Článek
Stejnou podvědomou pozorovací schopnost si zachovali lidé. Setkání mezi mužem a ženou je toho zářným důkazem. Při vzájemném setkávání pozorují, zda se jejich protějšek bude pohybovat nebo gestikulovat jako oni.
„Jsem stejný jako ty, nemusíš se mě bát.“ Jde o jakýsi signál, který má partnera uklidnit a pomoci mu v navazování hlubších kontaktů. Tento jev nazýváme zrcadlení.
Je pozůstatkem primitivní metody učení, která spočívá v napodobování. My ženy napodobujeme gestikulaci a mimiku mužů při hovoru daleko častěji než oni. Muži zrcadlí postoje a gesta žen spíš v době, kdy se jim dvoří.
Studie prokázaly, že lidé, kteří jsou stejně naladění a prožívají stejné emoce, začnou po nějakém čase vzájemně odrážet i svá gesta a výrazy tváře. V době zamilovanosti synchronizuje mladý pár nevědomky své pohyby jako důkaz toho, že se s druhým člověkem cítí dobře.
Pokud muž žije se ženou dlouho, často se začnou vzájemně podobat. Opakovaným zrcadlením výrazu tváře se totiž formou mikrovrásek zaznamenávají stopy i v jeho obličeji.
V restauraci se snažíme napodobit partnerův výběr otázkou: „Co si dáš?“ V další situaci se muž zahledí do očí ženy. Ona jeho pohled opětuje a poté, co řekne několik slov, automaticky dokončuje jeho myšlenku. Tak bychom mohli pokračovat ve výčtu příkladů.
Podvědomě si tímto způsobem sdělujeme, že si rozumíme a jsme si vzájemně blízcí. Díky tomu, že při opakování gest napodobujeme výrazy tváře, se nám pak v obličeji zrcadlí spokojenost. A jsme-li spokojení, krátkodobý vztah se mění na dlouhodobý.
Pokud muž žije se ženou dlouho, často se začnou vzájemně podobat. Opakovaným zrcadlením výrazu tváře se totiž formou mikrovrásek zaznamenávají stopy i v jeho obličeji. A ty pak ovlivňují jeho výraz, který se stává podobný tomu našemu.
Odraz gest, úšklebky, úsměvy atd. se zapisují také do našich pravidelných návyků. Díky tomu pak i páry, které si nejsou objektivně podobné, na fotografiích mohou vypadat stejně, protože nasazují podobný úsměv.
Lidé napodobují i některé verbální aspekty řeči
Můj syn chodil s dívkou z Moravy. Zrcadlil její hlas, přízvuk a intonaci, ale dokonce i modulaci nebo rychlost její řeči. Posiloval tím vzájemnou vazbu a prohluboval vztah. Nakonec mu to však nebylo moc platné. Rozešli se. Asi nezrcadlil dostatečně.
Washingtonský psycholog John Gottman zjistil, že partnerství končí rozchodem nebo rozvodem tehdy, když jeden z partnerů neodráží dostatečně spokojený výraz toho druhého.
A tak muži, kteří pokročili v zrcadlení tak daleko, že dostávají nezvladatelnou chuť na čokoládu v době ženina premenstruačního syndromu nebo vypouštějí větry v době, kdy je jen nadmutá, dělají opravdu, co mohou.
Alespoň podle odborníka na neverbální komunikaci Allana Pease. Vědecké výzkumy totiž dokazují, že muže, který zrcadlí, považuje žena za inteligentního, laskavého, zajímavého a přitažlivého člověka.