Závisláků na práci stále přibývá, zastaví je často až totální kolaps

Lidé, kteří propadli vysokému pracovnímu nasazení, riskují, že dříve či později podlehnou syndromu vyhoření a fyzicky se zhroutí. Nejohroženější skupinou jsou mladí muži žijící ve městech, kteří jsou zpočátku ochotní své slibně se rozvíjející kariéře obětovat prakticky cokoliv.

„Jsem ženatý už dvacet let a s manželkou máme tři děti na studiích. Před deseti lety jsem se stal generálním ředitelem velké úspěšné firmy, a protože jsem chtěl dobře zajistit svou rodinu, postupně jsem svému postu obětoval naprosto všechno,“ vypráví Miroslav z Prahy, který má za sebou odvykací kúru a nyní ve firmě pracuje na pozici ředitelova zástupce.

Jak si už dnes uvědomuje, ve velkém pracovním náporu nedokázal odlišit důležité věci od těch, které mohou počkat. Stejně tak neuměl, a částečně možná ani nechtěl, odmítat četná pozvání do společnosti.

„Nedokázal jsem si udržet od práce odstup a doma jsem byl stále méně a méně. Manželka na mě čekávala s večeří, ale já se vracel až pozdě večer nebo v noci,“ vypráví. Paradoxně mu pomohl až záchvat, který dostal na tenisovém turnaji a který ho na několik týdnů upoutal na nemocniční lůžko. Nad strachem ze ztráty postu ředitele zvítězil strach o život.

„Nejvíc mě dojaly manželčiny slzy a její vyznání. Dnes se učím žít podle nových hodnot. Psycholog mi řekl, že nejdůležitější je, abych vše přijal tak, jak bylo, nic si nevyčítal, ale poučil se a šel s tím vědomím dál.“

„Lidí závislých na práci stále přibývá,“ shodují se psychologové a psychiatři. Začalo to po roce 1989, kdy se u nás s nástupem soukromého podnikání otevřel svět nových možností. V konkurenčním boji bylo vysoké pracovní nasazení zprvu pokládáno za jev veskrze pozitivní a slovo workoholik bylo vnímáno jako pochvala. Kdo víc pracoval, mohl se mít konečně lépe. Záhy se však ukázalo, že tento trend způsobuje sociální a zdravotní problémy.

„Příčin podlehnutí nezdravému pracovnímu nasazení je několik. Někdy za tím stojí původní rodina, v níž rodiče kladli na výkony svých dětí až příliš vysoké požadavky, jež se pak pro jedince staly normou. Další si urputnou prací především zvyšují své sebevědomí a sami sebe přesvědčují o své důležitosti. Myslí si, že ustanou-li v práci, svět se zastaví. Od práce se nedokážou odpoutat prakticky ani na chvíli a nemít u sebe mobil pro ně představuje katastrofu,“ vysvětluje psycholožka Lenka Čadová. Nebo jsou prostě tak odpovědní, že splnění toho, co považují za svou povinnost, přeroste všechno ostatní.

Jít s manželkou na večeři, se synem na kroužek nebo se sejít o víkendu s přáteli a o dovolené vyrazit na dva týdny k moři je pro člověka postiženého závislostí na práci nepředstavitelné. Jiří z Ostravy, který před lety také podlehl workoholismu, vzpomíná, že kvůli jeho obchodním jednáním a schůzkám muselo být v rodině přeloženo i datum svatby.

 „Asi rok mi to rodina trpěla, ale pak se naučili se mnou nepočítat. Firma mi vzkvétala, ale jinak to šlo od deseti k pěti,“ svěřuje se.

„Jsou to právě nešťastné ženy, které vyhledávají psychology a žádají o radu, jak vztah zachránit, ale bez ochoty ke změně z druhé strany se nedá udělat prakticky nic. Přesto těm ženám radím, aby své partnery na jejich nezdravou závislost upozorňovaly. Neměly by jim ale nic vyčítat, spíš je motivovat a poukazovat na to, jak jim a celé rodině chybí,“ radí psycholožka.

