Sexuoložka Kateřina Klapilová: Znehybnění partnera je častá fantazie

Jaké nové trendy v sexuálním chování Čechů se za poslední léta objevily?

Spousta zajímavých věcí ohledně sexuality se odehrává v online prostoru. Například trendy v seznamování: jak se lidé seznamují, jak moc při tom využívají internet a jak to potom souvisí s jejich chováním v reálném prostoru. Také jak využívají online svět v oblasti sexuality, co používají z technik, které jsou nově k dispozici, jako například virtuální realita, roboti, možnosti pornografie v online prostoru…

Diskutují se také „nové“ formy vztahů, například polyamorické partnerství, o tom také reprezentativní data dlouhodobě nemáme. Nejsou to nové fenomény, ale teprve se začínají uchopovat ve veřejném prostoru. Často to může působit tak, že je to něco úplně nového, co tu dříve nebylo. To ale může být zkreslená interpretace, lidé se na to třeba jen dřív neptali, nerozuměli tomu. Nemusí to být tak, že se nyní objevují nové formy identit či partnerství. To vše je ale živý kolos, který se musí správně interpretovat. Data z minulosti nemáme a nemáme to tedy s čím srovnávat.

Právě se chystá sběr dat k celonárodnímu výzkumu sexuálního chování v České republice CzechSex, jeho výsledky budou známé v první třetině příštího roku. Co si od průzkumu slibujete?

Už téměř deset let nemáme žádná data, která by byla reprezentativní pro českou populaci v oblasti sexuality, a to především u sexuálního zdraví, případně problémů. Jako odborníci strašlivě tápeme, taková data společnost potřebuje. Navíc velkou řadu dat jsme neměli nikdy.

Tento výzkum je hodně komplexní. Existují dílčí výzkumy, které se například týkají sexuálního násilí, ale CzechSex je zaměřený na mnoho oblastí. V řadě evropských zemí se provádí takový průzkum opakovaně. Jde o synchronizaci údajů o sexualitě, o sexuálním chování, podle nových diagnostických know-how. Měří i nové trendy, které se v sexualitě objevují.

Hodně se teď mluví o sexuálním násilí. Nedávno jsem narazil na průzkum z USA, z nějž vyšlo, že zhruba třetina vysokoškolských studentů by byla schopna znásilnit například ženu v bezvědomí, kdyby se to nikdo nedozvěděl. Odpovídá to realitě?

Tento výzkum neznám, ale brala bych jej s velkou rezervou. Taková data jsou zkreslená už jen proto, že otázku „Kolik lidí by využilo ženiny bezbrannosti?“ může pochopit každý jinak. Právě proto je naprosto striktní zachovat pravidla pro kladení těchto otázek a podívat se přesně na to, jak této otázce lidé rozuměli, než se začnou citovat nějaká procenta.

V letech 2016–2017 jsme dělali průzkum parafilních preferencí a z něj vyplynulo, že znehybnění partnera je poměrně častá sexuální fantazie, může odpovídat třeba pěti procentům v populaci. To ale vůbec neznamená, že by člověk něco takového zkusil. I u žen se může podobný vzorec vyskytovat, ale v opačném módu. „Znásilňovací“ fantazie jsou u žen velmi časté, neznamená to ale, že by chtěly být znásilněny. Takové fantazie většinou nevypadají tak, že by jejich odpor přemohl neznámý násilník, spíš se jedná o někoho, kdo odpovídá jejich kritériím atraktivity.

Vybavuju si jeden absurdní příklad špatně položené otázky na toto téma: výzkum v Itálii, kde zkoumali, kolik procent mužů a žen v dospělém věku zažilo nějakou formu sexuálního násilí či bylo donuceno k něčemu se sexuálním podtextem, a to proti jejich vůli. Z něj vyšlo, že to bylo víc mužů než žen. Pak se ale zjistilo, že Italové tomu rozuměli tak, že když byli osloveni nějakou ženou, už to brali jako sexuální nátlak. Proto je třeba otázky pokládat detailně a promyšleně a být si vědomi kulturního kontextu.

Projevuje se u Čechů tendence sexuální násilí zlehčovat nebo omlouvat?

Na to nemám odpověď. Sexuální násilí v sobě zahrnuje opravdu mnoho typů chování a forem chápání. V průzkumu se na něj ptáme velmi podrobně – co se stalo, v jakém okamžiku života se to stalo a jestli se stalo kontaktně či v kyberprostoru –, i to má velmi negativní dopad a spadá pod definici sexuálního násilí.

Je relevantní i to, jestli někomu někdo poslal fotku či jej vystavil pornografii. V online prostoru si spousta lidí neuvědomuje, co už může být problematické chování. Že je to něco nekonsenzuálního, co může mít velký dopad na něčí zdraví. Důležité je ale nejdřív mít data a na jejich základě pak rozvířit debatu. Ptáme se lidí na to, jestli jim třeba někdo poslal sexuálně motivovanou fotografii, zda k tomu dali souhlas a zda to vnímali negativně či pozitivně. Průzkum děláme detailně a nikoliv hodnoticím způsobem. Nechceme nikomu nic vsugerovat, spíš lidi poslouchat.

Jakým způsobem bude průzkum probíhat, mohou se do něj lidé například dobrovolně přihlásit?

