Tajemství očního kontaktu aneb Co vše díky němu dokážeme vyjádřit

V mezilidských vztazích, jejich navazování, fungování, ale i rozpadání hraje důležitou roli komunikace. Tu lze rozdělit na dvě základní složky – verbální a neverbální. Slovně můžeme popsat a vyjádřit řadu věcí detailněji, a často i více ublížit.

Neverbální komunikací stejně tak, ne všichni ale jejím projevům věnují dostatečnou pozornost. Lidé se často soustředí na celkový výraz obličeje, gesta nebo pohyby těla. I samotné oči toho ale dokážou mnoho.

Mnozí lidé berou jako hlavní vodítka řeči těla úsměv nebo zamračení. Oči jako takové jsou ale podle odborníků složitější a hrají významnou roli v přesném a detailním výrazu emocí, uvádí pro server Psychology Today profesor psychologie Ronald E. Riggio.

Výzkum psychologa Paula Ekmana například ukázal, že lidské oči jsou velmi výmluvným znamením toho, zda prožíváme skutečné štěstí, nebo ho jen předstíráme. Opravdový tzv. Duchennův úsměv (podle francouzského neurologa Guillauma Duchenna) lze poznat prý snadno. Zapojují se do něj svaly kolem úst, které zvedají koutky, stejně tak oční kruhové svaly, oči se přimhouří, a díky tomu se okolo nich utvoří tzv. vějířky. To je úsměv skutečného, prožitého vlivu. Pokud uvedené signály chybí, jde pravděpodobně o úsměv falešný.

Vzájemný oční kontakt podle vědců spouští vzrušení. To je pak interpretováno na základě toho, kdo je druhá osoba a za jakých okolností ke kontaktu došlo. Pokud jde o někoho podezřelého, může to vyvolat strach. Cítíme-li se v nebezpečí, pohled bude nejspíš vyjadřovat podrážděnost či rozzlobení.

Když byla řeč o vzrušení způsobeném očním kontaktem, nelze opomenout ani sexuální zájem. Prvním náznakem bývá delší oční kontakt bez přerušení, dále také rozšířené zornice a celkově soustředěnost pohledu.

Existuje rovněž výzkum, který poukazuje na možnost, že vzájemné hledění do očí může být již na počátku platným ukazatelem lásky. Zamilované páry tak často činí, a čím více tak činí, tím větší je jejich láska a přitažlivost.

Jak uvádí profesor Riggio, výzkum, který prováděl spolu s kolegy, přinesl i jedno opravdu zajímavé zjištění. Jakkoli se mnohde stále tvrdí, že lhář se nemůže někomu podívat zpříma do očí, pokud mu lže, oni zjistili už dříve opak.

Při pokusu, kdy měli dobrovolníci říkat druhým lidem pravdu nebo lež, měli lháři dokonce tendenci navazovat více očního kontaktu, než když říkali pravdu. Proč? Protože si nejspíš byli vědomi obecného tvrzení o lhaní a očním kontaktu, a proto se své konání snažili právě očním kontaktem více kompenzovat, aby zakryli pravou podstatu svého chování.