklidňuje, že se nemusím bát. Hodně mi to přátelství pomáhá,“ přiznává třiatřicetiletá maminka.

„Biologická léčba funguje tak, že jdu jednou za půl roku na kapačku, a pak mám zase šest měsíců klid. Bude se nasazovat tak dlouho, dokud nedostanu další ataku nemoci, což bude znamenat, že už léky nefungují a budou se muset vyměnit za jiné,“ vysvětluje, jak to funguje, a pochvaluje si, že nepocítila téměř žádné nežádoucí účinky terapie.

„A je mi po ní opravdu líp, zmírnily se hodně pocity únavy. Zároveň se hlídám a když se cítím přetažená, tak se nepřepínám a radši si odpočinu. Teď už vím, že to není jen moje lenost, ale že to způsobuje nemoc.“

Ani péče o syna Vítka jí nedělá větší problémy. „Je strašně hodný a zdá se mi chápavý, když jsem unavená, sedne si vedle mě, kouká na pohádku a jsme prostě v klidu,“ pochvaluje si. Když dobije energii, ráda ve volném čase třeba maluje nebo zpívá.

Jak sama přiznává, velký podíl na tom, že nemoc zvládá, má její rodina a přátelé. „Myslím si, že kdo nemá takové sociální zázemí, tak to musí mít strašně těžké se s nemocí popasovat. A možná proto mezi lidmi s touto diagnózou vzniká tolik depresí. Zázemí je podle mě hodně důležité,“ zamýšlí se.

A ještě nad jednou věcí ji nemoc přiměla se zamyslet, nad svým životním stylem a hodnotou zdraví. Zbavila se třeba letitého zlozvyku – kouření. Cigarety si předtím prý užívala a sama od sebe by s nimi pravděpodobně neskončila.

„Lékařka mi řekla, že musím okamžitě přestat, protože kouření roztroušenou sklerózu zhoršuje,“ říká dnes už nekuřačka Libuše. Další metou na cestě ke zdravějšímu životu je teď pro ni redukce váhy. A co dalšího ji v blízké budoucnosti čeká?

„Od září můj synek nastupuje do školky, tak se hodně těším, že se vrátím do práce,“ říká s úsměvem. Na základní umělecké škole bude, tak jako předtím, učit dramatickou výchovu a vrátit se chce i k profesi kadeřnice, která ji vždy bavila. A možná si časem v domě otevře i malý kadeřnický salon.

A na závěr vyprávění ještě vzkazuje: „Jestli bych mohla něco lidem doporučit, tak určitě nepodceňovat i zdánlivě malé příznaky jako třeba bolest hlavy nebo brnění končetin. Radši to řešte, i když si myslíte, že to nic není. Já jsem si taky říkala, že jsem mladá a že se mě nemoci netýkají.“