Soužití mladého páru s rodiči může být velmi problematické

Nechme stranou bytovou a sociální politiku našeho státu díky níž nejedni mladí manželé více či méně ochotně berou za vděk společným dvou příp. třígeneračním bydlením. Zamysleme se nad tím, zda je možné ukočírovat nevyzpytatelné propletence rodinných vztahů ke všeobecné spokojenosti všech zúčastněných.

Zcela specifickou kategorií dvougeneračního soužití je bydlení mladého páru společně s matkou mladého muže, která je sama bez partnera, ať už z důvodu rozvodu či ovdovění. Podle některých psychologických teorií má muž tendenci kopírovat ve svém partnerském vztahu model rozdělení rolí, na nějž byl zvyklý ve své původní rodině (totéž platí i pro ženy). Je-li jeho matka dominantní, je možné, že si najde podobně dominantní partnerku. A máme tu jeden z nejvražednějších modelů soužití.

Jeden slabý muž ovládaný dvěma silnými ženami. Matka i manželka se jej nejrůznějšími často vysoce manipulativním prostředky snaží získat na svou stranu. Muž pak ve slepé touze po rodinné pohodě před manželkou hájí svou matku a před matkou manželku, čímž jen přilévá oleje do ohně jejich vzájemné antipatie. Manželka uvaří koprovku, matka ji trumfne svíčkovou. Matka daruje synovi k narozeninám dva lístky na divadelní představení, konaném však bohužel v den, kdy je její snacha na školení mimo domov. Snacha pak kontruje dárkem v podobě poukazu na týdenní dovolenou v termínu, na nějž tchýně naplánovala výměnu oken v celém domě.

Pokud není situace již vyhrocena ad absurdum, radí manželští poradci zavedení určitých jasně stanovených pravidel vzájemného soužití. Není-li možné oddělené bydlení, pak alespoň určité územní rozdělení v rámci jedné domácnosti, v níž by jak tchýně tak mladý pár měli mít každý svůj pokoj (příp. svou část domu), do níž "protistrana" může vstupovat pouze na vyzvání. Obvyklým kontaktním místem všech ale většinou zůstává kuchyň, koupelna a WC. Tady nezbývá nic než vzájemný respekt, pro práci v kuchyni pak jakýsi rozvrh hodin určující, kdy zde vládne tchýně a kdy snacha.

Méně obvyklou variantou triády matka - syn - snacha je situace, kdy si "nehodný" syn (alkoholik, sukničkář, flamendr...) přivede domů "hodnou" ženu. Zoufalá matka nepodařeného syna ve své snaše může spatřovat spojence v boji proti synovým neřestem, snacha pak v manželově matce oporu a rádce v situacích, kdy jejich chlapeček zase zlobil. Těžko říci, kdo z aktérů takovéhoto soužití nejvíce zasluhuje péči psychologa. Patologie z něj očividně sálá na všechny strany.

I ve zcela normálně fungujícím soužití mladého páru s rodiči manžela občas může dojít k neshodám či malým bitvám o pozice či dokonce o lásku. Tchánové jsou ke svým snachám vcelku shovívaví. Zdánlivými viníky rozepří jsou tedy málo tolerantní manželky a příliš milující matky (tchýně). Oběma zúčastněným ženám je možno doporučit toleranci a občasné vcítění se do situace své "sokyně". Tchýně má právo na oslepující mateřskou lásku, která přehlíží některé synovy nedostatky, nemá však právo usurpovat si synovu náklonnost jen a jen pro sebe. Snacha má právo cítit vůči své tchýni cokoliv, vždy v ní však musí ctít matku svého manžela a chovat se k ní přinejmenším v mezích základních pravidel slušnosti. Jakákoli manipulace, zejména ta citová, je zakázána všem zúčastněným!

Malinko jiné třecí plochy vznikají při společném soužití mladého páru s rodiči manželky. Mladý muž často nabývá dojmu, že veškeré dění jde mimo něj. Nemůže v rodině o ničem rozhodovat, vždy se musí ohlížet na to, co řeknou "tatínek a maminka". Je pro něj obtížné být své ženě oporou, protože ta má krom něj za zády ještě další pilíře v podobě svých rodičů případně sourozenců. Dojde-li k manželským neshodám, nezřídka se pak matka dceři stává vrbou ještě dříve, než dceřinu manželovi "dojde", že se vůbec něco děje.

Velmi rizikové je soužití mladého páru s rodiči manželky v situaci, kdy jsou rodiče "hodné" dcery proti svému zeti předem zaujatí, mají dojem, že pro ni není dost dobrý, že si ji nezaslouží. Je-li dcerka opravdu hodná, bude drcena dvěma mlýnskými kameny lásky. Na jedné straně láska a úcta k rodičům, kteří jí v minulosti poskytovali oporu a zázemí, na straně druhé láska k partnerovi, s nímž plánuje společnou budoucnost. Rodiče tu a tam utrousí poznámku o podivných vlastnostech či chování dceřina partnera, ta se jej pak snaží omlouvat a před rodiči za každou cenu prezentovat v tom nejlepším světle. Paradoxně si pak sama před sebou z jakési setrvačnosti může omlouvat skutečné manželovy prohřešky. Nenáviděný zeť se zase pokouší manželku k sobě připoutávat roztodivnými ultimáty a prohlášeními o správném fungování vztahu a o správných vlastnostech milující ženy. Bohužel "hodné" holky bývají mnohdy velmi snadno zmanipulovatelné a je tedy jen otázkou času, zda té či oné straně podlehnou nebo zda skončí v péči psychiatra. Na "hodné holky" utlučené takovouto dvojí láskou totiž "pouhý" psycholog mnohdy nestačí.

