Zdánlivě mrtví aneb Když se člověk probudil po své smrti

Po ohledání a vyplnění úmrtního listu nebožku převezli do místní márnice, kde měla zůstat do pohřbu. O dva dny později uslyšel hrobník Jan Skočdopole z márnice hysterický křik. Celý se roztřásl, podle Národních listů „z hrůzy dvojmo viděl“, rozběhl se ke zdroji hrůzyplných zvuků a roztřesenou rukou domek odemkl. V rakvi bez víka tam seděla rozcuchaná a ječící Barbora. Přivolaný lékař prohlásil, že je naprosto zdravá, pouze zmatená a dezorientovaná. Byla jen zdánlivě mrtvá.

Strach z tzv. „zdánlivé smrti“ provázel lidstvo odpradávna, ale podrobněji se o něj začalo zajímat až osvícenské a pozdně osvícenské období (tematikou zdánlivé smrti se zabývala Daniela Tinková v knize Zákeřná Mefitis, Argo 2012).

O strachu ze smrti napsal v roce 1797 profesor pražské lékařské fakulty Adalbert Vincenz Zarda (1755-1811): „Každé stvoření má podle názoru přírodovědců již od svého vzniku radost ze svého bytí a strach ze svého zničení. A člověk, jako nejvyšší člen viditelných stvoření, v němž nacházíme nejdokonalejší život, největší bohatství složení a souhrnu všech sil živé přírody, musí mít tuto vlastnost trojnásobně.“

Zdánlivé smrti věnovali pozornost přední učenci své doby. Mimo jiné lékař Marie Terezie Gerhard von Swieten či hrabě Leopold Berchtold (1759-1809), který v roce 1791 vydal spisek Stručná metoda, jak opět oživit všechny druhy zdánlivě zemřelých, aby nedošlo k nejstrašlivější vraždě, totiž položit do hrobu živé. Vyjmenoval v něm deset základních znaků smrti, které přejali i jiní vzdělanci. Shodl se s ním i zmíněný Zarda.

Za základní znaky smrti se považovaly: nebušící srdce a nehmatný puls, absence dechu, žádný pohyb, studené tělo, klesající čelist a povolené svěrače, ztuhlé údy, z otevřené žíly neteče krev, skelný zrak, nulová svalová reakce, známky hniloby.

Spisek obsahoval i rady, jak zdánlivé úmrtí rozpoznat a jak postiženému pomoci. Pochopitelně s patřičnými příklady.

Brünner Zeitung z roku 1792 uváděl, že jakýsi muž měl čtyřicetiletou ženu, silnou a zdravou. Jednoho dne ji postihla pravděpodobně mrtvice. Jedenáct dní ležela bez jakékoli známky života, až lékař konstatoval, že jí není pomoci. Nabídl manželovi ještě poslední možnost - vypálí údajné mrtvé do hlavy díru rozžhaveným železem. Manžel se sice vyděsil, ale nakonec souhlasil.

Lékař dvakrát přiložil železo, v kůži vypálil díru až k lebce. Nic. Teprve při třetím přiložení žena vykřikla: „Ach Herr Jesu!“ Poté upadla do mdlob. Po hodině se probrala a po třech hodinách začala normálně mluvit. Od té doby byla zdravá.

Tak drastické metody se ovšem nedoporučovaly.

K užitečným opatřením, která měla zabránit zdánlivé smrti, patřilo ohledání zemřelého lékařem, dostatečná lhůta mezi úmrtím a pohřbem, zřízení márnic. K „probuzení“ zdánlivě mrtvého se kromě octa a pouštění žilou doporučovaly i prostředky a nástroje kuriózní - pochodeň na řetěze, kterou lze spouštět do hrobů, sklenice s kyslíkem, zhotovování rakví s rozbitným víkem, vybavení rakví kladivem nebo dýchací rourou, vystupující z hrobu. Vedle toho vznikaly spolky, tzv. Lidumilné společnosti pro záchranu zdánlivě zemřelých a osob, jež upadly do náhlého ohrožení života.

Ke společnostem patřil „záchranný dům“, v němž měla být „resuscitace“ prováděna lékaři. Ve Vídni vznikla tato instituce v roce 1803, v Praze byl základní kámen k tomuto spolku položen v roce 1797 ze Zardovy iniciativy na pravém vltavském břehu nedaleko Týna. V devadesátých letech 18. století uveřejnil Zarda výkazy o 42 osobách, jimž byla provedena resuscitace v Praze a na několika dalších místech.

Byly mezi nimi případy utopení, otravy, zdánlivě mrtvá novorozeňata, oběšení. Pomoc byla úspěšná ve 32 případech. Mezi ně patřil i první císařský řez v českých zemích, provedený 21. května 1792 pod vedením známého pražského porodníka Johanna Melitsche (1763-1837). Strach ze zdánlivé smrti se ale stejně nepodařilo potlačit. A to i díky pověstem o „nemrtvých“ a vampýrech ze 40. let 18. století z Čech, Moravy a Slezska. A „nemrtvým“ se nechtěl stát nikdo.

