Za celou řadu problémů ve vztazích mohou rodiče

„Vyřešit potíže a odstranit jejich příčiny může být snazší, než se na první pohled zdá,“ říká terapeutka Marcela Porubová, která s touto metodou pracuje.

Tento citát nese hlubokou moudrost. Přístup k životu skutečně předurčuje jeho průběh, proto je pozitivní myšlení tolik důležité. Jak si ale zachovat optimismus, jsme-li vyčerpaní z nároků v práci či v rodině?

Donekonečna zatínat zuby a snažit se vydržet není řešení: „Tento přístup vytvoří jen další problémy,“ uvádí a pokračuje: „Většinou až když je člověk úplně vyčerpaný, uvědomí si, že se neměl tolik vydávat, a začne hledat pomoc. A jsme zase u sebe, u správného přístupu k životu, u zdravé sebelásky. Moudřejší přece prohlásil: Pohni sebou a pohneš světem,“ parafrázuje terapeutka Aristotelův citát.

Dodává, že těžkosti života se spouštějí jako řetězová reakce na bolest a citová zranění zejména z dětství. „Křivdy a traumata v nás žijí vlastním životem. Dokud je nevyléčíme, působí na nás podvědomě stále a potvrzují nám zas a znova, jací jsme to nešťastníci.“ Negativní programy nás podle jejích slov ovládají podobně jako virus počítač. Programují nás současně na všech úrovních:

1. Jako nepravdivá přesvědčení o sobě i druhých (nic nedokážu, všichni mi ubližují).

2. Jako nezdravé emoce (strach, zoufalství, nenávist).

3. Jako tělesné potíže a nemoci.

„Základem terapie uvědoměním je přijetí a odpuštění všem včetně sebe,“ zdůrazňuje Marcela Porubová. Jednou k ní přišla paní, které dlouho vysvětlovala, že pokud neodpustí manželovi, že od ní odešel, její život se nezmění a ona nejspíš zůstane i nadále bez partnera a stále naštvaná na děti, že se s otcem stýkají. Když se klientka poněkolikáté zeptala, jestli by to nešlo bez odpuštění, musela se s ní terapeutka rozloučit.

„Někteří lidé se svých křivd zbavit nechtějí. Hýčkají si je, aby nemuseli převzít odpovědnost za to, jak se cítí,“ říká.

Neštěstí může způsobit i zdánlivá banalita. Kdo má zájem a vůli, naučí se během sezení, jak pomáhat sám sobě a jak odolávat dalším negativním programům, které na něj zaútočí. Uvědomí si, proč a jak problémy vznikly. Jednoho muže například opouštěly partnerky proto, že měl v sobě silný program nazvaný Strach ze ztráty. Blok vznikl, když mu byly tři roky. Tehdy jeho maminku odvezli do porodnice s druhým dítětem a on se bál, že už ji nikdy neuvidí.

Jiné klientce během terapie došlo, že trpí mentální anorexií kvůli tátově poznámce „Nejez, budeš tlustá!“. Podvědomě se toho začala tak bát, že raději přestala normálně jíst. I jediná věta může způsobit trauma.

„Pomáhám klientovi najít a pojmenovat negativní programy, které mu způsobují problémy, a pak je rozpouštíme pomocí opakování afirmací, což je opakování určité věty,“ vysvětluje Marcela Porubová.

Dodává, že nejvíc takových programů nám předali rodiče. „Proto nejprve probíráme je. Zeptám se klienta, co mu vadí na tatínkovi. On třeba odpoví, že otec jej neustále podceňoval a zároveň na něj kladl přehnané nároky. Když jeho očekávání nesplnil, často od něj slýchával, že za nic nestojí. Klienta tato slova velmi zraňovala, skrýval se v nich totiž jeden z jeho hlavních programů. Nazvali jsme jej: Nestojím za nic,“ vysvětluje terapeutka.

