Vztah se ženatým je risk s nejistou perspektivou

„Snadné to vskutku je,“ říká sexuolog Zlatko Pastor, „muži jsou ze své podstaty přelétaví a velmi jednoduší. Pokud dívka zvolí správnou strategii, dostane absolutně každého.“ Jaká to je? „Až směšně jednoduchá. Obdiv, obdiv a zase obdiv,“ pokračuje odborník.

Ostatně už doktor Plzák shrnul recept na šťastné manželství do stručného, ale výmluvného OSTA neboli obdiv stále. „Letité partnerky nevěří, že by slovům, jako ,tohle by nikdo jiný nedokázal‘ mohl soudný člověk věřit. Jenže muž tomu věřit chce. Zahraje-li milenka na správnou strunu, má vyhráno. Muž získá dojem, že konečně našel ženu, která chápe jeho genialitu,“ tvrdí sexuolog.

Psycholožka a partnerská poradkyně Jitka Douchová s tvrzením kolegy tak úplně nesouhlasí. Získat muže pro sexuální vztah podle ní problém asi opravdu není. Ale rozvod, to je jiná káva. „Muži si možná rádi odskočí, i když jak kteří, neházejme všechny do jednoho pytle, ale že by se jim chtělo zakládat stále nové rodiny, s tím se v poradně nesetkávám. Právě chvíle, kdy muž musí volit mezi paralelním vztahem a rodinou, bývá pro milenky kritická. V té chvíli se láme chleba a neřekla bych, že příliš často ve prospěch bokovek,“ dodává psycholožka.

Poznali se na internetu, ona čerstvě rozvedená čtyřicátnice, on, vrstevník, pečoval o těžce nemocnou manželku a dvě děti školního věku. K tomu vedl stavební firmu. Imponoval jí. Muže, který tohle všechno zvládne, denně nepotkávala. Problém nebyl kupodivu ani s časem. I když manželka převážně polehávala a s péčí o děti střídavě pomáhaly babičky, čas si vždycky našel. Poznámky okolí, že čeká na její smrt nebo jestli by její milý neměl spíš sedět u postele umírající ženy než ležet v té její, odrážela s překvapivou suverenitou. „Žiju přítomností,“ říkávala, „co bude, bude.“ Sama v sobě to však řešila.

V očích mnohých, možná i jeho dětí, bude ta, která čekala, až máma umře. V představách se už přesto viděla vedle něho. Snila o tom, že budou jednou spolu a že mu pomůže vychovat děti. Vlastní neměla. Když se po třech letech scénář naplnil a manželka skutečně zemřela, bylo všechno jinak. Přítel prodal dům a odstěhoval se s dětmi neznámo kam. Bez ní. „Promiň, potřebujeme se od minulosti odstřihnout,“ řekl na vysvětlenou.

„Milenky se v zásadě dělí na lovkyně a sběračky,“ tvrdí sexuolog Zlatko Pastor. „Obě metody může dívka zúročit, muže uloví, nebo si ho vyčeká, oběma může i všechno ztratit – loví příliš okatě, nebo čeká moc dlouho. Muži nemají tlak rádi. Když je dívka naopak příliš trpělivá a chápavá, získají dojem, že se nemusí o nic snažit. Proč by riskovali problémy spojené s rozvodem, když nemusí?

„Lovkyně mají kořist spojenou s lovem, zatímco sběračky si muže vyčekají,“ říká k tomu Jitka Douchová. „Jedná se tedy o strategii a tu volí ženy podle svého založení a ženského sebevědomí. Cíl je však vždycky stejný – získat muže,“ pokračuje odbornice a dodává, že pro ni jako partnerskou poradkyni není podstatné jak, ale proč žena usiluje o muže, ačkoli ví, že je zadaný. Co si od vztahu slibuje, jestli zná skutečnou situaci, v níž milý žije, a hlavně, jestli počítá se všemi riziky.

