Článek
Manželka koupí cestou z práce dražší víno než obvykle a manžel udělá vepřovou panenku, jejich oblíbené jídlo. Pak si sednou k filmu. On si vezme brýle, protože už hůř vidí, ona si natáhne nohy, protože jí natékají z práce. Vtipkují, že už jim není dvacet, a cítí se, jako kdyby jim dvacet znovu bylo.
„Mám to ale krásnou ženu,“ říká on. „Pořád mě vzrušuješ,“ říká ona. Pak přestanou mluvit a v objetí se přesunou do ložnice. „Chceš to?“, zeptá se on. Ona ani neotevře oči a jen se usměje. „Počkej. Tak co? Tys mi neodpověděla,“ ozve se muž netrpělivě. „Jak to myslíš?“ odpoví mu žena zmateně a otevře oči.
„Já ale potřebuju, abys řekla jo. Nebo alespoň kývla na znamení souhlasu,“ vysvětluje manžel. „Zřetelně, takhle, koukej.“ Vehementně na ukázku kývá hlavou. Pak se v duchu ptá sám sebe, jestli by stačilo, kdyby řekla jenom „mhmm“. Stačilo? Neví. Manželka po chvíli otráveně prohlásí: „Vlastně se mi ani nechce.“ A jde dopít víno.
Nebo si představte jinou situaci. Devatenáctiletý syn si přivede domů novou přítelkyni. Seznámí se s rodiči a společně povečeří. Matka ji pak pozve na verandu na skleničku vína. Popíjejí, povídají si, jsou si sympatické. Po hodině přichází syn, ať už jde spát. Přítelkyně se rozloučí a odchází za ním. Když je ve dveřích, ozve se matka: „Nezapomněla jsi na něco?“ Dívka se otočí a vidí, že mává listem papíru. Zaostří na nadpis a čte: Informovaný souhlas. Matka se spiklenecky usmívá. „Radši to oba nejdřív podškrábněte, ať máme s tatínkem klid. A pak už si dělejte, co chcete, děti.“
Zdají se vám ty dva příběhy absurdní? Obávám se, že předznamenávají dobu, která nás čeká. Ve Švédsku prošel vládní návrh zmíněného zákona parlamentem hladce. Pro bylo 257 poslanců, proti 38. Nová legislativa má usnadnit práci prokurátorům. Ti nebudou muset dokazovat, že při činu došlo k násilí. Souhlas by měl být slovní nebo fyzický. K odsouzení bude stačit, pokud oběť neřekla ano nebo neopětovala fyzické projevy.
Advokáti upozorňují, že z hlediska eventuálních soudních sporů by byl ideální souhlas písemný. Je to pochopitelné. Jinak by totiž byl jednoznačným důkazem, který by prokázal fyzický nebo slovní souhlas, jenom zvukový a obrazový záznam. Páry by si proto musely do ložnic nainstalovat zařízení, která ho dokážou pořídit.
Další země s podobnými pravidly
Švédsko není se svým informovaným souhlasem jedinou zemí. Zařadilo se po bok dalších devíti států (například Lucemburska, Velké Británie, Kypru aj.). V nich platí podobná pravidla. Myslím si, že je pouze otázkou času, kdy některá z našich progresivistických vlád předloží sněmovně ke schválení něco podobného, abychom udrželi s ostatními zeměmi evropský krok.
Důvodem, proč tento zákon přijali ve Švédsku, je prý fakt, že tam v posledních letech roste počet případů sexuálního násilí. Část veřejnosti si od nového zákona slibuje, že sníží počet násilníků.
Pokud jde o situaci v ČR, dosavadní zákony pamatují na všechny situace, jako jsou znásilnění, sex s použitím psychické nebo fyzické převahy anebo dokonce sex, který si vynutil jeden z partnerů. Myslí i na situace, kdy byl k sexu zneužitý člověk, který má sníženou schopnost, aby posoudil danou situaci nebo se účinně bránil. Třeba kvůli tomu, že je opilý, případně jeho schopnosti snižuje duševní nemoc.
Bude potřeba podepisovat souhlas už i před líbáním? Nebo před vzájemnými dotyky? A jaký text souhlasného dokumentu je dostačující? Měl by obsahovat seznam odsouhlasených sexuálních praktik? Jak společnost zajistí to, aby se absence souhlasu nepoužívala jako msta nebo prostředek k vydírání při rozvodových sporech?
Tak jaký má tedy význam přijímat zákony typu informovaného souhlasu? „Tento zákon je normativní,“ vysvětluje Katarina Bergehedová ze švédské větve Amnesty International. „Ukazuje, co je ve společnosti přípustné, a co ne.“ Příznivci zákona si od něj slibují, že povede ke změně společenského klimatu.
Ve mně vzbuzuje spíš pochybnosti. Jde například o samu definici sexu. Bude potřeba podepisovat souhlas už i před líbáním? Nebo před vzájemnými dotyky? A jaký text souhlasného dokumentu je dostačující? Měl by obsahovat seznam odsouhlasených sexuálních praktik? Jak společnost zajistí to, aby se absence souhlasu nepoužívala jako msta nebo prostředek k vydírání při rozvodových sporech?
Z mého pohledu spočívá hlavní nebezpečí této normy v tom, že mění právní systém. V něm najdeme mnoho příkladů situací, kdy zákon vnímá mlčení jako souhlas. Teď ho ale chápe přesně opačně, jako nesouhlas. Jde zároveň o nebezpečný pokus, jak regulovat aktivity, které byly do dneška vysloveně intimní záležitostí partnerů. Ti je podnikali na svou zodpovědnost.
Opravdu potřebujeme vytvářet nové zákony a zvyšovat dohled státu nad jeho občany?
Žijeme v relativně bezpečných společnostech s malou mírou různých rizik. Proto by víc než všechny podobné zákony měl platit zdravý rozum, ale také výchova ke slušnosti a k zodpovědnosti.
Podobné normy jako by nás zbavovaly samostatného úsudku. Přimlouvala bych se spíš za opačný proces, za důslednější výchovu k zodpovědnosti za sebe sama. A to jak v rodinách, tak ve školách nebo v našem osobním životě.
Když půjdu se sympatickým chlapíkem, kterého jsem poznala před hodinou v baru, do jeho bytu, přijímám spolu se svým chováním i určitou míru rizika. Stejně jako když budu sjíždět alpský vrchol bez helmy. Říká se tomu život na vlastní nebezpečí.
Pravda, tenhle lyžařský příměr není úplně přesný. Zákony typu informovaného souhlasu jdou totiž mnohem dál, než jsou otázky bezpečnosti. Snaží se nás totiž chránit před námi samotnými, na úkor naší svéprávnosti, svobody a normálního života.