Žijeme spolu, ale každý zvlášť

"Někteří si vybrali tento životní styl dobrovolně, protože jsou přesvědčeni o jeho správnosti a cítí se v něm jako ryba ve vodě. Ti ostatní si myslí, že se odděleným soužitím vyhnou nepříjemnostem, které se čas od času objeví u každého páru,“ rozděluje narůstající trend v mezilidských vztazích kouč Karel Chába.

„Nakonec se ale stejně ukáže, že součet nevýhod takového způsobu života převyšuje jeho klady.“

Nespornou výhodou odděleného života je svoboda pro oba partnery. Žádné špinavé ponožky po bytě nebo natáčky do postele, žádné hádky o televizní program. Partneři se sejdou, když na to mají oba chuť, čas a náladu. Otázkou zůstává, jak dlouho je takový stav udržitelný. Šárka, která o společném bydlení se svým přítelem nechce ani slyšet, tvrdí, že ji do společného hnízda nic nežene.

„S Tomášem se na sebe těšíme, a když se sejdeme, chováme se k sobě hezky a společné chvíle si užíváme,“ radostně vypráví. Se svým přítelem si za pět let, co praktikují tento životní styl, nezevšedněli. Vzájemně respektují odlišný životní styl a přání. Šárka má ráda samotu, Tomáš má rád společnost.

Také jejich představy o domově se liší. Tomáš bydlí v Praze, Šárka z ní odešla na vesnici. „Já chci mít okno v koupelně s výhledem do lesa, růžové tapety v ložnici a všechny hrany v bytě zaoblené. Myslím, že to by se Tomášovi určitě nelíbilo.“

Také své peníze si každý utrácí jen za své potřeby a nemusí se dělit. Není to sobecké? „Nemyslím si,“ kroutí hlavou Šárka, „kupujeme si dárky a nešetříme na nich.“ Šárka provozuje malý obchůdek s čaji, kameny a bylinkami a celé dny tráví tam nebo sháněním vybraného zboží.

Svou práci má zároveň také jako hobby. Vydělané peníze utrácí za ezoterické knížky, kameny, lampičky a podobné věci, které jsou z pohledu Tomáše pro život zcela zbytečné. „To jistě souvisí s tím, jak je její partnerství vystavěno,“ má za to terapeutka Lenka Černá.

Ze své praxe koučky mezilidských vztahů ví, kolik žen má ze společného soužití špatnou zkušenost. Není jich zrovna málo, a tak se bojí, že znovu nastane doba, kdy se budou muset starat nejen o sebe, ale také o domácnost a partnera. A do toho se jim zkrátka nechce.

„Pracovně vytížení lidé, kteří se soustředí na kariéru, anebo ti, co jsou zraněni z předchozích vztahů, se do společného života taky moc nehrnou,“ domnívá se Lenka Černá. „Chtějí si udržet odstup od partnera. Životem o samotě si sice zajistí jistou míru nezávislosti a pocitu bezpečí, není to ale na zdravém psychickém základu. Řekla bych, že takový typ vztahu je vhodný pouze pro ty, kteří ještě nemají ujasněno, zda partnera skutečně chtějí. Pro ty, kteří si nejprve potřebují vyřešit vlastní život.“

Také pro patologické žárlivce, lidi úzkostné či po prožitém zklamání mohou být pouze občasné návštěvy u partnera výhrou. Přesto i pro ně platí, že je osud dříve či později dožene a začnou být nešťastní, protože si budou připadat opuštění.

„Oddělené soužití vždy řeší jen důsledek slabé emoční inteligence. Jednoho dne může Šárka zjistit, že se něčemu vyhýbala, něco si namlouvala a je stejně tak nešťastná, jako kdyby žila s Tomášem na plný úvazek a v jedné domácnosti,“ má za to kouč Karel Chába.

Tu si ostatně ti dva vyzkoušeli před třemi lety, když si Šárka zlomila na horách nohu. Tehdy ocenila, že se o ni Tomáš postaral. Na svoji samotu už je však zvyklá a ke konci Tomášovy čtrnáctidenní návštěvy už byla nervózní. Když odjel, spíše se jí ulevilo.

Jenže do vážné životní situace, kdy potřebujeme pomoc blízkých, se někdy dostane každý. „Ve volnějších vztazích se pak najednou nemusí dostat takové podpory, která by byla nutná,“ vysvětluje Karel Chába. Přesto se brání paušalizaci a připouští, že mohou být i takové páry, kterým oddělené zázemí přináší klid a vyhovuje jim i dlouhodobě - třeba na celý život.

