Článek
Pozitivní zprávou je, že těchto případů nepřibývá. Ukazují to aspoň průzkumy, které realizujeme v pětiletých intervalech už od roku 1993. Co se změnilo nejvíce, to je komunikace mezi pachateli a oběťmi různých forem pohlavního zneužívání. Velmi ji usnadnily informační technologie, hlavně mobilní telefony a sociální sítě na internetu. To se týká všech věkových skupin.
Děti pak snadno podlehnou představě, že jde o skutečnou a velmi přitažlivou realitu, a nikoliv jen o virtuální svět. Sexuální delikventi, kteří většinou nevynikají nějakou pronikavou inteligencí, si díky těmto novinkám dovedou získat velmi rafinovaně jejich důvěru. Často žasnu nad tím, jak snadno děti a mladiství komunikují o nejintimnějších záležitostech s lidmi, o kterých prakticky nic nevědí.
Absurdní situace
Na obrovské rozšiřování nejrůznějších pornografických materiálů reagovali politici na mezinárodní úrovni tím, že kriminalizovali takzvanou dětskou pornografii. Dopustili se však nelogičnosti. Chápou totiž dítě jako osobu mladší osmnácti let. Přitom naprostá většina rozvinutých států má věkovou hranici pro právoplatný souhlas s pohlavním stykem výrazně pod touto věkovou hranicí.
Dochází tak k paradoxním situacím, kdy dvacetiletý mladík legálně udržuje intimní vztah se svou sedmnáctiletou partnerkou. Pokud si ji však vyfotí v erotické situaci, stane se pachatelem trestného činu držení dětské pornografie. Možná by právnické autority měly znovu přijmout staré dobré dělení na děti a mladistvé.
Stíhání lidí podezřelých ze sexuálního zneužívání dětí by mělo být rozvážné a opřené o důkazy. Skandalizace případu může dítěti ublížit víc než to, k čemu došlo.
Pachateli pedofilních trestných činů jsou v naprosté většině případů muži. Tady se zatím genderovým aktivistkám nepodařilo zjednat rovné zastoupení obou pohlaví. Pachateli této trestné činnosti pak bývají muži nejrůznějšího věku. To je rozdíl v porovnání s exhibicionisty nebo sexuálními agresory. U nich je výskyt delikventů starších čtyřiceti let velice nízký.
Následky mohou být tragické
V poslední době se na internetu a v médiích často objevuje tvrzení, že muži, kteří trpí pedofilií, nejsou pro děti nebezpeční. Většinu sexuálních deliktů prý na nich páchají lidé, kteří netrpí žádnou úchylkou. Zřejmě v duchu hloupého vtipu, že „pedofil má děti doopravdy rád“. Není to pravda. Naprostou většinu opakovaných sexuálních deliktů na dětech páchají jedinci s pedofilní orientací. Pachatelé, kteří netrpí sexuální deviací, se dopouštějí trestných činů spíš na dospívající mládeži.
Následky pohlavního zneužívání jsou někdy závažné, až tragické. Závisí na stupni násilí, se kterým pachatel přistupuje ke své oběti. I nepříliš agresivní sexuální zločin však může mít pro oběť velmi negativní důsledky. Není náhodou, že vysoký výskyt pohlavního zneužívání v dětství jsme zjistili mezi prostitutkami a prostituty.
Nejlepší je dobře fungující rodina
Nejspolehlivější ochranou dětí, a to nejen před sexuálními útoky dospělých, je dobře fungující rodina. Páchání těchto nehezkých zločinů hodně napomáhají křehké vztahy ve spoustě svazků, včetně dělení na tvoje děti, moje děti a naše děti. Někdy je také otázka, jestli dítě vůbec obklopuje nějaké prostředí podobné rodině.
Řadě moralistů vadí sexuální výchova dětí a mládeže ve škole. Pomíjejí fakt, že do ní patří i prevence pohlavního zneužívání. Žádný dospělý nemá právo je sexuálně obtěžovat. Děti se také musí dozvědět, jak se před tímto zneužíváním chránit.
Zvláštní kapitolou postmoderní společnosti je skutečné nebo i jen domnělé pohlavní zneužívání dětí ze strany vlastních a nevlastních otců. Často jde o střídající se partnery matek samoživitelek. Některé případy ale zavánějí na první pohled něčím jiným než sexuálním deliktem. Vyšetřoval jsem opakovaně zavržené otce, proti kterým bylo vzneseno obvinění z pohlavního zneužití dítěte se zpožděním pěti i více let.
Přístup vládních i nevládních institucí pečujících o děti bývá někdy velmi necitlivý k lidem podezřelým z pohlavního zneužití dítěte. To platí zejména pro případy, kdy nešlo o surový, agresivní čin a při kterých navíc ani nedošlo k pohlavnímu styku. Kroky institucí budí někdy dojem, že hon na obviněného je pro ně důležitější než ochrana dítěte před tím, aby nedocházelo k pokračování trestného činu.
Ohlašovací povinnost
Práci psychiatrů a sexuologů velmi komplikuje také uzákoněná ohlašovací povinnost. Podle ní musí každý občan hlásit úřadům i jen podezření na pohlavní zneužívání dětí. Ale který pedofilní delikvent se půjde svěřit lékaři, když ví, že ten je povinen oznámit jeho deviantní sklony příslušným úřadům?
Celá situace volá po rozumnějších opatřeních a racionálnější ochraně dětí. Stíhání pachatelů by podle mě mělo být rozvážné, opřené o důkazy. Nejhorší jsou různí samozvaní nadšenci, ať už ze sousedství, nebo z různých charitativních či dobrovolných organizací. Měli by krotit své emoce ve vztahu k podezřelým. Snadno totiž napáchají více škody než užitku. V řadě případů se může ukázat, že k ničemu nedošlo nebo zmíněný skutek dítě nijak vážně nepoznamenal. Daleko víc je pak může traumatizovat medializace a skandalizace jejich případu.
