Znásilnění cizím člověkem je mýtus, tvrdí iniciátorky změny sexuální výchovy

Výzkum agentury Focus z minulého roku zaměřený na sexuální násilí v České republice zjistil, že každý jedenáctý Čech má zkušenost se znásilněním. Jakoukoli formu sexuálního obtěžování či násilí zažila přibližně třetina Čechů.

Čin na policii oznámí jen zlomek napadených, mimo jiné z toho důvodu, že se společnost k problému staví velmi vlažně – téměř dvě třetiny Čechů míní, že si za to oběť částečně mohla sama, třeba vyzývavým oblečením, konzumací alkoholu nebo chozením bez doprovodu po opuštěných místech.

Odhad Amnesty International hovoří o sedmi až dvaceti tisících znásilnění v Česku ročně. Policejní statistiky ale evidují pouze okolo 600 oznámení za rok. Až devadesát procent skutků tedy zůstává nenahlášeno.

Roli hrají opět předsudky, ale také to, že v 9 případech z 10 je útočníkem známý oběti, v polovině případů dokonce partner – ženy tak mají pocit, že se případem nebude nikdo zabývat. Demotivující pro ně může být i to, že soudy potrestají jen zhruba dvě procenta pachatelů.

Znásilnění se týká každého z nás a je zapotřebí o něm mluvit. Podle spolku Konsent, který se snaží změnit pohled veřejnosti na sexuální násilí, by se mělo začít hned u dospívajících dětí. Za řešení považují změnu sexuální výchovy, na kterou je zaměřený jejich projekt s názvem Když to nechce. Zahrnuje workshopy pro žáky posledního ročníku základních škol a prvního ročníku škol středních.

„Chceme proškolit tři tisíce žáků – počítali jsme, že ve třídě je průměrně 25 až 30 dětí, v ideálním případě by tedy proběhlo sto workshopů ve stovce tříd osmáků a deváťáků,“ vyložila Johanna Nejedlová, spoluautorka kampaně.

Jejich lektoři, z velké části studenti univerzit, především pedagogických fakult, pocházejí z Prahy a Brna. Tam spolek plánuje s workshopy začít. „Pokud se ale přihlásí škola odjinud, proškolíme i její žáky,“ dodala.

Struktura workshopu je dopředu daná – žáci při něm rozebírají různé příběhy a řeší, jestli situace, které se v nich odehrály, byly problematické a hodnotí je.

„Sexuální výchova ve školách často probíhá tak, že se děti rozdělí podle pohlaví. My naopak chceme, aby probíhala společně. Děti budou rozděleny do menších skupinek, které budou genderově nevyvážené – stejný příběh budou řešit holky i kluci, pak ho budou prezentovat před třídou, na co přišli, a my do toho vstupujeme a konzultujeme, co se v tom příběhu stalo dobře a co špatně, nebo jaké situace by mohly proběhnout jinak,” popsala plánovaný průběh.

Workshopy potrvají zhruba hodinu a půl, s větší časovou dotací spolek nepočítá. „Co je to menstruace nebo antikoncepce, už děti většinou vědí – my se s nimi spíš chceme bavit o vztazích, o souhlasu u sexu či o situacích, při kterých dochází k sexuálnímu násilí a které často bývají spojené s pitím alkoholu, aby si děti byly vědomy toho, že to nese určitá rizika,” podotkla.

Osvěta ze strany rodičů je podle Nejedlové v tomto případě minimální. „Podle průzkumů, které zjišťují, odkud děti berou informace o sexu, používá zhruba 60 procent dětí jako nástroj, jak se učit o sexu, pornografii. Je zapotřebí jim vysvětlit, že je to jen pohádka, nikoli realita. Když dospívala moje generace, (Nejedlové je 27 let – pozn. red.) někdo našel kazetu u rodičů, na kterou se podíval. Dnes je porno strašně dostupné a navíc ve většině případů obsahuje nějaký druh násilí,” poznamenala.

„V příbězích, které s dětmi budeme konzultovat, nebudou žádné obligátní scény z televizních seriálů, jak žena při znásilnění křičí a po něm pláče. V 90 procentech se znásilnění děje mezi blízkými lidmi, v půlce případů mezi partnery. Znásilnění cizím člověkem je mýtus, který podporují právě filmy a celkově popkultura.

