Sráží vás kritika na kolena? Naučte se jí čelit

„Většina lidí se kritiky bojí. Nikdo nemá rád, když se dozví, že jeho nápad je hloupý nebo že udělal chybu. Ovšem přehnaný strach z kritiky vás může zastavit ještě předtím, než se do něčeho pustíte,“ upozorňuje psycholožka Christine Korolová. V osobním životě i v práci.

Na racionální úrovni víme, že žádný „kritik“ nám neříká jen objektivní pravdu. Pokud nejde o nezpochybnitelná fakta typu dvě a dvě jsou čtyři, je kritika vždy zabarvená subjektivním náhledem, názory, okamžitou náladou apod. Někdy je přímo záměrem nás zranit, čelíme vlastně verbálnímu útoku. „Někteří lidé používají kritiku čistě proto, aby ostatní lidi shodili,“ říká neuroložka a psycholožka Jay Raiová.

Záměry kritizujícího nemusí být snadné poznat. Jsou tu ale indicie. Férová kritika má za úkol něco zlepšit, proto ji často provází klidný tón, nepůsobí výhrůžně ani urážlivě. Používá hlavně fakta a soustředí se na nápravu spíš než na ukazování prstem. To je sice drsná lekce, ale posouvá nás dopředu. Takovou kritiku je dobré umět přijmout a zohlednit v dalším jednání.

Nefér kritika je často vyslovena drsným tónem, používají se široké, nespecifické termíny, generalizuje. Pokud jde o práci, často také probíhá před ostatními. A hlavně, taková kritika ztrácí sílu ve chvíli, kdy se střetne s racionalitou. Také může jít o střet dvou stejně hodnotných názorů, z nichž jeden silově prosazuje osoba s vyšším postavením.

První obranou před nefér kritikou by měly být čtyři následující kroky.

Zůstaňte v klidu. Toto pravidlo platí pro každý konflikt – uklidněte se, svým klidem nakazíte i toho druhého.

Zopakujte kritiku. Tak se ujistíte, že chápete. Lidé navíc mají tendenci být ve větší pohodě, pokud vidí, že jim rozumíte.

Buďte konkrétní. „Nelíbí se mi vaše zpráva“ nebo „Špatně jsi tu uklidil“. U takových výtek je nejlepší ptát se na detaily. „Jaké jsem udělal chyby?“ „Co je třeba udělat, aby bylo dobře uklizeno?“

Zdvořile přesuňte konverzaci na jiné téma. Věta typu: „Zaměřím se na to, děkuji za feedback…“ by vás mohla z nepříjemné situace dostat.

Praktická obrana je jedna věc, ovšem emoce, které u kritiky prožíváme, jsou jiná káva. Právě kvůli bolesti, pocitu zranitelnosti a méněcennosti i lehké panice, jež můžeme pociťovat, se mnozí z nás snaží kritice vyhnout za každou cenu, ochuzují se i o společenský život a navazování nových vztahů. Neumějí si vymezit mantinely, často si tím brzdí kariéru.

„Strach má většinou kořeny už v našem dětství, pokud byli ti, na kterých jsme byli závislí, často kritičtí. Jako děti věříme tomu, co slyšíme, a napodobujeme, co vidíme. Jestliže tedy slyšíme kritiku, věříme, že je pravdivá, a napodobujeme stejný postoj – přistupujeme k sobě stejně,“ vysvětluje klinický psycholog Lloyd J. Thomas.

Sami se tudíž vnímáme velmi kriticky a snadno se pak i v dospělosti necháváme příliš ovlivnit a neumíme se bránit. Obavy z kritiky pak podle odborníka vyústí v řadu psychických potíží. Je třeba si připomínat, že za tím stojí náš starý strach z dětství, že nás blízcí lidé opustí, potrestají.

Všechny tyto pocity v nás může spustit i mírná kritika. Pak slýcháme, že jsme přecitlivělí, vnější pozorovatel totiž nemusí chápat, co všechno prožíváme. „Kritika funguje jako spouštěč, protože nás někdo v minulosti krutě kritizoval, a my jsme se s tím nikdy nesrovnali. Tak spouštěče fungují,“ vysvětluje vzdělávací psycholog Jason Henry s tím, že tento emocionální balíček nervů exploduje nebo se zhroutí, pokud se ho i jen dotkneme.

„Základní a přirozené reakce na kritiku jsou v zásadě dvě,“ říká psycholožka Nela G. Wurmová. První je vztek, což je emoce, kterou vyvolává strach, ale vede k aktivní obraně. Raději rovnou zaútočíme, než aby se nám něco stalo.

„Začnete se bránit a obhajovat. V horším případě se urazíte a myslíte si o tom druhém, že je to pěkný idiot. V těle to vypadá tak, že vás to táhne spíš ‚dopředu a nahoru‘, tedy do útoku.“

Druhá je pak reakce vedená čistě strachem. „Začnete couvat a krčit se. Všechny výhrady akceptujete, omlouváte se, stydíte se nebo se ustrašeně vnitřně šikanujete. Kristepane, úplně jsem to zvoral, to je strašný, už bych se nejradši nikdy do podobného úkolu nepouštěl, prostě jsem úplně levej… V těle se vám spíš chce stáhnout ,dozadu a dolů‘, zmenšit se, schovat se, zmizet – do útěku,“ uvádí psycholožka.

„Strach nás obírá o pocit vlastní hodnoty, minimalizuje naši osobní iniciativu, zatřese naším pocitem dostatečnosti a síly, vezme nám schopnost spoléhat se sám na sebe a má mnoho dalších negativních efektů,“ dodává psycholog Jason Henry.

Prvním krokem je tedy připustit si, že se z kritiky cítíme opravdu špatně, a dovolit si pocit prožít. „Nemá cenu nic obalovat a chovat se, jako by na nás neměla žádný vliv.“ Pak bude snazší ošetřit naše pocity, a ne se zaměřovat přímo na kritická slova.

Dobrá zpráva je, že v tom nejsme sami. Několik studií ukazuje, že i spokojení lidé jsou čtyřikrát více náchylní k tomu, aby si pamatovali spíše negativní kritiku než pochvaly.

Výzkum z roku 2001 z Case Western Reserve University také ukazuje, že potřebujeme pět pozitivních zážitků, aby vyvážily jeden negativní a byli jsme pak v pohodě.

Jako první pomoc bychom tedy měli kritiku vidět v celkovém kontextu: připomenout si věci, které děláme dobře, a také že stoprocentně neomylný není nikdo. Je dobré obklopit se lidmi, kteří dokážou vidět hodnotu v ostatních. Dávají jim pak pozitivní zpětnou vazbu, nikoli jen kritický pohled.

Nikdo neprojde životem, aniž by nebyl kritizován. A málokomu je to příjemné. Naučit se, jak se s ní srovnat zdravým způsobem, je proto zásadní. Autor rozvojové literatury Scott Mautz nabízí několik zásad, které bychom si měli osvojit.