Článek
Jedním ze tří typů je úzkostná citová vazba, což je abnormální závislost na nějakém vztahu. Provází ji permanentní strach ze ztráty. Pro jedince trpící úzkostnou citovou vazbou je vztah něčím stresujícím, ale zároveň po něm touží. Vztahy jsou pro ně komplikované i proto, že se neustále bojí odmítnutí druhých.
Vnímají se jako nedostateční, přičemž si myslí, že svými „chybami“ od sebe lidi odrazují. Trpí pocity prázdnoty a samoty i pocitem nedostatku bezpečí. Mnohdy mají nízké sebevědomí. Neumí se proto například před druhým otevřít, protože se bojí ukázat svou zranitelnost. Mají strach, že by se od nich kvůli tomu pak blízká osoba odvrátila.
Na jedné straně hledají hluboké vztahy, na straně druhé je pro ně obtížné v existenci pevného pouta mezi nimi a druhým člověkem věřit. Obávají se totiž, že blízkost není skutečná a mohou o ni přijít. Lásku a přijetí si ve svých očích zaslouží pouze tehdy, budou-li dokonalí. Domnívají se, že jsou milováni za to, co pro druhého člověka dělají, a ne kvůli tomu, kdo jsou. Ve vztahu jim dělá problém uvolnit se, a to i v případě, že je s ním vše v pořádku. Příjemné období může totiž podle nich kdykoli skončit.
Když vztah pohltí výčitky a obviňování jednoho z partnerů
V rámci vztahu jsou často tito lidé nejistí sami sebou a neustále se snaží naplňovat potřeby partnera na úkor těch svých. Obecně také mívají problém vyjádřit své tužby. Jelikož dělají vše proto, aby o vztah nepřišli, mohou začít akceptovat i nevhodné chování vůči sobě. Partnerovi také tolerují veškeré přešlapy.
Pro lidi s úzkostnou citovou vazbou je jejich vztah středobodem života. Nezřídka si jej idealizují, odvozují od jeho existence svou vlastní hodnotu a také se domnívají, že mu věnují více péče než jejich protějšek.
Sami věří, že bez svého partnera nedokážou existovat. Mohou proto nevědomě a ve strachu dělat věci, které nejsou pro druhého příjemné. Žárlí, testují loajalitu. Potřebují být třeba soustavně ujišťováni o partnerově náklonnosti. Protestují, pokud chce nějakou aktivitu dělat bez nich.
Stresuje je také to, když si jich nevšímá, je podrážděný nebo se jim zdá, že je přehlíží. Z chování druhého pak viní sebe. Vnímají situaci jako důkaz toho, že si nezaslouží být milováni. Odloučení od partnera zvládají těžko.
Naše vztahy ovlivňují i vazby s rodiči
O konceptu nadměrného přimknutí začal poprvé mluvit britský psychiatr John Bowlby už na konci šedesátých let minulého století. Podle něj jsou naše budoucí vztahy ovlivňovány vazbami, které s námi v dětství navázali lidé, kteří se o nás starali, zpravidla rodiče.
Bowlby se domníval, že se u dětí právě skrze tuto zkušenost začínají formovat první zkušenosti se sociální interakcí. Nepřímo se při tom učí i to, jakou váhu mají jejich emoce a zda jsou okolím brány vážně.
Láska na dálku s „inženýrem“ v nesnázích stála ženu 1,2 milionu
Vyrůstá-li dítě v láskyplném, pečujícím a bezpečném prostředí, je dost pravděpodobné, že bude schopné navazovat a žít zdravé vztahy i v budoucnu. Jestliže však nemá šanci poznat, jak vypadají, může to vést k poruše attachmentu.
Vznik úzkostného citového vztahu je obvykle spojován s pro dítě těžko předvídatelným chováním pečujících osob, které na projevy jeho emocí reagují pokaždé jinak. Pro dítě je pak těžké se v komunikaci dospělých vyznat.
Na úzkostnou citovou vazbu může být zaděláno i tehdy, když rodič nevnímá emocionální potřeby dítěte a namísto toho si vztahem s ním kompenzuje své vlastní potřeby. Takoví pečující jsou pak vůči potomkovi přehnaně ochranitelští nebo se prezentují jen vybraným způsobem, například jako perfektní otec či matka. Sami mnohdy úzkostnou citovou vazbou trpí a svým chováním ji následně rozvíjejí i u dítěte.
Alchymie lásky, sexu a ženského vyvrcholení
Může se vám hodit na Firmy.cz: Psychologické poradny, Individuální terapie