Nyní dál vede klienta k tomu, aby otci odpustil a tím zrušil program. Nejprve ho musí sám přijmout. Takže bude opakovat větu (afirmaci): ,Přijímám, že za nic nestojím.‘ Během opakování se začnou uvolňovat negativní emoce (pocity nespravedlnosti, lítost, vztek), napětí a bolesti v těle i nesprávné přesvědčení o vlastní hodnotě.

Program přestává klienta ovládat, neboť se začíná rozpouštět. Přichází psychická úleva, tělo se postupně uvolnilo a klient najednou vidí sám sebe v pravém světle. Už ne očima kárajícího otce, ale svýma vlastníma a v takovém stavu už je schopen tátovi skutečně odpustit. Když nakonec odpustí i sám sobě, že si nechal otcovými slovy ublížit, je schopen přijmout sám sebe takového, jaký je. Nepotřebuje si už dokazovat, že otec neměl pravdu.

„Není to práce na půl hodiny, ale výsledek stojí za to. Na klienta si nechávám tři hodiny, ale někteří musejí přijít znovu, protože mají problémů skutečně mnoho,“ říká Marcela Porubová. Dodává, že se lidé takto zbaví zdravotních potíží, strachů, vztahových a dalších problémů.

„V životě jsem si sama vyzkoušela mnoho způsobů, jak odstranit své bloky, a tato metoda pro mne byla nejpřínosnější,“ přiznává terapeutka.

Ta krásná atraktivní žena se rozplakala, jen dosedla do křesla. Manžel ji opustil po sedmi letech a jí se zhroutil celý svět. Věřila, že spolu budou do konce života. Začaly s terapeutkou hledat příčiny rozpadu vztahu. Markéta se začala postupně uklidňovat a uvolňovat. Její hlavní program byl, že měla zachranitelský syndrom - tak velký soucit s jinými, až si tím ubližuje. Samozřejmě, tento program se projevil i v jejím manželství a čeho má člověk dost, toho si málokdy váží, takže si manžel našel jinou, jejíž charakter se nedá srovnat s Markétiným.

Když s terapeutkou řešily partnera, ukázalo se, že Markéta už víc pro jejich vztah udělat nemohla. Manžel jí neustále vytýkal drobnosti a všechno obracel proti ní. Z terapie Markéta odcházela v mnohem lepším stavu, ale smutek zůstal, protože manžela skutečně milovala a zatím si nedokázala představit život bez něj.

„Za dva týdny ke mně přišla úplně jiná žena,“ vypráví terapeutka a pokračuje: „Rozzářená, usměvavá, plná optimismu. ,Tím, že mě manžel opustil, udělal pro mě to nejlepší, co mohl,´ odpověděla na otázku, co se děje.

Opět našla sama sebe. Už si zase zpívá, když jede v autě, protože ji nikdo neokřikuje, má čas na přátele, nemusí se bát, že zase uslyší, jak dělá všechno špatně, nesmírně se jí ulevilo.“ Najednou uviděla jeho charakter ve skutečném světle, k čemuž přispěla i jedna důležitá věc. Přesto, že firmu budovali dlouhá léta spolu a Markéta jí věnovala maximum času a energie, chtěl ji manžel, jak se ukázalo, podvést.

„Přesto, že ji chtěl obrat o její spravedlivý podíl, opět zafungoval její zachranitelský syndrom a rozhodla se, že mu dá možnost, aby jí podíl splácel pět let. Snažila jsem se ji dovést k uvědomění, že to není to nejlepší, co může udělat, a že chce manžela zase zachraňovat i přesto, co jí udělal,“ uvádí terapeutka a dodává, že během sezení ženě došlo, že už nemusí nikoho zachraňovat, že každý je odpovědný sám za sebe a že má chtít to, co jí po právu patří.

Zavolala paní Kamila, která si terapeutku našla na internetu. Prý si chce jen popovídat o svém životě. „Když jsem ji uviděla, hezky upravenou, oblečení sladěné s doplňky, nehádala jsem jí ani sedmdesát,“ říká terapeutka a dodává: „Napadlo mě, co já jí tak můžu předat, když má za celý život tolik zkušeností.“

O svém dětství a o životě se její klientka rozpovídala velmi otevřeně. Postupně si začala uvědomovat, co vše bylo a je v jejím životě špatně. Připustila, že jí matka nedala dostatek lásky, podpory ani zájmu. Tatínek prý byl spíš submisivní. Paní Kamila si tak sama odpověděla na otázku, proč s ní syn nemluví. „Co nedala matka mně, nemohla jsem dát svým dětem,“ prohlásila.