„Milenka by měla mít alespoň relativní jistotu, že vztah muže je v troskách, že není přelétavý nebo pro něj dívka neznamená jen krátkodobé povyražení nebo únik z manželského stereotypu. Měla by znát příčinu krize v původním vztahu, tedy proč problémy nastaly a jak se k nim vyvolený staví. I když je zamilovaná, neměla by stoprocentně věřit jen jeho úhlu pohledu. Ten je vždycky subjektivní.“

Jenže jak získá objektivní? Vždycky bude znát jen jeho stanovisko. Zkuste se opakovaně ptát na stejnou věc. Nemluví-li muž pravdu, budou se jeho výpovědi lišit. „Leckdy mám v poradně dojem, že dívky, tzv. bokovky, jsou strašně naivní. Nepřemýšlejí o tom, co jim muž říká, rivalka je v jejich očích vždycky ta špatná. Nepředvídají, absolutně nedomýšlejí scénáře. Je pravda, že ani on nemusí domyslet, a hlavně očekávat všechny alternativy. I když je do své přítelkyně zamilovaný, může se stát, že vývoj přinese situace, s nimiž nepočítal, a ze vztahu vycouvá,“ dodává Jitka Douchová.

„Po škole jsem nastoupila na chirurgii, kde on byl primářem a já sálová sestra,“ vzpomíná dnes třicetiletá Ivana. „Líbil se mi, už když mě přijímal, ale na sále jsem na něm mohla oči nechat. Vidět chirurga při práci vás dostane,“ dodává. Okouzlení bylo oboustranné. Byl o dvacet let starší, manželství prý už dávno nefungovalo. Manželka byla taky lékařka, studovali spolu, po promoci odešli do města, kde oba získali práci. Koupili si byt, za dva roky se narodil syn, po třech letech dcera. Pak začaly problémy.

„Tomáš mi vyprávěl,“ pokračuje Ivana, „že ačkoli manželka děti chtěla, mateřskou nezvládala. Děti jí šly na nervy a manželovi záviděla, že on pracovat může, zatímco ona ztrácí drahocenný čas péčí o domácnost. Trpěla utkvělou představou, že jí v profesi ujíždí vlak,“ pokračuje s tím, že zpočátku ženě pomáhal a snažil se ji do děje v nemocnici vtáhnout. Jenže reakce byla odmítavá. „To už není můj svět,“ říkávala. „Odcizili se a už nikdy to mezi nimi neklapalo. Přesto spolu zůstali,“ dodává.

„Chybu dělají partneři, kteří do manželství vstupují s představou celoživotně vyrovnaného partnerství,“ říká psycholožka Magdalena Frouzová, „což je fenomén dnešní doby. Spolu jsme studovali, máme tedy stejná práva i povinnosti, o všechno se budeme spravedlivě dělit.“ Odbornice tvrdí, že udržet vyrovnaný vztah po celý život je strašně těžké, ne-li nemožné.

„Naše role i kondice se léty mění, narodí se dítě, onemocníme, přijdeme o práci, a je-li vztah založený především na výkonu, tak cena toho, který z kola byť na chvíli vypadne, logicky klesne,“ říká psycholožka a dodává, že se pak může lehce stát, že v určité fázi přestane být jeden z partnerů dávající. A každý to řeší jinak. Někdo rezignuje, jiný si najde milenku. Jenže v dnešní době e-mailů a mobilních telefonů je jen otázkou času, kdy nevěra praskne. Další scénář je jen těžko předvídatelný, stejně jako reakce všech zúčastněných.

Podle odborníků třímá hlavní trumf v ruce manželka. Muži dnes chodí k porodům, v noci k dětem vstávají, přebalují je, krmí a jejich vzájemný vztah se tím hodně posiluje. Stejně jako ženy si pak nedovedou představit, že by měli rozvodem o své děti přijít. „Začne-li manželka vyhrožovat ztrátou dětí, muž zpanikaří. Už se nerozhoduje jen mezi manželkou a milenkou, ale mezi novým životem a tím, že ztratí děti, přijde o přátele a možná i o majetek. A to úplně mění situaci,“ tvrdí Jitka Douchová.

Manželka tedy může vyhrát. I když se partner zpočátku na nový život s mladou ženou těšil, nakonec couvne. Ztráty by byly příliš citelné. Ale není to spíš Pyrrhovo vítězství? Co přinese ženě, když přinutí muže, aby s ní zůstal. Vždyť staré známé přísloví praví, že jen takový muž je cenný, který nás chce. Není tedy lepší nechat ho jít a zařídit se po svém?

