Výkřik "Drž už klapačku!" může někdy vyřešit vleklé partnerské spory

Soužití v páru nás občas vystaví situaci, kdy nevíme, jak reagovat na proud nespravedlivosti. Obzvláště slušnější z dvojice v rámci domácí pohody většinou raději ustoupí, omluví se a vezme na sebe vinu za něco, čeho se nedopustil.

Když se měla pětačtyřicetiletá Radana podruhé vdát, zeptala se nastávajícího, jestli opravdu ví, že si ji bere se synem, který mívá deprese. Zamilovaný Jiří se málem urazil, že o jeho dobré vůli Radana pochybuje.

Synova nemoc se projevovala na jaře a také po stresech v práci. Byl unavený, nekomunikoval a moc o sebe v ty dny nedbal. To bylo něco na Jiřího, který je velký puntičkář. Když ale zjistil, že jeho výchovný křik na kluka nezabírá, začal si hojit vztek na manželce.

Nedal si nic vysvětlit a nebyl ochoten projevit soucit ani porozumění pro mladíkovu nemoc. Jednou se tak vytočil, že začal na Radanu hystericky ječet. „Je to tvoje vina, jsi slabá a pokaždé mu naletíš! Přitom je to jen lempl!“

Co je moc, to je moc, tohle už se nedalo zastavit, ale ani poslouchat, a tak jí vyletělo z pusy: „Drž už, prosím tě, tu klapačku!“

Byl to pro něj takový šok, že chvíli trvalo, než se vzpamatoval. Pak sice něco prohodil o tom, že je manželka poněkud vulgární, ale přestal dorážet. Radana časem zjistila, že si tím výkřikem posílila autoritu, ačkoli tvrdí, že už byla tak zoufalá, že ho chtěla jenom zastavit.

Je spousta žen, které ustupují partnerům prosazujícím se nátlakem. Dělají to pro klid domova. Kvůli dětem si všechno nechala od manžela líbit i Jana.

„Vzala jsem si jedináčka, jemuž se všichni přizpůsobovali. A tak jsem se i já věnovala sportům, které mě nikdy nebavily, respektovala jen jeho časové možnosti, i když jsem po mateřské také chodila do práce,“ vypráví Jana a pokračuje:

„Dnes už s námi děti nežijí a já bych se občas ráda věnovala jen sama sobě. Nemám ale šanci, muž si zvykl na to, že je vždy po jeho. Jednou jsem odmítla jet s ním na chalupu, chtěla jsem si polenošit v bytě, kterého si v týdnu moc neužiju. On se však urazil a začal mě podezírat, že někoho mám.“

Jana dodává, že se manželovo obviňování stupňovalo do nepříčetnosti. Snažila se mu vysvětlit, že ji ježdění na chalupu víkend co víkend nikdy nebavilo, ale kvůli dětem nereptala. Teď by občas ráda zůstala ve městě, zašla na výstavu nebo do divadla s kamarádkou, když jeho to nebaví. On ji však vůbec neposlouchal, protože měl jasno, co v tom je. Umanul si, že změna jejího chování má jediný důvod - a tím je milenec. Začal ženu podezírat z nevěry a doslova ji týral vyslýcháním.

Už toho měla dost, a tak zařvala: „Jo, mám milence, a ne jednoho, tak sklapni!“

A byl klid. Manžel se v první chvíli nezmohl na nic, uslyšel, co slyšet chtěl, a dal pokoj. Nějaký čas byl schlíplý a pokorný, až se ho Janě zželelo. Teprve pak se jí podařilo vysvětlit mu, o co jí jde, a později se jí podařilo si občas nějaký ten víkend pro sebe prosadit.

Lidé, kteří stále jen ustupují a neumějí se včas ozvat, jednou za čas potřebují vypustit páru. Je to ozdravné, i když ne samospasitelné. Ne vždy to dobře dopadne. Větší cholerik, než je dejme tomu Radanin manžel, je schopen se na manželku i vrhnout, byť by ho to později mrzelo. Proto je mnohem lepší zařídit se tak, aby k situacím typu „drž klapačku“ nedocházelo.

Nejlépe v době největší zamilovanosti, kdy to jde hladce.

Jakmile se jeden z páru začne povyšovat nad druhého, odbývat jeho potřeby a prosazovat své, shazovat ho a urážet, je dobré si to uvědomit i v čase tokání a okamžitě rázně zakročit. Klidně i podobným způsobem, jako to udělala Radana, jíž se naštěstí podařilo zastavit hysterického manžela na počátku manželství.

Obě ženy, Radana i Jana, jednaly spontánně. Tím, že udělaly něco zcela nečekaného, přinutily manžely, aby je poslouchali. O to se snažily i dřív, ale marně.

Umět naslouchat svému partnerovi je základní stavební kámen vztahu. „Není možné dostatečně zdůraznit, jakou máme nesmírnou potřebu, aby nám někdo naslouchal, bral nás vážně a chápal nás. Nikdo se v tomto světě nemůže svobodně rozvíjet a dojít plného života, když necítí, že mu alespoň jeden člověk rozumí,“ prohlásil uznávaný švýcarský poradce Dr. Paul Tournier. Citují ho v knize Zachraňte své manželství Les a Leslie Parrotovi, kteří k tomu dodávají:

„Když svému manželskému partnerovi nabídnete dar v podobě naslouchání, naplňujete to, čím mělo manželství být.“

Podle slov autorů závisí úspěch manželství z velké míry na tom, jak srozumitelně oba sdělují, co mají na mysli, a rozumějí tomu, co slyší. „Komunikace může důvěru ve vztahu buď podporovat, nebo může být přítěží vedoucí k zániku,“ uvádějí Parrotovi.

