Článek
Mlčení je v podstatě určitá forma vzdoru i trestu. Člověk, který si je jistý svou pravdou a nechce ustoupit, se jednoduše uchýlí k tichu, a to za účelem toho, že chce druhého donutit, aby ustoupil. A zároveň mu chce dát tzv. za vyučenou.
Jak na ticho reaguje druhý
Nejprve se jedince, který se neurazil, obvykle zmocní vztek, kdy mu prostě nejde do hlavy, proč s ním partner (partnerka) nemluví, co udělal tak špatného. Následuje škemrání o odpověď, a pokud ani to mlčení neprolomí, pak nastává rádoby rezignace i toho druhého. Ve skutečnosti je však dlouhodobé mlčení obrovský nápor na psychiku, jelikož není nic, co by snížilo napětí a s ním i dlouhodobý stres.
Čím déle takové ticho trvá, tím více se oba aktéři v konfliktu přestávají orientovat a po pár dnech už jen vědí, že spolu prostě nemluví. Bohužel ani poté, co se ticho prolomí, nenastává normální komunikace, lidé mají tendence se uchylovat k výčitkám.
Tichá domácnost rozhodně partnery nesbližuje, ale v naprosté většině případů jen oddaluje. A lidé by si měli uvědomit, že dlouhé mlčení může být začátek konce. Jelikož ne každý je schopen tyto stavy ustát. Negativní dopady má takové chování i na děti, kterým dle psychologů škodí více než tzv. italská domácnost. Hlasitá, ale přitom srozumitelná výměna názorů je prý pro dítě mnohem více pochopitelná, než naprosto nesrozumitelné ticho.
Jak řešit situaci
Mlčící jedinec by si měl položit otázku, co ho k mlčenlivosti vede a jaký to má mít cíl. Zda chce toho druhého potrestat, ranit, podusit či vychovat. A čeho nakonec dosáhne.
Ve skutečnosti je mlčení sice možná forma trestu, ale nikdy nefunguje jako výchovný prostředek. Tudíž pokud bude člověk chtít, aby partner nějakou chybu nikdy neopakoval, pak bude muset začít komunikovat a tedy vysvětlovat, co ho trápí, co mu vadí, čím mu bylo ublíženo. Jedině tak dosáhne nápravy.