Ne, to nejde. Toto je reprezentativní průzkum, který má svoji metodiku. Účastníci jsou podle předem daných kritérií vybráni tak, aby reprezentovali českou populaci na základě věku, vzdělání, regionu a pohlaví přiděleného při narození. Osloveno bude tolik lidí, kolik v daném regionu odpovídá dané kvótě. Tazatelé je navštíví a nabídnou jim, zda by s průzkumem souhlasili. Vysvětlí jim, proč se výzkum dělá, projedou s nimi „neintimní“ otázky. Účastník pak odpovídá sám za použití tabletu. Tazatel nakonec zkontroluje technické náležitosti, nevidí odpovědi respondenta. Ty jsou anonymní a přísně individualizované. Tazatelé také účastníky informují o možnostech péče v oblasti sexuality, sexuálního či duševního zdraví nebo prevence sexuálního násilí. Paralelně bude probíhat sběr i pouze online formou, ovšem opět na základě předem určených kvót. Budeme tak mít možnost jako jedni z prvních států v Evropě srovnat oba typy metodik a odpovědí.

Proč se takový komplexní průzkum už deset let neuskutečnil?

Na to je jednoduchá odpověď: finance. Předchozí průzkumy, které prováděl Sexuologický ústav a psychosexuolog Petr Weiss, který se podílí i na tomto šetření, byly v evropském měřítku unikátní a byly sponzorované farmaceutickými firmami. Od té doby jsme žádali o financování všude možně, peníze jsme hodně dlouho hledali a napříč republikou bylo takových skupin více. Průzkum je nyní financovaný z výzkumných zdrojů, což zaručuje kvalitu a nezávislost.

Řekla jste, že jako odborníci nyní tápete, když nemáte data. V čem tápete?

V předchozích průzkumech jsme třeba neměli informace, jaké máme prevalence v oblasti sexuálního zdraví. Ať se jedná třeba o parafilie, sexuální odchylky či sexuální dysfunkce u mužů a žen nebo problémy spojené s genderovou diverzitou. Nyní bude vstupovat v platnost nový diagnostický manuál nemocí včetně sexuálních problémů, kde je hodně změn. Tento průzkum je první, který se snaží následovat diagnostická kritéria podle nově stanoveného manuálu. Měli bychom získat relevantnější informace o výskytu dysfunkcí, parafilních poruch nebo problémů v oblasti genderové identity, které jsou relevantní pro zdravotnický systém. Budeme vědět, jak moc lidé v Česku s těmito problémy potřebují zdravotní péči a jak si ji hledali v minulosti, a třeba ji nedostali.

Všiml jsem si, že v rámci možných odpovědí na otázky v průzkumu často zmiňujete transgender a nebinární osoby. O četných fenoménech v oblasti genderové identity a diverzity se hodně mluví až v posledních letech. Je to něco, co tu bylo vždy, jen se o tom nemluvilo?

To je složitá otázka. Data z minulosti vůbec nemáme. My se opravdu poprvé ptáme na to, kolik lidí se identifikuje jako nebinární, intersex, asexuální… Toto jsou fenomény, o kterých se více mluví až dnes. Na průzkumu se podíleli i odborníci, kteří za sebou mají i dlouhodobější sledování osob v této oblasti, ti to mohou interpretovat v kontextu ostatních poznatků. Kromě Petra Weisse máme v týmu i Michala Pitoňáka, který se otázkou minoritního stresu zabývá dlouhodobě.

Mění se i pojmosloví, některé fenomény se třeba jen dřív jinak jmenovaly. Je to otázka interpretace. Čistá data kvantitativního výzkumu vám jen řeknou, kolik takových lidí u nás je. O minulosti to nevíme, ale budeme první, kdo tyto údaje teď skutečně bude mít.

U průzkumů se musí vždy počítat s určitou mírou zkreslení, ale u citlivých otázek týkajících se lidské sexuality a intimity to asi platí několikanásobně. Počítáte i s tím, že respondenti nebudou zcela upřímní?

Samozřejmě. V oblasti sexuality je to hodně běžné, tato témata jsou stále tabuizovaná. Ale i kdyby nebyla, tak jsou to intimní věci, ne každý je nahlas říká nebo sdílí i třeba s blízkou osobou. Po konzultacích se zahraniční platformou, která taková šetření provádí desítky let, jsme podnikli řadu opatření, jak to lidem usnadnit, vysvětlit, zpříjemnit.

Z výzkumů víme, že na otázky z oblasti intimity se nejsnadněji odpovídá o samotě nebo třeba online formou. Respondenti budou odpovídat v soukromí, tazatel u toho přímo nebude, zvýší se tak pravděpodobnost, že odpoví pravdivě. My i vysvětlujeme, proč potřebujeme odpovědi skutečně od každého: někteří lidé mají pocit, že například k neobvyklým oblastem sexuality nemají co říct, protože to třeba vůbec neznají, a tak nechtějí odpovídat. To je možná ještě častější bariéra, než že se stydí odpovědět.

To je ale mýlka, skutečně potřebujeme odpovědi všech. V tom je populační reprezentativní průzkum důležitý, abychom získali pohled na nastavení sexuality každého z nás. Takto školíme i tazatele, se kterými velmi intenzivně pracujeme: musí rozumět oblastem lidské sexuality, chápat, že je to něco intimního, a být velmi citliví.

U otázek je často i možnost „preferuji neodpovídat“, jak často ji lidé v takových výzkumech využívají?

Tuto možnost dáváme vždy. Samozřejmě bychom byli rádi, kdyby nám účastníci na všechno odpověděli, ale prioritou je pro nás psychická a sexuální pohoda respondentů. Některé výzkumy i ve světě tuto možnost nedávaly, respondenta tak nutily k odpovědi a výsledek to pak zkresluje. Z psychosexuologického hlediska je správné tuto možnost poskytnout. Ukazujeme tím respekt k intimitě a k respondentům. Na to, jak často ji využívají, odpovědět nedokážu právě proto, že v dřívějších průzkumech taková možnost často nebyla.