„Bylo úžasné sledovat, jak je schopná se otevřít a přehodnotit to, co si celý život myslela. Dokázala během pár chvil změnit pohled na rodiče, o kterých nikdy nepochybovala. Teď viděla, že měli chyby a že je má i ona,“ vzpomíná terapeutka.

Vedla paní Kamilu k přijetí všeho, co jí vadilo na matce, která neměla čas na děti pro spoustu zájmů a snahu být stále krásná.

Protože paní Kamila doma nepoznala, co je láska, vzala si muže, kterého nemilovala. Žili spolu 58 let, až do manželovy smrti, ale jak vyšlo najevo, jen z povinnosti. Byl přízemní, vyžadoval jen manželčinu péči. O souladu a porozumění se nedalo mluvit. Kvůli dětem ho neopustila, ale pak si to vyčítala. „Celý život jsem mohla prožít jinak,“ povzdychla si.

Po mužově smrti se naučila pracovat na počítači, hledat na internetu, co ji zajímá. Potřebuje prý dohnat všechno, co si nemohla dovolit.

Když přišla podruhé, terapeutka se jí zeptala, zda se u ní něco změnilo. Odpověděla, že si nic takového neuvědomuje, ale potřebovala přijít ještě jednou. Teprve během terapie si vzpomněla, že pár dní po prvním sezení koupila velkou kytku a šla ji dát na hrob rodičů. Popovídala si s nimi a řekla jim, že oběma všechno odpouští.

„Tentokrát jsme se zaměřily na manželství paní Kamily, na jejich soužití bez opravdové lásky. Došlo i na její tchyni, která synovi nedala lásku. Pro paní Kamilu už bylo snadné mu odpustit, neboť si uvědomila, že to měl se svou matkou podobně těžké jako ona s tou svojí a že to ani jinak neuměl,“ uvádí Marcela Porubová.

Přišla do poradny na první pohled nesebevědomá slečna. Monika měla mindráky snad ze všeho, zejména z toho, jak vypadá. Často od tatínka slýchávala, že není hezká. Uvěřila mu, a tak jí život tuto víru potvrzoval.

Ve dvou vztazích si partner našel jinou. Posledního se Monika bála ztratit a podstoupila několik plastických operací. Poslední však dopadla katastrofálně a Monika se zhroutila. Brala nevydařenou operaci jako trest za to, že se moc soustřeďovala na svůj vzhled, na to vnější. Po pokusu o sebevraždu skončila v psychiatrické léčebně, kde byla dva měsíce. Přítel se s ní stejně rozešel.

„Řešily jsme zpočátku jejího tatínka, který křehké dceři svými necitlivými poznámkami poničil sebevědomí,“ říká terapeutka a pokračuje: „Nakonec mu dívka dokázala odpustit, ale horší pro ni bylo odpustit sama sobě. Přes mnoho slz se její vztah k sobě hodně změnil, ale bylo jasné, že to chce čas.“

Monika odcházela v mnohem lepší náladě, dohodnutá přijít znovu. „Už za dva dny mi napsala e-mail, ze kterého jsem měla velkou radost,“ vzpomíná Marcela Porubová a pokračuje: „Zdravě se naštvala a začala bojovat. Rozhodla se, že se s klinikou, která nechtěla uznat, že se operace nezdařila, bude soudit. Zákrok jí poničil zdraví, vzhled, přišla kvůli němu o spoustu peněz i o práci.

Doufám, že uvědomění, díky němuž Monika našla i odvahu bojovat za svá práva, jí přinese něco mnohem cennějšího než jen finanční vyrovnání - skutečné přijetí sebe sama a lásku,“ končí své vyprávění terapeutka Marcela Porubová.