Strach z první třídy je zbytečný

Rodiče musí svou žádost doložit odborným vyjádřením. To jim dá zdravotnické zařízení nebo pedagogicko psychologická poradna. Školní docházku lze odložit ze zdravotních důvodů kvůli častým nemocem, prodělané operaci, pomalejšímu tělesnému vývoji či celkovému oslabení.

Důvodem k odkladu může býto rovněž nižší schopnost koncentrace, slabší grafický projev, opoždění vývoje řeči, pomalejší pracovní tempo, sociální neobratnost, rychá a snadná únava a nízká odolnost vůči pracovní zátěži.

Čas, který odložením rodiče a mateřská škola získají, by měli využít k tréninku v oblasti, kde se vyskytují problémy. Je dobré, aby tento trénink neměl formu výuky, nýbrž hry, při které se dítě baví a současně zdokonaluje. Na trhu existuje řada pěkných pomůcek pro předškoláky, stačí zajít třeba do knihkupectví.

Kdysi v počátcích našeho poradenství vnímali rodiče odklad školní docházky jako ostudu nebo handicap a nebývali mu příliš nakloněni. Už hezkou řádku let však vidíme trend úplně opačný. Mnozí rodiče žádají pro své dítě odklad bez zjevné příčiny. Jako důvod uvádějí, že se mu snaží prodloužit dětství.

Za nepřiměřeným množstvím těchto odkladů je strach rodičů ze školy. A když jim doporučení nechce dát psycholog v pedagogicko-psychologické poradně, protože dítě je pro školu zralé, seženou si potřebný doklad jinde, obvykle u dětského lékaře. To není složité, neboť téměř každé dnešní dítě není aspoň trochu zdravotně oslabené nebo častěji nemocné, případně alergické.

Množství odkladů (někde i 20 procent) komplikuje život dětem, které nastupují do školy v řádném termínu. Jejich rodiče vidí oprávněný problém v tom, že budou ve třídě s mnoha vrstevníky, kteří jsou o rok a někdy i o rok a půl starší. Mohou se pak vedle nich jevit jako pomalé, méně výkonné nebo méně schopné. Pokud i rodiče těchto dětí začnou usilovat o odklad, zvýší se počet dětí, které jdou do první třídy v sedmi letech, ještě výrazněji.

Je zjevné, že v těchto případech už nejde o připravenost dítěte na školní docházku. Jde o důvěru rodičů ve školství. Ti prostě nevěří, že se škola dokáže postarat o děti různě staré, různého nadání a různých individuálních schopností. Obávají se výuky, která na to nebude brát ohled a bude po všech dětech vyžadovat v určitou dobu stejný výkon. Ani čtrnáct let od převratu zatím nestačilo k tomu, aby se zvýšila důvěra rodičů ve schopnosti školy více respektovat individualitu dítěte.

Přitom podmínky ve školství se po roce 1989 výrazně změnily k lepšímu. Osnovy umožňují respektovat rozdílné tempo pro děti různé vývojové úrovně. Učitel má značnou pravomoc určovat tempo výuky. Počet dětí ve třídách je většinou velmi příznivý. Přeplněné třídy patří minulosti. Dětí ubývá a školy doslova bojují o každé, které nastupuje do školy. Prezentují se zajímavými nabídkami alternativních postupů a mimoškolních činností. Paradoxně teprve rapidní úbytek dětí dokázal to, o co poradenští pracovníci marně usilovali celé roky.

Dítě a jeho rodiče jsou najednou zákazníci, kterých si ředitelé považují. Dnes je škola ochotna se postarat i o jedince s poměrně vážnými handicapy. To dřív bývalo spíš výjimkou. Rozumný ředitel (zřizovatel školy ho nedosadil, ale vybral v konkursu) dává do první třídy obvykle ty nejlepší učitelky. Uvědomuje si totiž, jak důležitý je pro děti dobrý start ve škole. Zdá se však, že to všechno rodičům nestačí. Nedůvěra má příliš hluboké kořeny. Ale jen její postupné překonávání je tou racionální cestou, která sníží nesmyslně vysoký počet odkladů školní docházky.