Za dysmorfofobii mohou často přehnaná očekávání rodičů

Posedlost fyzickým vzhledem podle německé studie trpí 1-2 % populace. Postihuje stejně ženy i muže, přestože v oficiálních statistikách naleznete převahu u žen. Odborníci to zdůvodňují tím, že ženy se s problémem více méně častěji svěří, což muži mnohdy nedokáží.

Porucha se většinou začíná objevovat v dospívání  nebo časné dospělosti, nejčastěji mezi 15. a 20. rokem. A objevuje se nejčastěji u svobodných a nezadaných jedinců.

Bohužel se problém často netýká skutečně ošklivých lidí, ale naprosto normálních lidí, kteří jsou pouze postiženi hrůznými představami o svých fyzických nedostatcích, které jim brání žít běžný život. Většinou si myslí, že některá část jejich těla je buď příliš velká, příliš malá nebo nepovedená, a to i přestože okolí pokládá tento vzhled za naprosto normální nebo nepodstatně odlišný.

Velké množství času tráví přemýšlením o svém vzhledu a  skrýváním svých nedostatků před okolím. Velmi často se však stává, že místo toho, aby své nedostatky skryli, v podstatě svým zvláštním chováním na ně své okolí spíš upozorňují, a to např. výrazným líčením, šperky, maximální upraveností či tím, že nosí pouze černou barvu a například muži vysoké podpatky.

"Obraz těla se přímo váže na osobní historii. Velmi často odhaluje, jaké místo jsme zaujali mezi sourozenci, zda jsme v dětství byli uznáváni. Komplexy většinou vznikají z toho, jak nás vnímali právě sourozenci a naši nejbližší.

V podstatě se jedná o nevědomou psychickou konstrukci. A tak se anorektička bude stále vidět jako otylá, i když už je doslova kost a kůže apod. Člověk se totiž nevidí jaký ve skutečnosti je, ale takový jak ho dle jeho představ vidí ostatní, např. rodiče.

Pokud dívky v dětství zaostávaly ve školních výsledcích za sourozenci a tedy neplnily takové očekávání, co do nich rodiče vkládali, pak povětšinou získají do dalšího života řadu komplexů a snížené sebevědomí.

Nespokojenost s vlastním tělem, intelektuálními schopnostmi či sociální situací je pouze odpovědí na „nevědomé tužby“ rodičů, na jejich projektování se do jejich osoby.

Negativní hodnocení, které jsme v dětství vyslechli, jsme si vzali za vlastní. A tak abychom si získali lásku rodičů, naučili jsme se nemít rádi sami sebe," vysvětluje psycholožka Séverine Gaudetová ve své knize Proč je tak těžké se smířit se svým obrazem.

Dysmorfofobická porucha mívá většinou chronický průběh. Lidé se nejprve stále více a více zabývají jednotlivými částmi svého těla, až časem zjistí, že jejich život tím začíná být omezován.

Nemocní tak drží neustálé diety nebo nakupují nejnovější kosmetické přípravky a přístroje, až se jejich koupelny promění v kosmetické salóny. Velmi často jsou i klienty plastických chirurgů. Ovšem jen velmi malému procentu případů estetické úkony skutečně pomohou. Jelikož jde o psychický problém, odstraněním jednoho nedostatku se většinou okamžitě objeví nedostatek další.

Dysmorfofobici také řadu svých dalších problémů svádí právě na svůj fyzický nedostatek. Např. kdyby byla štíhlejší, byla by v práci úspěšnější či kdyby byl vyšší, partnerka by se s ním určitě nerozešla apod.

V lehčích případech zakomplexovaní lidé berou podřadné zaměstnání, propadají drogám a alkoholu nebo depresím.

Během svého života zažije velkou depresivní epizodu téměř 90 % pacientů trpících dysmorfofobickou poruchou, 70 % prodělá úzkostnou poruchu a u 30 procent z nich  dojde k rozvoji psychotické poruchy.

V těžších případech pacient přestává chodit do práce, vycházet z bytu, izoluje se od lidí. Dysmorfofobie totiž může dosáhnout hloubku bludu, který může být příznakem i dalších psychotických onemocnění.

O tom, že se skutečně nejedná o banální problém vypovídá i ten fakt, že každý pátý pacient trpící dysmorfofobickou poruchou se pokusí o sebevraždu. Podle statistik se jim tento pokus podaří až dvakrát častěji než lidem s depresí a třikrát častěji než lidem s maniodepresí.

Léčba dysmorfofobie bývá velmi obtížná. Opakované vysvětlování, že člověk ve skutečnosti žádnou vadu na kráse nemá, většinou nepomáhá. Proto je tolik potřebná péče vedená odborníkem.

Jedině s pomocí něho lze provést důkladnou analýza stavu a tedy nalezení pravého důvodu k vzniklým komplexům. Pokud se jedná o zážitek z dětství, pak je velmi důležité vymanění se s rodičovského vlivu a zapracovat na odlišení mezi rodičovskými tužbami a tím, čím člověk skutečně je.

Kromě psychoterapie pomáhá i léčba antidepresivy a dalšími psychofarmaky, ale ta musí vždy probíhat pod lékařským vedením.

Velmi často si lidé s dysmorfofobií spojují především anorektičky a bulimičky. Ovšem podle odborníků se týká i sportovců, a to v podobě tzv. bigorexie - jedné z novějších variant dysmorfobie.

Lidé s bigorexií vnímají sami sebe jako slabé, malé a nedostatečně svalově vyvinuté jedince a snaží se vysokou spotřebou energie, užíváním doplňků výživy, náročným posilovacím tréninkem a nezřídka i zneužíváním léků dosáhnout vzhledu, který je prezentován na stránkách kulturistických časopisů.

Velkým problémem při snaze o léčení poruchy je skutečnost, že si postižení nepřipouští žádné potíže, jsou se svým způsobem života spokojeni a mnozí lidé je díky pravidelnému cvičení vlastně obdivují.

Bohužel i tato varianta onemocnění může mít velmi špatné důsledky, a to především  kvůli nadměrnému užívání nejrůznějších preparátů, někdy dokonce steroidů.