Ztrácíte chuť do života? Hledejte své dětské já

Pamatujete si na rána z dětství, kdy jsme vyskočili z postele a prostě se těšili ze života i na nový den? Jak jsme zažívali radostný údiv z jinak všedních věcí, se kterými se ale dalo úžasně hrát nebo o nich snít? Barevné odlesky sklíček na slunci, papíroví draci, stužky do vlasů a klidně i obyčejný klacek, se kterým se dalo báječně malovat v písku…

Všimněte si, že vůbec nejde o nějaké praktické předměty nebo činnosti. Ovšem mnoho vlivů, a především přechod do dospělého života nás tlačí k praktickým a pro život „důležitým“ věcem stále víc. Dětskou spontaneitu a úžas nad světem kolem nás jako bychom si pomyslně uložili někam do krabice na půdě. Nezmizí z nás však nikdy, a jak potvrzují psychologové, pokud se nám je podaří obnovit, budeme šťastnější.

„Dnes to vidím tak, že v naší rodině přestal být prostor pro radost,“ vzpomíná sedmatřicetiletá Tamara, která zpočátku prožívala poměrně normální dětství. Pak se vše změnilo.

„Rodičům se začal rozpadat vztah, když jsem byla na prvním stupni základky. Nejhorší nebylo, jak na sebe křičeli, ale jak byli konstantně otrávení a nepříjemní. Nevím, jak se to přesně stalo, ale nakonec jsem byla stejná.“

Tamaře s pocity prázdnoty a s tím, že nebyla schopná radostně a aktivně prožívat každodenní život, pomohla pohybová a taneční terapie. Zde se člověk mimo jiné učí vnímat sám sebe tady a teď a rozvíjí i svou bezprostřednost. Důležitá pro ni ale byla také práce s konceptem vnitřního dítěte.

„Vnitřní dítě je metaforou používanou v psychologii řadu let,“ říká psycholog Aleš Borecký.

Základy můžeme najít v jungiánské psychologii, kde je popsáno jako archetyp božského dítěte. Termín vnitřní dítě pak přinesl do populární psychologie autor John Bradshaw.

„Vnitřní dítě reprezentuje emoční centrum v nás samých i centrum naší vnitřní energie. Je pramenem tvořivosti, zvědavosti, tělesnosti a intuice. Je iracionální, nevědomé, závislé a jeho cílem je okamžité uspokojení vlastních přání. Řídí se principem slasti,“ vysvětluje.

Dalo by se říct, že jde o tu bezstarostnou část v nás, která se zajímá o svět okolo prostě z toho důvodu, že ji to právě teď zajímá.

Psychologové, kteří s tímto termínem pracují, často poukazují na to, že u mnoha lidí je důležité tuto stránku uzdravit. Podle Boreckého jsou v našem vnitřním dítěti uložené všechny emoční informace tak, jak jsme je během svého dětství a života prožívali a vnímali.

Obsah těchto informací je jak pozitivní, tak negativní, a i v dospělosti záleží na tom, které převažují. „Pokud naše vnitřní dítě trpí, trpíme i my. Pokud je šťastné, máme spoustu energie, život nás baví a má smysl.“

Borecký upozorňuje, že podle klasických modelů používaných v psychologii je součástí našeho vnitřního světa i rodičovské já, to vzniklo z konfliktů dítě versus autorita, a dospělé já, jež se řídí principem reality, má sebezáchovnou funkci a je racionální, vědomé, zvažuje činy a jejich následky. A všechny tyto tři složky pracují dohromady.

Jak si rozumět s živelnou a nenucenou stránkou sama sebe? Naše vnitřní dítě potřebuje to, co každý malý člověk – cítit se bezpečně. Například v tom, jak prožíváme emoce. „Děti často nepřemýšlejí nad tím, jestli jsou jejich emoce zlé nebo dobré,“ říká psycholožka Kristine Gotová s tím, že si je ale postupně začínají zakazovat prostě proto, že pocity jako vztek nebo podrážděnost a chování čistě na základě sobectví přinášejí nepříjemné důsledky.

