Zkroťte svůj plazí mozek i své nejprimitivnější pudy

Tzv. mozek plazů máme společný se všemi zvířaty včetně pravěkých ještěrů. A potřebujeme ho i dnes.

Díky němu můžeme šlápnout instinktivně na brzdy auta a vyhnout se tak srážce. Uskočit před jedoucím vozem nebo ztuhnout, kdy ž nám náhle překříží cestu rozjetý cyklista. Tyto podvědomé a rychlé reakce nám vnuká právě plazí (ještěří) mozek.

Problém ale je, že tato část mozku má pouze dva módy – bezpečí a nebezpečí. A v módu nebezpečí se bleskově rozhoduje pro jednu ze tří možností – útěk, útok či zamrznutí. A i když jde o primitivní reakce, do našeho chování se mohou dostat bezpočtem způsobů a negativně ovlivnit naše fungování v moderní společnosti včetně našich vztahů.

Možná se podivíte, jak účinně a silně se plazí mozek dokáže projevit v naší psychice a chování k jiným lidem.

V živočišné říši jde o účinnou strategii, i když by se to na první pohled nemuselo zdát. Pokud lovené zvíře dokáže vydržet bez sebemenšího pohybu, má větší šanci splynout s prostředím tak, aby ho predátor přehlédl.

„Existuje mnoho způsobů, kterými se dá zamrznout. Nejtypičtějším je pravděpodobně emocionální zamrznutí,“ upozorňuje psychoterapeut Keith Miller.

„Fyzicky jsme přítomni, ale psychicky nikoli.“ Naše tělo zůstane, ale naše myšlenky a emoce jsou najednou fuč. Kdy se vrátí? Až nebezpečí pomine a člověk, který je na nás hrubý, manipuluje s námi nebo nám očividně lže, je také fyzicky pryč.

Někdy plazí mozek ‚zmrazí‘ naše emoce tak silně, že se objeví až po hodinách, měsících, nebo dokonce i letech. Prostě nás chrání před psychickými zraněními.

Podle Millera si mnoho lidí navíc ani nemusí uvědomovat, že jsou ve stavu primitivního zamrznutí – a takové chování pro ně začne být tak typické, že se stane součástí jejich osobnosti.

„Někdy se plazí mozek naučí, že říkat pravdu a být upřímný vede k velice vážným důsledkům a zraněním, a tak převezme kontrolu.“ Stává se to zejména lidem, kteří byli jako děti nepřiměřeně trestáni za projevy autenticity, nebo těm, kteří byli dlouho ve zraňujících vztazích. V dospělosti mohou pak mít celoživotní potíže.

„Plazí mozek je tak udržuje v bezpečí, protože je přesvědčen, že říkání pravdy nás silně ohrožuje.“

„Zvířata v divočině začnou utíkat, když jim dá jejich plazí mozek signál. Koně například nemají žádnou jinou možnost obrany než fyzický útěk. Jenže lidé mají nevyčerpatelné možnosti a množství způsobů, jak zmizet,“ říká psychoterapeut.

Jak tedy útěk funguje v interakcích s jinými lidmi? Ze skutečných vztahů se dá účinně mizet například při četbě romantické červené knihovny nebo v mimomanželské aférce.

Utéct se dá i před obrazovku televize, člověk se může v důsledku strachu zavřít doma nebo třeba v garáži, ale také se zavalit prací či jen nonstop koukat do mobilu.

I útok vidíme ve vztazích v mnoha podobách. „Na rozdíl od ostatních forem plazího chování je útok něčím, co záměrně způsobí našemu protějšku bolest nebo spoustu stresu,“ upozorňuje Keith Miller.

Strachovat se zdaleka nemusíte jen o život, ale třeba i o pocit vlastní hodnoty. „Pokud se vám třeba zdá, že vás váš protějšek přehlíží, mozkový kmen to může velmi rychle vyhodnotit jako ohrožení vašeho ega,“ dává příklad veřejný řečník Kerwin Rea. Než si to zbytek mozku stačí rozmyslet, vyrazíte do útoku.

„Váš partner je z toho velice zmatený, protože přece přišel o patnáct minut později z nějakých objektivních důvodů…“

Všimněte si takového chování u dětí. Když s nimi například jdete v samoobsluze kolem něčeho tak kaloricky nabitého, jako je čokoláda, okamžitě ji chtějí. „Když jim řeknete, že ji nemůžou mít, ozve se plazí mozek, pro který budoucnost neexistuje. Jen tady a teď. Místo toho si tedy automaticky ‚myslí‘: Jsem hladový! Tohle je jediný zdroj jídla na téhle planetě a já ho potřebuju! Musím ho mít hned, nebo umřu hlady!“

V takových situacích je dobré jako rodič zůstat v klidu a trvat na svém. Dáte svým potomkům možnost, aby se od vás naučili lépe kontrolovat.

Pamatujte, že plazí mozek je nastaven na to, aby zareagoval právě teď na nebezpečí. Komplexní situace ale řešit nedokáže.

„Pokud se jednou cítí v nebezpečí, už neztrácí čas a jedná rychlostí světla,“ tvrdí psychoterapeut Brian E. Robinson. „I když studie ukazují, že okolo devadesáti procent našich starostí jsou falešné poplachy a nebezpečí se nikdy nezhmotní. Plazí mozek je prostě nastavený tak, aby vnímal situace jako negativní a nebezpečné.“

Reakce útok – útěk – zamrznutí je vlastně neuvěřitelně cool. „Jako kdybychom měli síly superhrdiny, které aktivujeme, kdykoli se potřebujeme před něčím ochránit,“ myslí si terapeutická praktikantka metody Somatic Experiencing Míša Brosterová.

„Jenže nad zapínáním a vypínáním těchto reakcí nemáme žádnou moc. Vše se odehrává mimo naši vůli na podvědomé úrovni. Stejně tak si nemůžeme vybrat, kterou ze strategií bychom využili raději.“

„Pokud se nám tedy v minulosti, například v dětství, osvědčilo vztekat se a křičet, může se stát, že pak celoživotně tíhneme spíše k podrážděným reakcím a hádkám.“ Tedy k útoku.

Pokud se nám osvědčilo být zticha, sedět v koutku a dělat, jako bychom ani neexistovali, vlastně volíme útěk.

„To, že si nemůžeme reakce vybírat a používat je, jak se nám zachce, má své klady i zápory. Na jednu stranu byla příroda v tomto geniální, protože pokud se dostaneme do opravdu ohrožující situace, je třeba jednat rychle. To, že žijeme i v sociálním kontextu a mimovolný výběr strategií nám může způsobovat spoustu vnitřních konfliktů i problémů s okolím, přírodu až zase tak nezajímá,“ uzavírá Brosterová.

Co tedy může člověk s tímto bleskurychlým pomocníkem udělat? Nejdříve se asi smířit s tím, že tu bude s každým z nás do konce našeho života. A také si uvědomit, že pokud je v klidu, nechává ostatní části mozku, aby dělaly svoji práci. A to je náš největší úkol – dostat ho do klidu.