S dětmi budeme diskutovat o tom, jestli vůbec vidí, že je to znásilnění, nebo ne – chceme, aby věděly, jaké různé formy může mít. Není to o tom, že bychom jim něco kázali před tabulí, ale aby k tomu nějakou korigovanou diskuzí dospěly samy,” vysvětlila.

Projekt můžete podpořit v crowfundingové kampani na serveru Hithit.cz. Z cílové částky 300 tisíc korun spolek získal zatím přes 70 procent potřebných financí.

„Počítáme, že zhruba šedesát tisíc pokryje natočení nového videospotu a zbylé finance padnou na workshopy. Zaplatí se z nich honorář pro lektora, výdaje na dopravu, tisk materiálů a celkově příprava workshopu. Žádáme také o záštitu ministerstva školství. Ve výsledku ale vše záleží na ředitelích, jestli nás do školy pozvou, nebo ne,” uvedla Nejedlová.

Kampaň cílí hlavně na samotné příčiny, proč k násilí vůbec dochází. „Máme za to, že mužům prostě nikdo nevysvětlil, které chování je problematické. Třeba už od dětství slýcháváme rčení 'Co se škádlívá, to se rádo mívá' a podobně.

Problém mnohdy spočívá v komunikaci – muž špatně přečte signály od ženy. Třeba když ho žena pozve k sobě domů, nemusí to stoprocentně znamenat, že s ním chce mít sex. Možná ho opravdu pozvala jen proto, že mu ujelo poslední metro. Když si v těchto situacích člověk není úplně jistý, je lepší verbálně komunikovat,” zdůraznila Nejedlová.

Zároveň má podle ní spousta lidí pocit, že sex je manželská povinnost. „Jsou různé způsoby, jak poznat, že ho partner nechce, např. tím, že moc vstřícně nereaguje a neopětuje vaši aktivitu. Verbalizovaný souhlas u sexu je podle mě hodně důležitý u začínajících vztahů, pokud lidé ještě nejsou tolik zvyklí na partnerovu reakci. Samozřejmě v dlouhodobějším vztahu už je to něco jiného,” poznamenala.

„Panuje všeobecná představa, že muži stále chtějí mít sex, a když by někdo řekl, že ho nechtěl, považovali by ho za homosexuála. Navíc pokud má muž erekci, nemusí to nutně znamenat, že chce mít sex. To samé platí i pro ženy – jsou případy, kdy byly znásilněny a byly při tom vzrušené,” dodala.

Spolek letos začal plánovat nový projekt nazvaný Respekt je sexy, jenž je podle Nejedlové odlehčenější než rok starý Když to nechce – zaměří se na problematiku obtěžování v barech, klubech a restauracích nebo třeba na festivalech.

„Spolupracujeme na něm s britskou kampaní Good Night Out, která už několik let funguje v Londýně a teď se rozšířila do dalších britských měst – jde o to, že se vyškolí barmani či obsluha v podnicích v tom, jak mají reagovat, když se na ně obrátí zákazník s tím, že byl obtěžován.

Například za vámi, když se v baru bavíte s kamarádkou, přijdou dva kluci a snaží se s vámi navázat konverzaci. Vy jim řeknete, že se s nimi bavit nechcete, a oni přesto odmítají odejít, nebo vám nutí drink, který nechcete. V horším případě vás třeba začnou plácat po zadku. Podobně zaměřené kampaně už fungují v Německu. Pokud vás někdo obtěžuje, řeknete heslo na baru a barman pak ví, že se něco děje, a může vám třeba nabídnout taxi,” uvedla Nejedlová.

„Kdybyste se mužů zeptali, zda by jim toto chování vadilo ze strany žen, řeknou, že ne, protože jsou pořád v pozici silnějšího. Kdyby jim to ale provedl dvoumetrový chlap, tak už v tom uvidí něco jiného,” upřesnila.

„Je velmi zvláštní, že u jiných druhů trestných činů se požití alkoholu považuje za přitěžující okolnost, ale u znásilnění je tomu naopak. Potíž je především v tom, že pokud okolí násilníka jeho chování omlouvá, on nemá důvod své chování změnit a má pocit, že je to v pořádku,” vyložila.

