Hlavní obsah

Stopař (příběhy nevidomých)

Novinky, E.R., www.nevidomi.cz

V krásné prostředí Jesenických vrchů u Města Albrechtic jsme měli skromné rekreační středisko - starou školu, jednotřídku, a na stráni několik chatek. Každým rokem se tam sjížděli staří známí - spolužáci ze školy, učitelé hudby, maséři, telefonisté i důchodci

Foto: Martina Sihelská

Sbírka zkrátí dětem v nemocnici dlouhé chvíle.

Článek

Zkrátka, samí dobří lidé, aby si zavzpomínali na mladá školní léta, postěžovali si na poměry a zkontrolovali stav svých pasů. "Ahoj za rok!" ozývalo se při loučení. A život běží, ať chceme nebo ne. Někomu plyne loudavě, jako tichá bystřina, jinému v rytmu rokenrolu. Tak, jak je to v té písničce "...Z každého chlapečka čas udělá dědečka..." Jeden z našich přátel, říkali jsme mu "vlk samotář", přijel, ale byl po těžkém infarktu. Neuměl si představit prázdniny bez těch krásných procházek kouzelnou přírodou v tichém údolí.

Vedla jím sice okresní silnice, ale právě na ní bezpečně cítil pod nohama pevnou zem i travnatý okraj příkopů, který byl jeho vodítkem při samostatné chůzi. Mohl se tam pouštět na procházky sám, jen se svou věrnou družkou - bílou holí. "Letos to budeš mít těžké, brachu, srdíčko se bude bránit kopcovité cestě," povídá jeden z nás. "Hoši, nebojte, vím si rady. Od budovy vede okreska z kopečka a nazpět budu stopovat, snad se najde řidič, který mě sveze nahoru." Skutečně, našli se laskaví lidé, kteří měli porozumění pro nemocného člověka. A byli dokonce i takoví, kteří se zmáčkli vzadu, i když měli plně obsazeno, a rádi pomohli.

Přítel se namlsal té lidské dobroty a den co den svou cestu opakoval. Kráčel dolů, bílá hůl vesele vyťukávala: Asfalt, prach, příkopa... Doprovázely ji akordy šumějícího lesa a zpěv ptáků, a to všechno příjemně lahodilo nemocnému srdíčku. Jen tu a tam byl vyrušen projíždějícím autem, což bylo také ujištěním pohodlného návratu. Zastavil se, cvakl sklíčkem hodinek a nahmatal ručičky. Bylo nutné se vrátit.

Postoupil blíž ke středu vozovky, připraven mávat holí, ale žádný hukot motoru nebylo slyšet. Nervózně přešlapoval. "Konečně, nesmím zmařit příležitost." Řidič, který sotva přeřadil rychlost, připraven na jízdu do prudkého kopce, mrzutě zabručel: "Jsme plně obsazeni." Namlsán předchozí ochotou jiných řidičů měl ještě odvahu žadonit dál: "To nevadí, ať se ti vzadu trochu srazí, já se tam vmáčknu, vždyť je to jenom kousek, tady na kopec." Dostalo se mu ale drsné odpovědi: "Jsme pohřební vůz. Vzadu vezu tři nebožtíky, tak jim řekněte, ať se zmáčknou, a sedněte si mezi ně!"

Související témata:

Související články

Ctižádostivý

V roce 1983 se mi podařilo spadnout do pražského metra a téměř o deset let později jsem spadl do metra opět, tentokrát ve Vídni.

Dvakrát o překážce na cestě

Pospíchat a dávat pozor na cestu - to je tedy kombinace. Ale co se dá dělat? Jsem docela obyčejná ženská s docela obyčejnými starostmi o domácnost a tak vůbec....

Výběr článků

Načítám