Mezi takové rozhodně nepatří Tereza a Petr. Oběma je kolem padesáti, ale svou společnou budoucnost vidí odlišně. Tereza má malý byt v Praze, kde také pracuje, Petr žije v Berouně. Vzdálenost třiceti kilometrů překonává Tereza už tři roky. Velmi touží po společném domově, ale Petr se do soužití nijak nehrne.

Dům, kde žije už dvacet let, je na hezkém místě a Petr je tam zvyklý. „A zvyk, to je pro něj železná košile,“ komentuje to Tereza. „Zprvu jsem nechtěla žít ve zbytečně velkém domě, který je navíc poznamenaný vkusem jeho bývalé manželky. Teď už mě však dojíždění natolik zmáhá, že bych asi přistoupila i na tuhle variantu.“

Tereza jezdí za Petrem každý víkend. Tvrdí, že tam má druhou směnu a žertem se označuje za víkendovou hospodyni. S Petrem si rozumí dobře, pomůže jí, kdykoli potřebuje. Přesto se cítí tak trochu „ze hry“.

„U Petra vařím, žehlím, pracuju na zahradě. Vedu dvojí domácnost,“ přiznává. A taky to, že je z neustálého pendlování dost unavená. Doufá, že jí Petr přece jen jednoho dne navrhne společný domov. „Jen si myslím, že už žijeme v takovém stereotypu, že si na sebe v každodennosti budeme těžko zvykat,“ obává se Tereza.

Terapeutka Lenka Černá s ní souhlasí. „Mezi hlavní nevýhody patří riziko, že partneři po sestěhování zjistí, že spolu nejsou schopni žít, protože si příliš zvykli na své pohodlí a nejsou ochotni se přizpůsobit. Anebo se jednoduše ukáže, že jsou každý z jiného těsta. Trávení běžného času je pro vztah velmi důležité, neboť se během něj ukáže, zda mají stejné názory to, co koupit, uvařit nebo jak často uklízet. I to totiž ke vztahu patří.“

Linda je sebevědomá jedenačtyřicetiletá žena, která pracuje jako fotografka. Její přítel a otec jejího dítěte Daniel je manažerem ve středně velkém podniku zabývajícím se metrickým systémem. Byl už jednou ženatý a dnes díky své práci hodně cestuje. Když se s Lindou seznámili, každý měl své bezpečné zázemí, práci, které dával hodně, a spoustu zájmů. „Byli jsme už hotoví lidé,“ shrnuje Linda.

Ani narození malého Samuela na tom nic nezměnilo. „Překvapilo mě to,“ svěřuje se Daniel, jak reagoval, když mu Linda oznámila, že rodinné hnízdečko se konat nebude.

„Ale uvítal jsem to. Jsem na svůj životní styl zvyklý.“ Samuelovi jsou nyní dva roky a jeho tatínek chodí za ním a jeho maminkou nejméně třikrát týdně, tedy pokud je v Praze, a nikoli na cestách.

Společně tráví svátky, Vánoce. Jen do té každodennosti se jim nechce. Nejen když byla Linda na mateřské, i teď Dan oba bohatě podporuje. Platí taky chůvu, která hlídá Samuela, když se Linda vrátila ke své profesi.

„Zvažovala jsem to, ale nedovedla jsem si to představit,“ přiznává Linda, že o společném bydlení přemýšlela. „A Dan je pořád pryč, takže bych byla s malým stejně často sama. Tady už jsem zvyklá,“ ukazuje na svůj komfortně zařízený byt s terasou v posledním patře branického domku. „Navíc nejsem typ, co vaří teplé večeře a pak se mačká na kanapíčku u televize,“ předestírá fotografka představu partnerského života, který ji děsí. „Už jsem to zažila a nechci se obětovat ani kvůli malému.“

„Oproti minulosti jsou ženy více samostatné a také finančně i emočně více nezávislé,“ upozorňuje terapeutka Lenka Černá. „Mnohým nevadí žít bez partnera a udržovat vztah i bez společného bydlení a žití. Mají své zájmy, přátele a také jsou poměrně často pracovně vytížené. Občasné setkávání jim tedy tolik nenabourává vlastní život a nemusí se kvůli vztahu omezovat.“

Současná doba je podle jejího názoru poznamenaná krizí pozice muže, který již tolik nezastává roli živitele a pečovatele o rodinu, nestará se o chod domácnosti a výchovu dětí. Ani ženy od mužů již tolik nevyžadují a vyhledávají více rovnocenného parťáka než zachránce.