Ten, jehož slova zůstávají partnerem často nepochopena, anebo jsou přehlížena, si logicky jednou řekne dost. Jeho trpělivost není nekonečná. Když dojde, dupne si, zakřičí a bude chvíli klid, ale za čas se zase dostane do vleku dominantnějšího v páru. Bohužel si mnohdy dost pozdě uvědomí, že žije podle představ silnějšího z dvojice.

Časem se stáhne do sebe a přestane se svěřovat. Začnou se mezi sebou bavit už jen o provozních záležitostech, mizí důvěra, pocit sounáležitosti i vzájemné opory. Mezi manželi vyroste zeď, už spolu nedokážou mluvit bez obviňování a docela si přestanou naslouchat. Jestliže se nerozejdou, žijí spolu v citovém rozchodu.

Takové manželství moc nepovznáší. A snem každé dvojice je opak. Žít spolu šťastně až do smrti. 

I takové páry existují. Na otázku, jestli někdy měla chuť na manžela zařvat: „Drž klapačku“, odpověděla Milena, která s mužem letos oslavila 41 let harmonického soužití, že nikdy. „Nebo si to aspoň nevybavím,“ usmála se a dodala:

„Měla jsem vždycky pocit, že Tom říká to, co já si vlastně myslím, a bylo tedy samozřejmé, že jsem s tím souhlasila, tak v 99 procentech. Ten zbytek si vůbec nepamatuju. Dohadovali jsme se jen kvůli výchově dětí, ale šlo o tříbení názoru, nakonec jsme se domluvili.“

Na otázku, co si myslí o tom, že jsou páry, kde jeden někdy musí v sebeobraně zařvat, odpověděla: „Moje známá byla vždycky se svým mužem moc brzy hotová. Okřikla ho, protože se cítila být nad ním, i nad svým prvním mužem, ale později už nebylo z čeho vybírat. To může být taky důvod krize - nerovnováha, podceňování i přeceňování, kdy to hraničí s pohrdáním, což je vlastně konec.“

Konec nastane, když se láska docela vytratí a partneři si nemají co říct. Bohužel to odnesou i děti. Buď se rodiče rozvedou, nebo se stále hádají. Přitom se dá pozdějším nedorozuměním v soužití zabránit dřív. Terapeutka Virginia Satirová uvádí čtyři způsoby nesprávné komunikace v ohrožení:

1. usmiřující

2. obviňující

3. rozumářský

4. odvádějící pozornost

Pronášejí výroky jako: „Jak chceš ty.“ Nebo: „Se mnou si nedělej starosti, to je v pořádku.“ Chtějí za každou cenu udržet mír, ale platí za něj pocity vlastní neschopnosti a zbytečnosti. Nedokážou se v pravou chvíli rozhněvat a nenechat si všechno líbit. Zadržují zlost, trápí se a pak jsou unaveni a náchylní k depresím a nemocem. Potřebují vědět, že je v pořádku, když s něčím nesouhlasí.

Jsou věčně nespokojení, zarytě zevšeobecňují a kritizují. „Nikdy nic neuděláš dobře!“ Nebo: „Jsi přesně taková jako tvoje matka.“ Když se vyskytne problém, mají pocit, že nejlepší obrana je útok. Musejí se naučit mluvit sami za sebe, aniž přitom viní druhé.

Jsou superrozumní, klidní a chladnokrevní, nikdy nepřiznají chybu a od lidí očekávají, že se přizpůsobí. Pronášejí výroky typu: „Rozčilený? Já se nerozčiluju, proč říkáš, že se rozčiluju?“ Bojí se emocí, a tak dávají přednost faktům a statistikám. „Já svoje emoce neprojevuji, tak mě nezajímají ani emoce druhých,“ říkají. Rozumáři potřebují, aby se jich někdo ptal, jaké mají pocity.

Pod tlakem se uchylují k nedůležitým věcem a vyhýbají se kontaktu očima a přímým odpovědím. Pohotově změní téma a zničehonic pronesou třeba: „Nechme toho, já jdu vynést odpadky.“ Konfrontovat je s problémy vede často k hádce s dalekosáhlými důsledky. Potřebují vědět, že jim nehrozí žádné nebezpečí, že nejsou bezmocní, že problémy se dají řešit a konflikty utišit.

Les a Leslie Parrotovi radí, abychom si to vybavili, kdykoli zjistíme, že s partnerem jednáme pomocí usmiřování, obviňování, rozumářství či odvádění pozornosti. „Vzpomeňte si, že se patrně cítíte dotčeni nebo něčím stresováni,“ zdůrazňují Parrotovi a dodávají: „Také když váš partner sáhne po jednom z těchto způsobů, můžete napětí zmírnit tím, že budete citliví k tomu, z čeho to ve skutečnosti může pramenit. Je třeba najít způsob, jak můžete oba bez obav mluvit.“

„Nejšťastnější manželské dvojice, které známe, se poměrně zřídkakdy dostávají do komunikační slepé uličky,“ uvádějí autoři v knize.

S laskavostí lépe zvládneme partnera, který k nám přišel s mnoha vlastnostmi, které nám nejsou dvakrát příjemné. Jestliže jsme se však rozhodli s ním žít, je lepší řešit situace vzniklé i v důsledku projevení nepříjemných vlastností s laskavostí, poctivě a s empatií.

„Život vypadá z vašeho pohledu jinak než z pohledu partnera, a přesto máme sklon předpokládat, že ten druhý vidí život stejně jako my. Teprve když do jeho světa vstoupíme srdcem i hlavou, můžeme správně pochopit jeho pohled,“ dodávají terapeuti.