Článek
Otázka financí je totiž ve vztahu jedním z nejvíce ožehavých témat. Pokud se partneři neshodnou ve finanční otázce, mohou skončit až u rozvodového soudu. Najít shodu může, ale také nemusí být úplně jednoduché. Každý má totiž jiné představy a také finanční nároky.
V Česku vedou společné účty
Lidé v Česku se však zřejmě domluvit dokážou, protože většina partnerských či manželských dvojic má společné konto. Jinými slovy se dá také říci, že většina českých párů si důvěřuje, protože právě společným účtem si partneři důvěru projevují.
A nejen to, pozitiva společného účtu jsou také v tom, že zjednoduší hospodaření rodiny a ušetří rodinný rozpočet od placení více poplatků bance za vedení účtů. Také ale zvýší přehled o finančních výdajích a příjmech obou partnerů. A to se nemusí každému líbit. Protože člověk tím také přichází o určitou část své osobní svobody. Jedná se např. o zcela prostý fakt, že žena chce svému muži koupit dárek. Proč by měl právě on vědět, kdy, kde a za kolik ho pořídila. Vždyť to má být překvapení. A to je to nejmenší. Ne každý muž unese pohled na částku, kterou žena zanechá u svého kadeřníka, či za nové kozačky a ne každá žena vždy chápe, že nová tenisová raketa byla nutností.
Ti, kteří používají účty oddělené argumentují právě soukromím a samostatností.
A i u společného účtu se může stát, že ten, kdo vydělává méně, se může cítit závislým na výdělečnějším partnerovi. Vše má však řešení. například se domluvit, kdo bude kolik dávat na společný účet a zbytek si pak ponechat pro osobní potřebu.
Příchod dětí změní rozložení sil v rodině
Jednoduché je to bezesporu u dvou více méně stejně vydělávajících lidí. Takových však není mnoho. Ti mají každý svůj účet a pak už jen stačí se domluvit, kdo co zaplatí. Muž např. nájem a poplatky s bydlením související a žena jídlo a třeba toaletní potřeby nutné pro chod domácnosti.
I tento stav se pak většinou změní příchodem dětí. Žena na mateřské dovolené totiž jen zřídkakdy dokáže vydělat stejně jako před ní. A mateřský příspěvek jí stačit nemůže. I to je okamžik, kdy se žena může cítit závislou na partnerovi.
Psychologové doporučují, aby ten, kdo vydělává více, platil společné výdaje, které zahrnují chod rodiny. A ten z partnerů, který má výrazně nižší příjem, by si ho měl nechávat pro vlastní potřebu. To však závisí na zdravém sebevědomí člověka. Takový se pak totiž nebude před svým protějškem holedbat, že přináší do rodinného rozpočtu, zatímco ten druhý je např. jen doma.
Inteligentní muž totiž ví, že zatímco on vydělává pro rodinu, jeho žena - např. na mateřské dovolené - se o chod rodiny prakticky dennodenně stará. Žádná činnost totiž není nadřazená.
Domácím ministrem financí by měl být ten spořivější
Podle psycholožky Alice Vondrové je celkem jedno, zda jsou účty společné, či oddělené. „Důležité je, aby hospodaření bylo pro oba dva transparentní,“ říká s tím, že partneři by měli mít přehled o tom, kolik ten druhý vydělává a za co utrácí. Podle ní mají „všichni členové rodiny nárok na stejnou životní úroveň - to říká Zákon o rodině a myslím, že správně. Zúčastnění, kteří hospodaří s finančními prostředky, by toto měli mít na paměti a ne že jeden si bude dopřávat drahých jachet a ostatní budou živořit“.
Podstatný je podle Alice Vondrové fakt, že „v rodině by měl být ministrem financí ten, kdo je větší držgrešle. Protože tomu, kdo má k penězům velkorysý vztah, se rozkutálí a on ani neví, kam přišly. Zatímco ten, kdo je od přírody větší držgrešle, víc váží vydávání peněz a je větší pravděpodobnost, že nepřivede rodinu ke krachu“.
Zdůraznila také, že lidé by měli o financích s rozvahou přemýšlet. Aby se pak nestalo, že v půlce měsíce je najednou účet či domácí pokladna prázdná. „Pokud je peněz tak akorát, nebo o trochu více, než kolik rodina potřebuje, je dobré si udělat přehled o tom, co stojí provoz rodiny - tedy základní poplatky, které se musí zaplatit. Ze zbývající částky je třeba oddělit sumu, která je potřeba na potraviny, prací prostředky atd. A pak je ještě kolonka tzv. různé - do které se vejde např. čistírna, pomůcky pro děti do školy, či na kroužky.
Nakonec by vždy měla zbýt určitá částka, tzv. úspor. A je jedno, jestli je to sto tisíc, nebo tisíc, ale vždycky by rodina měla nějaké úspory mít, aby ji nemohla zaskočit skutečnost, že třeba dítě potřebuje peníze na lyžařský kurz, nebo že přestala fungovat lednička. Když člověk takto hospodaří s touto vidinou cíle, tak vždycky něco nahospodaří. I ten kdo má malý plat,“ říká psycholožka.
