Článek
„Nápad na založení skupiny přišel před čtyřmi roky, v době, kdy jsem byla na mateřské dovolené. Dívala jsem se na americký televizní seriál Mike a Molly, kde se dva lidé seznámí právě na sezení Anonymních jedlíků,“ ohlíží se.
Podotýká, že v USA se podobná společenství scházejí více než padesát let. Začala pátrat, jestli stejná aktivita existuje také v Česku. Když zjistila, že nikoli, rozhodla se ji letos v září založit v Českých Budějovicích, kde žije. Chtěla se prostě setkat s dalšími lidmi se stejným problémem:
„U nás se na obézní nahlíží jako na ty, co nemají silnou vůli, aby se svou váhou něco dělali. Všude vám tvrdí: Líp jez, cvič, bude to v pohodě… Ale takhle to není. Ano, někteří zhubnou poté, co změní stravování, začnou se víc hýbat, ale pak tu zbývají ti, kterým to nepomůže, nebo ti, kteří nejsou schopni štíhlý stav udržet dlouhodobě,“ tvrdí.
Diety z časopisů
Nadváha je podle ní u nás paradoxně tabuizována: „Tloušťka je jakýmsi stigmatem, k němuž se neradi přiznáváme. Přitom nám tolik ovlivňuje život! My, kulatější, se za svoje těla stydíme. Nechceme často řešit, proč vypadáme tak, jak vypadáme.“ A dodává: „S problémem můžete samozřejmě zajít k odbornému lékaři či obezitologovi, nicméně ani oni zpravidla nevyřeší skutečné příčiny podobné obezity. Jídlo totiž mnohým z nás pomáhá uklidnit rozháranou duši.“
Ví, o čem mluví. Zakulacovat se začala jako šestnáctiletá, v deváté třídě. Tehdy ručička váhy ukázala víc, než byla zvyklá. „Připadala jsem si hrozně tlustá. Abych zhubla, držela jsem diety podle jídelníčků z časopisů, které tělo spolehlivě vyhladoví. Pět tisíc joulů dospívajícímu opravdu nestačí. Když jsem začala normálně jíst, přibrala jsem vše nazpět,“ vzpomíná na obvyklý hladovkářský jojo efekt.
K ideální podobě těla diktované obecným vkusem jí navíc nepomohl ani pravidelný intenzivní pohyb. Orientální a fyzicky náročnější bollywoodské tance dokonce jeden čas vyučovala. „Nejvíc se mi podařilo zhubnout patnáct kilo. Všichni mě chválili. Jenže já se necítila dobře…,“ podotýká.
Její Anonymní jedlíci k řešení nadbytečných kil proto přistupují jinak. Zpočátku neznámí lidé se sejdou jednou týdně na dvě hodiny, aby si nezávazně popovídali. „Hledáme přitom individuální řešení problému, který nás spojuje,“ doplňuje Štarková.
Iva Štarková má k psychologii a poradenství blízko díky studiím a zaměstnání. Pracuje jako sociální pracovnice v českobudějovické Poradně Eva pro ženy a dívky v nouzi.
Nadváha jako stigma
Cílem schůzek tak rozhodně není vzájemné diktování si zaručeně fungujících jídelníčků, ale morální podpora v úsilí být uvnitř duše spokojený. „Budete se divit, ale vzhled intenzivně řeší také hodně hubení jedinci. I oni často poslouchají netaktní poznámky o jídle, ovšem v podobě: Jez! I oni jsou u nás vítáni,“ říká zakladatelka komunity.
Poprvé se její „jedlíci“ sešli letos v září. Od té doby se snaží vídat každý týden, přičemž jedno sezení vyjde zúčastněné na osmdesát korun. Štarková všem zájemcům doporučuje najít odvahu a dorazit, hlavně osamoceně. Kolega nebo známý jako doprovod svazuje. „Cizí bývají k sobě upřímnější,“ shrnuje.
Že by se nějaká informace dostala ven, se nikdo bát nemusí. K základním pravidlům Anonymních jedlíků totiž patří diskrétnost. Skupina musí být v tomto směru bezpečná. Ideální počet osob v ní je pak od šesti do dvanácti osob.
Nejde o terapii
Štarková při setkání probíhající diskusi o jídle řídí a moderuje. „Chci, aby povídání plynulo. Silnější lidé většinou vědí, co (ne)mají jíst, orientují se výborně v kalorických tabulkách. Stejně jako já. Věřte mi, že za těmi kily často nestřídmé obžerství nestojí,“ shrnuje.
A co je tedy podle jejích zkušeností nejčastějším důvodem větších konfekčních velikostí, než je zdrávo? Stres a traumata, začínající nezřídka v dětství, ale také určitá forma relaxace ve špatných dnech. Vždyť kdo z nás si někdy nedá něco na zub, protože má prostě „blbou“ náladu? Děláváte-li to denně, přebytečná kila se s jistotou dostaví. Po Českých Budějovicích chce mladá žena setkávání Anonymních jedlíků otevřít od nového roku také v Praze. A do budoucna má ještě smělejší cíle. Ráda by, aby fungovali v každém větším městě v republice.
„Pomohou komukoli, kdo o sobě ví, že si způsobem jídla vážně škodí. Nebo si myslí, že už vyzkoušel všechno. Najít příčinu trápení ústící v nabírání kil musíte vy sama. Rychlé zhubnutí ale nečekejte, může to být na dlouho,“ uzavírá Iva Štarková.