„Na takovou pozici dost mužů není vůbec připravených,“ varuje Lenka Černá. Jak si Linda s Danem představují svoji budoucnost, zatím nevědí. Zprvu to byl Dan, kdo více tlačil na to, aby fungovali jako klasická rodina. Nyní je ale spokojen a budoucnost neřeší. Jenže takový stav je podle odborníků dlouhodobě neudržitelný.

„Každý vztah se nějak vyvíjí a je přirozené, že po určité době budou ti dva chtít směřovat ke společnému životu a zázemí,“ připomíná Lenka Černá. „Vždy přijde ve vztahu moment, kdy se jeden nebo druhý budou chtít posunout do další fáze. Pokud jedna strana začne stagnovat, většinou nastává rozchod.“

Párů, které pod jednu střechu nesvede ani společný potomek, není moc. Naštěstí, protože návyky, které dítě získává tím, že vidí každý den své rodiče a rodinu jako takovou pohromadě, v něm zanechávají zásadní pohled na to, co je a co naopak není normální. „Takže vychovávat společné děti tak, že jeden z rodičů bydlí v jiném bytě, může vyhovovat rodičům, ale pro dítě to není ideální vzor,“ varovně vztyčuje prst Karel Chába.

Není náhoda, že oddělené soužití se stává trendem zejména velkých měst, kde je mnoho příležitostí k seznamování a k jiným aktivitám, které vztahům spíše nepřejí. Není na ně prostor, chuť a čas, lidé v nich mohou snáze vidět spíše závazky a povinnosti.

„Důležitá je vždy primární rodina, ve které vyrůstáme,“ osvětluje Karel Chába další příčiny toho, proč se někteří do společného života zrovna nehrnou. „Doba vůbec nepřeje rodině jako takové a není žádným tajemstvím, že padesát procent manželství se v ČR rozvádí."

"Ten, kdo je v dětství podporován v názoru, že vybudovat pevný a spokojený vztah je velká dřina nebo že je to snad dokonce nemožné, vstupuje do života naprogramován, aby si vztahy co nejvíce ulehčoval. Bojí se jich, není kvalitního vztahu schopen a často není ochoten na vztahu pracovat.“

Mnohokrát se mu v praxi potvrdilo, že potřeby, které přebíráme z toho, jak se rodiče chovali k nám a i k sobě, bývají hluboce zafixované. „Pokud nás rodiče zahrnovali intimitou a objetím jen výjimečně, příliš si s námi nepovídali a zajímali se o nás méně, než bychom potřebovali, je velký předpoklad, že to sami nebudeme v dospělosti potřebovat a nabízet. Takoví lidé se cítí lépe ve větší vzdálenosti od partnera a těžko se to mění,“ upozorňuje Karel Chába.

Jakou roli hraje ve vztahu stereotyp? Toho se mnozí bojí jako čert kříže. To připouští i Šárka. „Moje manželství pro mě bylo ubíjející,“ vzpomíná.

"Neustálá péče o druhé, já na posledním místě. Zajímám se o kameny, bylinky, homeopatii, ale neměla jsem na nic z toho čas. Teď, po rozvodu, si chci žít svůj život. Užívat si. Se zákaznicemi se v obchodě vypovídám až až - a večer chci mít doma klid na knížky,“ tvrdí. „Život s Tomášem pod jednou střechou by mě nutil zase dělat to, co mě nebaví, a ještě navíc pořád dokola.“

Jenže ať chceme nebo ne, určitý stereotyp do vztahu patří. „Záleží však na nás, budeme-li o vztah pečovat. I lidé, kteří jsou s partnerem deset let, s ním mohou zažívat nové věci a vytvářet magické momenty, které si budeme pamatovat další roky. I partnerský život může být pestrý! Problémem současných vztahů však je, že o partnerství neumíme pečovat,“ myslí si Lenka Černá.

Dobrá zpráva na závěr však je, že recept na spokojený vztah bez stereotypu existuje. V čem tkví?

„Ve vztahových dovednostech,“ má jasno kouč Karel Chába. „Jejich základem je funkční komunikace. Bohužel většina lidí netuší, kolik temných zákoutí komunikace skrývá a proč se vlastně nedokážou s partnerem dohodnout. Druhou částí je znalost skutečných potřeb partnera. I tady platí, že mnoho lidí vůbec netuší, jaké jsou jejich potřeby, natož jaké jsou potřeby toho druhého a jak je naplňovat. Vztah, který funguje na těchto dvou základních principech, se do nesnází stereotypu dostává jen těžko a partneři v něm se nemusí bát společného života.“