Někdy jsou partnerky pro své muže záchranou, jindy jsou samy nechtěně příčinou jejich workoholismu. Vládne-li doma napětí a konfliktní atmosféra, muži hledají únik a práce jim poskytuje zdánlivě bezpečný azyl. Jindy je spouštěčem tragická životní událost, například úmrtí v rodině, rozvod atd., kdy se člověk prací snaží zachránit a pak už z rozjetého vlaku nedokáže vystoupit.

Workoholismus se ovšem zdaleka netýká jen manažerů a soukromých podnikatelů. Všechny profese, které vyžadují velké osobní nasazení nebo vzbuzují v lidech, kteří je vykonávají, vášeň a vysokou odpovědnost, nesou takové riziko. Příkladem mohou být třeba přední lékaři. Návody, jak velký nápor práce zvládat i bez chorobné závislosti, však existují.

Prof. MUDr. Jan Pirk, DrSc., přednosta kardiocentra a Kliniky kardiovaskulární chirurgie Institutu klinické a experimentální medicíny v Praze, je náš největší odborník na jakékoli zákroky na srdci. Denně vstává v půl šesté a zhruba po sedmé hodině už je na klinice. Domů se vrací mezi osmou a devátou hodinou večer. „Denně mívám jednu až dvě operace, jednu dopoledne a jednu odpoledne, záleží na tom, jaký tým je k dispozici.“

Kromě toho profesora Pirka zaměstnává i chod celé kliniky, k tomu je činný ve vědecké radě Univerzity Karlovy, Lékařské komoře a lékařům na postgraduálním studiu přednáší kardiochirurgii. „Kdybych si ale i v tomhle pracovním vytížení nenašel chvíle jen pro sebe, práce by mě převálcovala. Tělo je od přírody určené k pohybu a musím mu to vynahradit.“

Proto profesor Pirk každé ráno půl hodiny cvičí a v kanceláři má horské kolo. Objeví-li se v nabitém denním programu skulinka, jede se projet do blízkého krčského lesa, nebo si tam jde zaběhat – v zimě na běžkách.

„Podnikatelů, kteří padají pod náporem práce, se ptám: ,Co je vám platné, že vaše firma bude vzkvétat, když vy budete pod fialkami?‘ Hodně lidí mě má za workoholika, protože pořád něco dělám, ale není to jen práce, co mě zaměstnává, takže myslím, že do téhle kategorie nepatřím.“

Stejný recept na zvládání vysokého pracovního tempa má i profesor Pavel Pafko, náš přední odborník na plicní chirurgii. Jeho všední den je naplánován takřka s minutovou přesností. Po sedmé hodině ranní přijíždí na kole do své kanceláře v nemocnici a zhruba v půl desáté na něj téměř každý den čeká náročný operační výkon, někdy i dva.

Jeho okolí o něm tvrdí, že je workoholik, ale ani prof. Pafko se za něj nepovažuje. Také on se kromě práce v nemocnici věnuje pedagogické a publikační činnosti. Relaxací je pro něj sport, a to nejen cyklistika, ale také kanoistika a běh na lyžích. „Bez toho bych už padl,“ říká muž, jehož běžný pracovní den končí kolem sedmé večer.

Zajímá vás, jak se pozná workoholik? Je jím ten, kdo kladně odpoví na následující otázky: Narušuje práce váš rodinný život? Jste nervózní, když máte strávit jeden den bez práce? Přišli jste kvůli práci o své koníčky? Musíte pracovat i o víkendu? Neumíte si udělat čas na nepracovní lidské kontakty? Pokud jsou vaše odpovědi na tyto otázky kladné, měli byste zatáhnout za záchrannou brzdu.

Člověk, který hodně pracuje, ale zároveň umí i vypnout, zachovává si své záliby a jeho potřeba práce není nutkavá, workoholikem není. Workoholikem paradoxně nebývá ani ten člověk, který to o sobě prohlašuje.