Ve třicátých letech 14. století anály zaznamenaly dva případy vampyrismu. Oba poprvé popsal Jan Neplach (1322-1368) ve své Kronice - dvě století nato je převzal a rozšířil Václav Hájek z Libočan, od něhož je přejali další autoři. První případ se udál v roce 1333 v Blově u Kadaně. Tam zemřel jistý pastýř Myslata. Po smrti se ploužil po kraji, děsil a škrtil místní obyvatele, způsoboval noční můry. Poté, co jej probodli kůlem, nijak mu to neublížilo, naopak pohrdavě prohlásil: „Byli na mě zlí, ale dali mi hůl, abych se mohl bránit psům.“ Upírovo běsnění ukončilo až spálení jeho těla.

Druhý případ byl z roku 1340 ze vsi Levína. Jakási žena tam byla pohřbena, ale po smrti začala dusit lidi a strašit je ve spánku, takže byla probodena a spálena. A popsány byly i další podobné události - lidé se na jejich základě domnívali, že zdánlivá smrt může vést až k upírství.

Vampyrismus se údajně objevoval i v dalších staletích. Kronikář Šimon Hüttel (1530 až 1601) a historik Bohuslav Balbín popsali událost z roku 1576 v trutnovském kraji. Jistého Stefana Hubera postihla náhlá smrt a lidé se domnívali, že byl zaživa pohřben. Proto byl jeho hrob otevřen a tělo bylo v neporušeném stavu. To všechny vyděsilo a bylo nařízeno, aby mu bylo vytrženo srdce. Podle kronikářů „bylo srdce ještě plné krve“.

Podobné jevy se objevovaly ve všech světadílech. Byly spojeny i se zvláštním pohřbíváním. Příkladem je Rumunsko, v němž se svérázně pohřbívalo až do 20. století.

V Rumunsku, aby se zabránilo proměně člověka v upíra, se exhumovaly ostatky mrtvého tři roky po úmrtí v případě dítěte, po čtyřech nebo pěti letech, pokud se jednalo o mladého člověka, a po sedmi letech v případě osoby pokročilého věku. Když nebyla mrtvola rozložena, automaticky se předpokládalo, že dotyčný či dotyčná je upír. Čistě vybělené kosti byly považovány za znamení, že duše šťastně odešla k věčnému pokoji.

Pozůstalí poté omyli kosti ve vodě a víně, obalili lněným plátnem a opět pohřbili. V roce 1926 prohlásila rumunská folkloristka Agnes Murgoci, že víra v upíry byla ještě před lety zcela běžná „jako stéblo trávy“.

V českých zemích mělo upíry vymýtit spálení jejich mrtvol. Odehrávalo se především na Moravě, konkrétně na Olomoucku.

Badatel a opat Augustin Calmet události popsal následovně: „V této zemi je obvyklá a častá věc, že lidé nějakou dobou už mrtví chodí po kraji, sedají si ke stolu k osobám, jež znali ještě zaživa, ale pak kývnutím hlavy na někoho ukáží, kdo pak za pár dní zcela jistě umře.“

„Biskupové a kněží z této země požadovali na Římu vyjádření k tak neobvyklé záležitosti, ale nedostalo se jim žádné odpovědi, neb tam se domnívali, že to vše jsou pouhé vidiny, nic než fantazie lidu. Pak se rozhodli vyzvednout ze země těla těch, co se takto zjevovali, a spálit je anebo jiným způsobem zničit,“ psal opat Calmet o olomouckém kraji.

Olomoucká konzistoř skutečně nechala údajné upíry vyjímat z hrobů a nechávala je spálit. V roce 1731 nařídila exhumaci devíti mrtvol, z toho sedmi dětí. O věc se začala zajímat i císařovna Marie Terezie. Nařídila oficiální vyšetření případu. Toho se účastnil i její osobní lékař Holanďan Gerard van Swieten.

Ten se zachoval racionálně. Podobné praktiky odsoudil. Mimo jiné informoval: „Olomoučtí komisaři vždy nepřizvali chirurgy k posouzení událostí. Pozvali pouze duchovní komisaře, kteří s velkou lehkovážností rozhodli o upírství. Tak se objevilo v zápisech, že roku 1723 nechali spálit tělo muže 13 dní po smrti a k rozsudku je přiložen coby důvod, že jeho babička se v obci netěšila dobré pověsti. Roku 1724 nechali spálit mrtvolu muže 18 dní po smrti, neboť byl příbuzným předešlého.“

Marie Terezie reagovala rychle. Dne 1. března 1795, ihned poté, co obdržela van Swietenův rukopis, vydala Dekret o upírech, jímž se zakazovala exhumace a kremace mrtvol údajných upírů, neboť jde pouze „o pověru a klam“.

Tak či tak, letargický spánek, kdy dotyčný vypadá jako mrtvý, dodnes vzbuzuje obavy a pověrečný strach.