Opusťme opět patologii a představme si podobný model soužití v rámci normálu. Rodiče zrovna nemusí manžela své dcery a on má podobný vztah k nim. Pravidlem číslo jedna je zákaz veškerých hovorů na téma "zlý zeť". Na druhé straně zákaz nasazování psí hlavy manželčiným rodičům. Rodiče by měli respektovat rozhodnutí své dospělé dcery ohledně výběru životního partnera. Jeho opakovanou kritikou totiž skrytě dávají dceři najevo, že ji nepovažují za dostatečně zralou na to, aby sama mohla rozhodovat o svém životě. Chce-li být mladý muž skutečně respektovanou "hlavou rodiny", dosáhne toho spíše vlastním přičiněním (činy znamenají více než slova!) než pomlouváním manželčiných rodičů. Velmi taktické je, oceňuje-li a podporuje-li muž taková rozhodnutí, která s manželkou přijali sami bez poradního hlasu širokého příbuzenstva.

Zdánlivě bezproblémovou se jeví situace, kdy mladí manželé žijí zcela odděleně od rodičů. Absolutní nezávislost a samostatnost mladého páru je obdivuhodná, ale v praxi poměrně obtížně realizovatelná. Jen velmi malé procento mladých rodin je natolik dobře finančně zajištěno, že si může pořídit vlastní bydlení. Vedle hypoték a nejrůznějších úvěrů jsou to opět rodiče, kteří své děti podporují, ať už v podobě půjček nebo darů. Nežijeme v sociálním vakuu. Sňatkem či založením vlastní rodiny se sice stáváme samostatně fungující jednotkou, nerušíme tím však vazby ke svým rodičům. Občasné návštěvy, pozvání na oběd, pomoc při hlídání dětí...

I zde narážíme na desítky situací, které mohou vyvolat slušné domácí dusno. Nepřiměřená frekvence návštěv rodičů v domácnosti mladých, zásahy do výchovy dětí, potřeba organizovat "mladým" jejich volný čas, to vše okořeněné averzí jedněch proti druhým.

Mezi klienty manželských a rodinných poradců se tu a tam objevují mladé páry hledající spojence proti příliš aktivní babičce, která svůj organizační talent upírá tam, kde o něj není zájem. Krajním řešením je tiché přikyvování a tolerování veškerých babiččiných zásahů (hlídá nám přece děti a každoročně platí dovolenou), na druhé straně pak definitivní rozkmotření, vydědění a všestranná naštvanost. Ideální alternativou je tradiční "zlatá střední". Vstřícnost, tolerance a respekt ruku v ruce se zásadami a pravidly jsou tou nejlepší variantou pro nastolení všeobecné spokojenosti. Rodiče (prarodiče) by měli respektovat soukromí "mladých" a navštěvovat je pouze po předchozí domluvě. Totéž samozřejmě platí i opačně. "Mladí" by zase měli vycházet vstříc rodičům, zejména pokud se jedná o vzájemnou pomoc či umožnění kontaktu s vnoučaty. Nikdy by však plány rodičů neměly narušovat či měnit to, na čem se "mladí" již dříve dohodli. 

Nad všemi rodinnými konflikty a neshodami téměř vždy stojí láska. Je to zcela logické. Tam, kde jsou ve hře emoce, jsme vždy mnohem více angažovaní a zároveň zranitelní. Mateřská láska či láska rodičů k dítěti vůbec je tím nejsilnějším poutem, které si dovedeme představit. Proto jsou právě generační spory jedněmi z nejsilněji prožívaných. Chceme-li vše přestát bez toho, abychom sobě či druhým ublížili, musíme v sobě najít velkou dávku úcty a tolerance.

"Úcta ke stáří" - otřepané klišé, které už pomalu vychází z módy. Malinko mě děsí protažené obličeje dospívajících dětí ze sousedství, určené babičce, která péči o ně věnovala možná více energie než jejich vlastní matka. Babička na hlídání už není potřeba a její pravidelné návštěvy jsou najednou na obtíž. Čím to, že se děti, které se ještě včera babičce vrhaly kolem krku najednou tváří jako umučení? Přijímat ano, dávat ne. Urvi, co můžeš a žij dneškem.

Možná to neřekneme nahlas, ale podvědomě tuto vražednou filozofii nasáváme dnes a denně z médií i svého okolí. Abych neuklouzla do moralizování, vypůjčím si na závěr zcela prozaická slova zkušeného manželského poradce P. Šmolky: "... společné soužití může mít při dosažení kooperativní úrovně vztahů četné pozitivní rysy. Vede k nižším finančním nákladům, snazším možnostem výpomoci v době nemoci rodičů nebo při hlídání vnoučat. Děti, které vyrůstají v harmonicky fungující vícegenerační rodině, mohou navazovat více druhů sociálně emočních vztahů a mohou si v tomto prostředí osvojovat žádoucí postoje, které později uplatní v dospělém věku ve vztazích ke svým rodičům."