Hlavní obsah

Zkostnatělá není jen generace rodičů, ale i dětí!

Novinky, Ivana Šimoníková

Plesová sezóna je v plném proudu a protože čas pádí jako zběsilý, než jsem se nadála, je pro plesy zralá i dcera. Ještě nedávno si hrála s méďou a najednou jí moje dívčí plesové šaty sedí jako ulité. Je to vůbec možné? Že jsem byla takhle štíhlá? Že dcera je už takhle velká?

Foto: Martin Seidl
Článek

Žasnu a kroutím hlavou. A hlavou kroutí i dcerunka. Mé šaty jí sice sedí, ale slečna je odmítá. Chce nové, podle poslední módy. Prý - mámo, ušij! Tak šiju, pářu, stehuju. Konečně je dílo hotové.

"Proč nemaj vlečku?" durdí se dcera. "Víš jak by to krásně vypadalo, kdyby se za mnou elegantně vlnila?"

"Ty pako!" rozehřívám se nad takovou marnotratnou hloupostí. "Vždyť by ti na ni každou chvíli někdo šláp! Jak bys chtěla s vlečkou tancovat, prosím tě?!"

Dcerunka  trhá ramínkem: "Pche - tancovat se chodí na dýzu, na ples se chodí předvádět!"

"Božínku!" sprásknu ruce. "Od kdy, ty slečno chytrá?"

"Co já pamatuju," ohrne pohrdlivě rtíky náš sedmnáctiletý utřinos. "A vůbec - něco vám řeknu!" obrací pozornost také k manželovi. "Jste oba hrozný skeleti. Úplně zkostnatělí!" vyhrkne a sleduje, co to s námi udělá.

Já raději nereaguji, zato manžel se rozesměje. "Skeleti? A zkostnatělí, jo? No, když se tak na tebe a tvé vrstevníky dívám, když vás poslouchám, tak ti řeknu, že takové označení od tebe beru jako poklonu!"

Dcerka údivem otvírá pusu, pak vztekle dupe nožkou a rázuje do svého brlohu. A já se nořím do vzpomínek...

Vždyť je to jen chvilka, co jsem "vymetla" kdejakou zábavu a ples. Také jsem se tam chodila předvádět - proč to nepřiznat, ale rozhodně ne do takové míry a s takovou umanutostí, jako se to děje dnes. Co parády jsem třeba nadělala v šatech, které jsem si spíchla z ložnicového závěsu. Že hudba občas neladila nebo nebyla podle našeho gusta? Tak ať! Nač se zlobit a kazit si náladu? Měli jsme jen další důvod k veselí... Jak my jsme se na plesech vyřádili! Na to, abychom se dobře bavili, jsme nepotřebovali žádného ujetého "dýdžeje", žádný alkohol. Dokázali jsme se smát až k počůrání i bez nějakých tabletek extáze.

Uměli by to i dnešní mladí? Nás považují za zkostnatělé, vyčítají nám vžité a prý už přežité zvyklosti a názory, ale sami, chudáci, podléhají tolika tlakům, že snad ani na opravdovou radost nemají silu. Musí být in, musí být nad věcí, musí mít mobil z reklamy, musí... Co já vím, co všechno musí!  Takže dcero, kdo je vlastně větší skelet?!

Výběr článků

Načítám