„To je hodně složitá otázka,“ tvrdí Jitka Douchová. „Pokud žena nepodlehne uražené ješitnosti a nestaví hned kufry za dveře, může nevěru ve vztahu časem hodně zúročit,“ dodává. Partneři se podle jejích slov leckdy zacyklí v komunikačním vakuu, zapomenou, co je spojovalo, jsou unaveni životem i sami sebou, nemají už energii investovat do vztahu. Strach z otřesu, který rozpad mnohaletého vztahu vždycky přinese, však může partnery posunout blíž k sobě. Uvědomí si, že mají v zásadě tři možnosti – rozejít se, žít v mrtvém vztahu, nebo se ho pokusit ještě vzkřísit. Třetí možnost se nakonec většinou ukáže jako nejvýhodnější pro všechny zúčastněné, včetně dětí, širší rodiny, přátel, ale i vzhledem ke společně získanému majetku. Není to však řešení pro ty, jejichž vztah už je mrtvý, kde už žádný cit nezbyl.

Byl jejím trenérem ve fitku, oběma bylo něco přes třicet, on měl manželku a půlročního syna, ona se před časem rozešla se studentskou láskou. Během cvičení si Vláďa postěžoval, že s ním manželka nespí. „Chtěla jen dítě,“ řekl. „Dokonce se tím ani netají. Po narození syna mi řekla, že mě už nepotřebuje, že všechno, co ode mě chtěla, už má. Na mazlení má prý teď miminko,“ vyprávěl a přiznal, že spolu chodili jen půl roku, pak žena otěhotněla. „Byla to chyba,“ přiznal.

Vláďa se rozvodu nebránil, po dvou letech od seznámení byla další svatba, za další rok se narodila Nikolka. „Měla bych být šťastná, jenže mě přepadávají jen samé pochybnosti,“ svěřuje se Simona. „Nikdy jsem nebyla žárlivá, ale na Vláďu žárlím. Když se opozdí, dělám scény. Pak toho lituju, jenže mám strach,“ připouští. „Bojím se, že když je ve fitku, vykládá zase jiné naivce, že jsem včelí královna, která chtěla jen dítě.“

„Velmi častým doprovodným jevem vztahů, které vznikly rozvratem předešlého, je nedůvěra a žárlivost,“ říká Jitka Douchová, „což má svou logiku.“ Žárlivost je totiž nastartovaná už dopředu. Jakmile se role vymění a milenka získá status manželky, změní se její pohled na situaci. Ví, že umí lhát a podvádět. Vzpomíná si, jak byl otrávený z manželky na mateřské i z toho, že její postava už není po dítěti tak pevná jako dřív.

„Problém leckdy bývá i přijetí přátel či širší rodiny, zejména pokud u nich byla bývalá manželka oblíbená. Je velmi reálné, že rodiče ani přátelé si na novou ženu zvykat nechtějí. Zejména prarodiče mohou být ze strany zhrzené manželky vystaveni volbě – buď já a moje dítě, nebo ona. Volba prarodičů, kteří si vnouče zamilovali, je pak jasná,“ dodává psycholožka.

„V případě paralelních vztahů se hodně mluví o podváděných, případně tzv. odkopnutých manželkách,“ říká psycholožka Jitka Douchová, „ale já víc rizik vidím na straně milenky. Experiment se získáním zadaného muže je hodně riskantní záležitost, navíc s velmi nejistou perspektivou do budoucna. Radím velkou obezřetnost, jinak dívka riskuje špatnou volbu, za kterou může nepříjemně zaplatit.“

Spisovatel Zdeněk Šmíd použil ve své knize Proč bychom se nepotili aneb Jak se chodí po horách krásný výraz pro seniorský manželský pár dědobabka, oba po letech společného soužití splynuli v téměř identickou bytost. Prošli spolu ruku v ruce životem, a až jeden z nich zemře, odejde druhý steskem brzy za ním. Pokud byste se jich zeptali na recept na spokojené soužití, zřejmě by vám řekli, že ani jim se krize nevyhnuly. Ty totiž k partnerskému soužití patří. Během let společného života přichází období a může být i relativně dlouhé, kdy o své volbě zapochybujeme. Překonat podobné chvíle pomáhá podle odborníků pravidlo tří: denně se sejít, popovídat si a sáhnout si na sebe.