„Naše prožívání sama sebe často svazujeme odsuzováním a rigidním sebeovládáním typickým pro mnoho dospělých,“ dodává Gotová. Znovu se naučit vnímat a dovolit si prožívat emoce z nás udělá naše autentičtější já a budeme sami sebe lépe přijímat. A naše dospělé části přitom zařídí, abychom na základě nově objevených emocí nejednali zbrkle.

Podporujte také svou zvídavost a nadšení z nového, vrátí vám to radost ze života. „Děti se učí tak, že jsou všetečné. Mačkají knoflíky a vypínače, točí kolečky, otevírají zásuvky a mají milion otázek,“ upozorňuje odbornice. Nepřemýšlejí o tom, k čemu jim to bude dobré a jaký bude výsledek.

Nejde o to obrátit byt či dům vzhůru nohama, ale zamyslet se nad tím, co nás přirozeně zajímá. A to bez ohledu na fakt, že náš koníček nebo záliba třeba nebudou tak užitečné jako osvojení si nového jazyka, dovedností, které můžeme uplatnit v práci, případně sport, který vede k většímu zdraví a lepší postavě.

Kromě zvídavosti má v sobě řada dětí i nebojácnost. A i když je v dnešní době fyzická bezpečnost dětí a ochrana před úrazy mnohem větší než u předchozích generací, můžeme se nechat inspirovat třeba chutí přelézt plot nebo vyšplhat na strom.

„Pořád můžete být zodpovědní, nejde o to, abyste byli lehkovážní, ale abyste byli ochotni přijmout riziko. Zasadit strach do perspektivy nám v dospělosti umožní, abychom více objevovali sami sebe a zažívali rozjaření,“ uzavírá Gotová.

Studie pod vedením vědkyně Margarety Sjöblomové si kladla otázku, jak může v dospělosti naše vnitřní dítě ovlivňovat naše zdraví a spokojenost. A to zejména ve světě plném změn a stresu, jež mohou právě tyto oblasti našeho života velmi poškozovat. Výzkum ukázal, že si jeho účastníci do dospělosti přenesli velice cenné lekce, ať už na základě pozitivních, nebo negativních zážitků.

Jde především o způsob, kterým fungujeme ve vztazích a jak je sdílíme. Účastníci studie popsali své vztahy s rodiči, příbuznými a vrstevníky. Ti, kteří zažívali přijetí mezi vrstevníky a zároveň pocit přijetí a bezpečí v rodině, si do dospělosti přinesli víru v sama sebe. Celoživotně si dokázali udržet blízké vztahy se sourozenci, příbuznými a přáteli. Zato účastníci, kteří zažili negativní vztahy, si naopak přenesli pocit opuštění, samoty a necítili se sami se sebou v souladu.

Podle psychologa Aleše Boreckého je třeba hledat klíč v laskavém přístupu k těm křehčím částem vlastního já. „Porozumění je důsledkem poznávání, empatie a laskavého vnímavého přístupu k jakýmkoli skutečnostem a zkušenostem.“

Pokud měli účastníci studie dostatečně stabilní prostředí, přenesli si do dospělého života odolnost, sílu řešit životní situace a vymezit si funkční hranice. Naopak zážitky jako dlouhodobý pobyt v nemocnici a odloučení od rodičů, zanedbání rodiči či rozvod jim do dospělosti vnesly jistou křehkost, úzkosti a jiné psychické potíže. Negativní zážitky jim ale na druhou stranu pomohly k vypěstování a zesílení empatie, extroverze a schopnosti porozumět sobě i ostatním.

To vše ovlivňuje i další generaci – pozitivní i negativní zkušenosti z dětství se podle studie stávají užitečným nástrojem a formují roli rodiče a péči o děti. Prostě vycházíme ze svých zážitků a to, co se v jejich důsledku naučíme, přenášíme dál.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Psychologické poradny, Koučink