Sexuoložka Hanka Fifková: Těžké břímě lidí se sexuální úchylkou

Kvůli tomu si většina lidí spojuje pojem sexuální deviace s pácháním trestných činů. Lidi, kteří se této kriminální činnosti dopouštějí, pak veřejnost s oblibou nazývá úchyly. Bez ohledu na to, že se mnohých sexuálně motivovaných trestných činů dopouštějí i lidé sexuálně naprosto zdraví.

Ale platí to také naopak. Úplně ignorujeme fakt, že se mnozí jedinci, kteří sexuální deviací trpí, nikdy nedopustí ničeho protiprávního. Úplně postrádáme osvětu, která by vysvětlovala, co to vlastně jsou sexuální odchylky nebo jak vznikají. Jejich nositele navíc automaticky nekvalifikují k tomu, že musí být špatnými lidmi.

Co tedy vlastně jsou tyto odchylky? Jejich definici výrazně ovlivňuje kultura, která stanovuje různé normy. Sexuální, právní, medicínské i morální. Západní civilizace, ke které se řadíme, definuje sexuální normu jako takový sexuální styk mezi dvěma dospělými osobami, se kterým oba souhlasí a který ani jednomu z nich nepůsobí duševní nebo fyzické trauma.

Z podstaty této definice vyplývá, že za úchylný sex můžeme považovat styk, při kterém jeden z aktérů není dospělý nebo nesouhlasí s prováděnými praktikami, případně mu působí trauma. V nejhorším případě jde o kombinaci všech tří faktorů. Existuje mnoho teorií, které se snaží řešit příčiny toho, proč sexuální deviace vznikají. Odborníci je označují jako sociálně konstruktivistické, psychoanalytické, případně evolučně biologické.

Nejpravděpodobnější příčinou vzniku sexuálních odchylek je komplex vrozených faktorů, především genetických a hormonálních. Působí na mozek dítěte během jeho nitroděložního vývoje. Jde tedy o vrozené poruchy, za které nemůže společnost, rodič, ale ani jejich nositel.

Málokdo si umí představit, co prožívá člověk, který trpí některou z vážnějších sexuálních odchylek, mezi něž řadíme například pedofilní orientaci nebo sexuálně agresivní poruchu. Jde o celoživotní zátěž. Ale co je nejhorší, nelze ji žádným způsobem odstranit, vyléčit nebo změnit.

Člověk, který zjistí, že trpí tímto typem poruchy, se většinou úzkostlivě snaží o to, aby utajil její projevy a udržel je pod kontrolou. Má strach mluvit s kýmkoli o své dispozici. Bojí se odsouzení i odmítnutí. A často mívá strach, že selže.

Ve své praxi jsem se opakovaně potkala i s lidmi, kteří své obavy dokázali překonat a vyhledali odbornou pomoc. Mnoho let například spolupracuji s klientem, který trpí snad nejhorší a nejsložitější sexuální poruchou: je agresivní sadista, navíc pedofilně orientovaný.

Co to znamená v praxi? Jeho porucha ho disponuje k tomu, aby sexuálně trápil nebo i zabíjel malá děvčátka. Nikdy v životě žádnému dítěti neublížil a ve skutečnosti je to ten nejhodnější člověk, kterého znám. Moc si ho vážím za to, že se kdysi odhodlal a zaklepal na dveře mé ordinace.

Nezasvěcení lidé si většinou neumějí představit, kolik odvahy vyžaduje to, aby se takový člověk otevřel a mluvil o všem, co pro něj jeho sexuální preference znamenají. Nemluvě o tom, kolik síly potřebuje k tomu, aby svůj problém celoživotně zvládal.

Podle mě by bylo velice užitečné, kdyby osvěta, třeba v hodinách sexuální výchovy ve školách, obsahovala informace o sexuálních úchylkách. Nejen o tom, jak se ubránit sexuálním útokům, ale i o tom, že ve třídě možná sedí malý kluk, kterého se tento problém týká. Bylo by výborné, kdyby se dozvěděl, že za vrozenou poruchu své sexuální preference nemůže. Navíc má šanci obrátit se na některého z odborníků, kteří se mu budou snažit pomoci s tím, aby je pochopil a zvládal. A co je nejdůležitější, může to udělat bez obav.