S kampaní spolku Konsent je spřízněna i aktuální výstava pražské Artwall Gallery s názvem Tvář znásilnění. „Kolem výstavních ploch na nábřeží projíždí tramvaj, takže je výstava dobře viditelná. Artwall jsme si vybrali i proto, že se dlouhodobě věnuje sociálním tématům. Všechny zdejší výstavy mají i jinou než estetickou formu – například Alma Lily Rayner zde měla výstavu věnující se tematice incestu,” doplnila Nejedlová.

„Na výstavě představujeme celou škálu pohledů na sexuální násilí – např. dílo Blesk od Ludmily Smejkalové znázorňuje, jak je to rychlá a nečekaná věc, se kterou se člověk v tu chvíli nedokáže vyrovnat. Na ženě v boxu pojmenované Sneaky Violence autoři Helena Sequens a Adam Stanko popsali, jak pro vás může být nějaký vztah takové vlastní vězení,” sdělila.

„Ve společnosti je téma znásilnění tabu. Sama s ním mám bohužel zkušenost, v 17 letech jsem tímto způsobem přišla o panenství,” uvedla vystavující umělkyně Ludmila Smejkalová. „Vždy se dává vina jen ženě, říká se, že nesmí chodit sama v noci a podobně. Ale o doprovodu ženy mužem po setmění se už tak moc nemluví. Sebeobrana by se podle mě měla učit už od první třídy. Ženské sebevědomí je nebát se říct nahlas a bez pocitu viny, co se stalo,” dodala.

Fotografie performerky Jany Orlové, na níž ji nahou vláčí po zemi muž otočený zády, zachycuje podle autorky pocit být vláčen událostmi a životem. „Bylo by zbytečné znásilnění redukovat pouze na nevyžádaný pohlavní akt, jde o téma mnohem širší. Mnohem častější je znásilnění mysli, a tady už se to slovo dostává do úrovně celospolečenské,” tvrdí.

„Největším problémem znásilňování jakéhokoli druhu je jeho skrytost. Proto je moje fotografie na první pohled velmi otevřená, ale to, co na ní na první dobrou vidíme, je pouze prvním krokem k uchopení celé problematiky,” vysvětlila Orlová.

Fotografická zpověď Markéty Garai, na níž je vyobrazena košilka s nápisem Nikdo tě nezachrání, vyjadřuje dle autorčiných slov pocit, který si odnesla z noci, kdy se ubránila pokusu o znásilnění.

„V první fázi pro mě text vyšitý v košilce symbolizoval obrovskou bezmoc, naivitu a nespravedlnost, ale dnes už je spíše vzpomínkou na obrovskou vnitřní sílu, instinkt a odvahu, které mě zaplavily v momentě uvědomění si, že vzniklou situaci spoluutvářím i já a musím se zachránit sama,” poznamenala.

„Měla jsem samozřejmě obrovské štěstí, že se mi podařilo útočníka zmanipulovat a odradit. Ale i přesto všechno si myslím, že je to zážitek, který změní celý váš život, sebevnímání a tlí ve vás stejně jako špinavá voda, která na fotografii košilku pomalu nasakuje a tahá ke dnu,” dodala Garai.

Další dílo, pop-artová malba s titulkem The Great Rape, podle její autorky Blanky Jakubčíkové představuje otcovský princip.

„Ten může při přísné otcovské výchově vést k narušení ženského vnímání u žen a ke ´znásilnění´ ženského pohledu na svět a narušení ženské identity,” objasnila umělkyně.

V poslední době se doslova strhla lavina příspěvků na sociálních sítích s hashtagem #MeToo, kde se lidé, převážně ženského pohlaví, svěřují s vlastní zkušeností se sexuálním násilím.

Všechno odstartovalo obvinění filmového producenta Harveyho Weinsteina, po němž následovala spousta dalších veřejných přiznání. Posléze byli obviněni i slavní herci Dustin Hoffman či Kevin Spacey.

„Máme štěstí, že zrovna nyní, kdy rozjíždíme novou kampaň, se začalo více mluvit o sexuálním násilí. Často bojujeme s lidmi, kteří nevěří statistikám a mají pocit, že se to neděje a že jde o virtuální problém. Že to teď všechno vylézá na povrch, je pro nás důkazem, že naše činnost není nesmyslná a že si nevymýšlíme něco, co se neděje. Zveřejněná přiznání rozhodně pomáhají obětem, díky nimž se necítí samy, a zároveň zvyšují povědomí veřejnosti,” tvrdí Nejedlová.