Svatba jako nejkrásnější den v životě nebo přežitek

Měla jsem dvě krásné svatby, a i když neměly pohádkový konec, na šťastné manželství věřím stále. Svatba je nádherný krok v partnerství a nemyslím si, že by se na ni přestalo věřit – jen se na ni podle mě přestalo spěchat.

Svatba je přežitek pro ty, kdo tento obřad nepotřebují. Ne pro fanoušky tohoto obřadu. Jisté je, že právně a nábožensky akt tohoto obřadu v moderním světě devalvoval. Děti jistě netrpí, že maminka kdysi neměla závoj. Natož když neměla ani tatínka… Milovníci varhan, myrty, veselí a pijatik si však mohou užít pořád stejně. Zdá se ale, že těch ubývá – inu stojí to peníze…

Není divu, že v době zkumavkových dětí, umělých oplodnění apod. se některé trendy mění.

Navíc žádný formální akt lásce a citům nepomůže. To je ověřené a jisté. Mně navíc na svatbě vždycky vadil ten cizí chlápek, co měl řeči, jako kdyby byl pánbůh. Třikrát rozvedený, někdy alkoholik, a kázal… Bylo vidět, že mu to je také dost jedno, protože takhle klábosí od 12 do 16 hodin každé úterý. Pro mě to nebylo. Ostatně začíná končit i pohřbívání. Perspektivně budeme buď online, nebo off-line. To bude všechno.

Pro někoho je svatba přežitkem, pro jiného zase zásadní životní událostí. Faktem je, že dnes se až 40 procent dětí rodí mimo manželství. To ovšem neznamená, že se rodí do neúplných rodin – mají milující se rodiče, kteří se pouze jaksi nevzali. Buď proto, že považují manželství za již překonanou instituci, nebo – a myslím, že tento druhý případ je častější – z daňových a jiných finančních důvodů.

Pokud státem nebudou zvýhodňovány svobodné matky, lidé budou více uzavírat i formální manželství. Na to by však zase doplatila velká skupina těch matek, které jsou skutečně s dítětem samy.

Svatbu nepovažuji za přežitek, ale za proklamaci závaznosti vztahu muže a ženy před sebou i před veřejností. Pokud spolu dva lidé „chodí“, mají se rádi a slibují si vzájemnou věrnost, pak je správné, když tuto věrnost vztahu také zveřejní.

Je-li někdo zadaný, další si rozmyslí, zda ho má či nemá získávat. Ten, kdo je ženatý, vdaný, je tím „označen“ či, chcete-li, okroužkován tím symbolickým prstýnkem i pro ostatní lidi kolem.

Pokud ti dva mají děti, je sňatek, tedy formální právní svazek rodičů, nesmírně důležitý. Ženatí a vdané se sice také občas pohádají, ale právní závazky zbrzdí rozpad vztahu. I když se dva lidé rozvedou, nepřestávají být pro dítě otcem nebo matkou.

Sňatek je tedy také ochranou před unáhleným rozchodem dvou lidí, výrazem závazku. V současnosti lidé nechtějí být ničím vázáni, oddalují svoje konečná rozhodnutí a vlastně tak oddalují svoji dospělost.

Manželství začínající nějakým aktem smlouvy (svatbou) je nejstarší instituce osvědčená tisíciletími, a proto není důvod – byť se některá manželství nepovedla a ztroskotala – na tuto formu rezignovat. Nic lepšího tak dlouhodobě fungujícího ještě nikdo nevymyslel.

Myslím si, že dnešní generace dětí narozených a vychovávaných nesezdanými páry bude jednat jinak než jejich otcové a matky. Naopak děti vyrůstající ve fungujících manželstvích se budou držet svého vzoru.

Je na místě zmínit, že převládající počet nesezdaných párů pochází ze skupiny obyvatel se základním a středním vzděláním bez maturity. Důvody bývají různé, například pocit nedostatečné finanční zajištěnosti. Očekávání prvního dítěte již pro mnohé není společenský důvod k uzavření manželství, jak tomu bývalo dříve.

Nemyslím si, že svatba je přežitek, jen asi prožívá útlum. Je to však stále zásadní životní rituál. V Praze se prý rozvádí 80 procent manželství, ale kolem mě je několik manželských párů a zdá se, že fungují krásně. Myslím, že je dobře, že to už není společenská povinnost, ale prostě svobodné rozhodnutí dvou lidí.

Indové říkají, že když se oni berou, začínají vařit polévku, a když se berou Evropani, polévka už začíná chladnout. Na tom něco je. Svatba by neměla být záchranným kruhem soužití. Znám jeden pár, žili spolu dvacet let, a tak se rozhodli, že to oslaví svatbou – snad se nerozvedou.

Není! Naopak je dnes daleko víc institutem lásky než pragmatického rozhodnutí třeba rodičů nevěsty a ženicha. Cenou za to je, že láska občas vyprchá a manželství skončí, hlavně když to nebyl sňatek církevní. My jsme se pro svatbu rozhodli jednak proto, že jsme chtěli svůj vztah stvrdit, jednak proto, že chceme mít dítě a praktické otázky s tím spojené tak budou snadnější.

A proč se dnes tolik lidí nebere nebo zůstává single? Asi nevyrostli na Vinnetouovi a Old Shatterhandovi, kteří své přátelství stvrdili krví. Ale vážně: asi mají spoustu jiných starostí a sňatek už taky není tak společensky důležitý jako dřív.