„Lidé trpící závislostí na práci si z ní dělají jedinou náplň života a pokud nepracují, trpí pocitem viny. Po období úspěchů, které větší pracovní tempo přináší, vždycky ale nastává zlom a efektivita práce se snižuje. Přetížený jedinec zároveň začíná trpět nepříjemnými fyzickými příznaky, jako je bušení srdce, stres, poruchy spánku, zhoršená schopnost soustředění, trávicí potíže, snížená chuť na sex, únava, bolesti hlavy a hlavně trpí jeho imunita, takže je například i častěji nachlazený,“ vysvětluje psycholožka Lenka Čadová.

Pro tyto lidi není problém pracovat týdně nikoliv čtyřicet hodin, ale třeba i šedesát nebo dokonce sto. Úplně stejnou poruchou mohou být postižené i ženy v domácnosti, jež například představa mastné skvrny v kuchyni děsí natolik, že neustále uklízejí. Svět kolem sebe se snaží udržet v co nejdokonalejší podobě a tomu obětují všechno. Uvolnit se je nad jejich síly.

Dr. Bohuslava Šenkýřová, rektorka Vysoké školy finanční a správní v Praze, byla oceněna jako nejlepší manažerka loňského roku. Pod palcem má nejen vysokou školu, ale také bankovní akademii, gymnázium a základní školu. „Můj pracovní týden má sedm dnů, ale dvakrát v roce nechám notebook i telefon v kanceláři a vyrazím s rodinou alespoň na dva týdny na dovolenou někam do daleka,“ říká.

Sama si ověřila, že právě díky odpočinku a pobytu v jiném prostředí člověk pak opět dokáže zvýšit svou výkonnost a dostane dobré nápady, které předtím tahal až z paty.

Rektorka Šenkýřová začíná svůj pracovní den kolem osmé hodiny ráno a končí jej kolem šesté večer, někdy i později. Pracovní program si umí zorganizovat dokonale – ví, že musí, protože večer se chce věnovat rodině. Právě rodina u žen většinou funguje jako záchranná brzda, i když ani to neplatí stoprocentně.

„V poslední době ve své praxi pozoruji nárůst workoholismu právě u žen, které se dostaly do vysokých pozic a kvůli rodinám, které také mají svoje požadavky, trpí vnitřním přetlakem ještě více než muži,“ tvrdí psycholožka Čadová. V ordinacích psychologů se většinou objevují za pět minut dvanáct, tj. před kolapsem, jemuž vždy předchází syntiva vyhoření. Tito lidé se přijdou zeptat, jak mají zvýšit svůj výkon, protože se potřebují lépe soustředit a zhoršuje se jim krátkodobá paměť. To, co dřív udělali za hodinu, jim teď trvá dvě až tři.

„Jejich výkonnost nedostatkem odpočinku klesá, ale že je situace opravdu vážná, si vůbec neuvědomují. I když je varuju, spolupracují málokdy. Pak skutečně dojde ke kolapsu a odveze je záchranka. Ale jakmile se jim uleví, chtějí se do pracovního procesu vrátit co nejdřív a myslí si, že všechno už zvládnou sami.

Jenže kolapsy se opakují, až dojde k totálnímu vyčerpání organismu po stránce psychické, emoční i fyzické. Končí to až pobytem na psychiatrii nebo jiném nemocničním oddělení. V první fázi se podávají sedadrom a antidepresiva na zklidnění psychiky. To je ale jen začátek, nejdůležitější práci je třeba udělat jinde a dotyčný si to musí uvědomit,“ vysvětluje psycholožka.

K pochopení toho, že práce není všechno, workoholici docházejí velmi bolestně, a to nejen přes kolapsy, které si přivodí, ale i zjištěním, že jim kromě práce nezbylo už vůbec nic jiného. Pak se stává, že sahají po alkoholu nebo jiných návykových látkách, čímž však k jedné závislosti přidávají druhou a problémy se násobí. Takže pozor, práce opravdu není všechno.