Článek
Zřejmě je tím míněn počet sexuálních dobrodružství. Jednoho celoživotního partnera má jistě málokdo. Ale od jakého počtu těchto partnerů začíná být člověk promiskuitní?
Mladí lidé se na to ptali na besedě jednoho sexuologa. Odpověděl šalomounsky: „Promiskuitní je ten, kdo měl více partnerek než já.“ Ale odpovědi na otázku, kolik jich tedy měl, se diplomaticky vyhnul.
Za jednu z nejslavnějších promiskuitních legend je dodnes považován slavný Giacomo Casanova (1725-1798). Pokud však nahlédneme do jeho díla, zjistíme, že to s jeho milovnictvím nebylo nic moc.
Za 40 let svých sexuálních avantýr měl 116 milenek, což znamená ani ne tři nové partnerky ročně. Obávám se, že nejeden český proutník by tohoto pověstného donchuána zahanbil.
Celoživotní věrnost je velice vzácná
Člověk se svým sexuálním záletnictvím neliší příliš od většiny ostatních zvířat. Celoživotní věrnost je totiž velice vzácná. V přírodě existuje jen velice výjimečně. Ze 4000 druhů savců vytváří trvalé páry asi tři procenta živočichů. Tedy pouze několik desítek. Člověk mezi ně samozřejmě nepatří.
Americký etnograf George Murdock zmapoval na celém světě celkem 1231 lidských společenství. A to jak kulturně, tak i antropologicky. Monogamii, tedy životní model, kdy jeden muž žije s jednou ženou, prosazuje pouze 186 společenství (15 procent). Příležitostné víceženství povoluje 453 z nich (37 procent). A trvalou polygamiii, tedy manželství s více ženami, jich uplatňuje 588 (48 procent).
Jen v nepatrném zlomku procenta, ve čtyřech lidských společnostech, existují případy, kdy jedna žena má někdy dva nebo více manželů.
Muži jsou možná nevěrnější
Ve společnostech jako je naše jsme monogamii sice uzákonili, ale máme možnost se rozvést a žít v následných manželství. Kromě toho existuje také manželská nevěra, které se u nás dopouští 64 procent ženatých mužů a 42 procent vdaných žen.
Statistici většinou kroutí hlavou nad tímto rozdílem mezi oběma pohlavími. Matematicky je totiž obtížně vysvětlitelný. Počet nevěrníků a nevěrnic by měl být přece přibližně stejný. Tuto disproporci však můžeme snadno vysvětlit přetrvávajícím modelem takzvané dvojí morálky.
Přes všechny emancipační snahy bývá nevěrný muž považovaný téměř za hrdinu. Mužskou nevěru u nás dokonce tolerují i v nejvyšších patrech naší politiky. Naopak nevěrná žena nese jakýsi punc prostopášnosti. Veřejné mínění považuje její chování přinejmenším za nepatřičné.
Muži si proto ve statistických průzkumech trochu přidávají a ženy zase ubírají. Takže je docela možné, že těch věrných a nevěrných bude u nás tak padesát na padesát.
