Sexuální asistence jako dobrý skutek

Přestože je tato osmačtyřicetiletá rozvedená matka dvou dětí na svou práci hrdá, před rodinou a okolím raději zůstává u informace, že se věnuje tantrickým masážím, což je koneckonců také pravda. Sexuální asistenci, kterou si vydělá zhruba 1200 korun za hodinu, považuje spíš za dobrý skutek než za byznys.

Jejími klienty jsou především tělesně nebo mentálně postižení. „Člověk na nich vidí, že potřebují pohladit a jsou vděční za každý dotek,“ říká novopečená učitelka sexu, která už má zkušenosti se zákazníky s obrnou či nevidomými.

Práva handicapovaných na sex u nás vyslyšela organizace Rozkoš bez rizika, která pro ně nechala proškolit první asistentky. Trend nezanedbávat u postižených lidí ani tuto stránku k nám dorazil z Nizozemska, Německa a dalších západních zemí, kde tato služba funguje asi patnáct let.

Jak ale zdůrazňuje jedna z průkopnic sexuální asistence, čtyřiapadesátiletá Nina de Vries z Berlína, i po takové době na ni veřejnost někdy pohlíží jako na prostitutku. „Ty jsi přece děvka,“ slýchává od lidí s předsudky.

Tvrdí o sobě, že není zlatokopka, která našla díru na trhu, ale ani altruistka. Na své životní pouti se při milostných experimentech s muži i ženami jen zbavila předpojatosti a práci sexuální asistentky teď dělá hlavně sama pro sebe.

„Je pěkné mít intimní vztahy s lidmi, se kterými bych se normálně nedostala do kontaktu, například s autisty. Nedokážou se dobře vyjadřovat ani se o sebe postarat, ale o to větší je to pro mě výzva a zodpovědnost.“

V Česku se osvětou spojenou s právem postižených na sex zabývá Petr Eisner, který v této oblasti teoreticky školí ostatní pracovníky v sociálních službách, aby se tématu nevyhýbali a naopak dokázali svým klientům pomoci. Na rozdíl od aktivních asistentek nepoužívá k názorným ukázkám své tělo a dotyky, ale pomůcky jako panenky a panáčky s pohlavními znaky, obrázky a maketu penisu.

„Na potřeby handicapovaných osob některá zařízení reagují neadekvátně – represí nebo podáváním tlumicích léků, protože i v dnešní době je považují jenom za věci či zvířátka,“ tvrdí lektor sexuální asistence.

Jenže právníci zatím profesionálním pečovatelům nedoporučují ani přílišnou horlivost, aby nebyli popotahováni za kuplířství. „Nemůžeme svým klientům zprostředkovat ani kontakt na sexuální asistentky,“ vysvětluje Věra Srdečná z Centra BAZALKA v Českých Budějovicích.

Doslova jako Pandořina skříňka funguje téma sexu na rodiče, kteří své handicapované potomky mají stále za malé děti.

„Myslí si, že nemají takové potřeby a my jim uměle otvíráme něco, co je vůbec nezajímá, ale je to přesně naopak. Většinou si o to sami řeknou, a kdo nemůže komunikovat, tak začne třeba masturbovat v rámci společných aktivit. Nemůžeme to přece zamést pod koberec, musíme to řešit,“ dodává Věra Srdečná.

Pavla Baxová, matka pětadvacetiletého Tomáše s Downovým syndromem, má pro přirozenost svého syna pochopení. Podařilo se jí dokonce sehnat ženu, která s ním opakovaně tráví intimní chvilky. Jedinou komplikací je pro něho dojíždění z Prahy na sever Čech, se kterým potřebuje organizačně pomoct.

„Poprvé ho doprovázeli kolegové z naší společnosti Rytmus (umožňuje lidem se znevýhodněním aktivně se začleňovat do běžného prostředí), od kterých vím, že syn byl nadšený a šťastný. Jediné, co mě zajímalo, aby paní byla zdravá a připravená na to, že Tomáš není obyčejný kluk,“ prozrazuje Pavla Baxová.

Že zdaleka ne každý rodič je takto nad věcí, dokazuje povídání Hany Šimáčkové z královéhradecké organizace Skok do života, kde pro své dospělé klienty s mentálním postižením pořádají kroužek s názvem Sex a vztahy. „Od roku 2004 k nám chodila i Zuzana, která velmi toužila k někomu patřit, až se o několik let později zamilovala do Aleše.

Jenže její matka vztahu nepřála, snažila se lásku zničit a znemožňovala jim setkávání, až se pár rozešel. Když přede dvěma lety začala Zuzana chodit se Šimonem, i díky naší intervenci se maminka uklidnila a oba teď můžou společně bydlet,“ vypráví Hana Šimáčková s tím, že pro handicapované je v oblasti vztahů všechno složitější než u zdravých lidí.

Počínaje možností seznámit se přes nedostatečné nebo zkreslené znalosti o lidském těle až po neschopnost vyjádřit své přání. Asistentka Iva, zmiňovaná v úvodu článku, potkala muže a ženy s postižením, kteří svůj první pohlavní styk měli až po pětatřicítce.

„Když mají navíc nemocné ruce, nevyvinou při masturbaci dostatečnou rychlost, aby se mohli sami uspokojit, takže s tím potřebují pomoct.“

„Ukazuji lidem, jak můžou pracovat se svou sexuální energií, aby je to zároveň léčilo,“ představuje náplň své činnosti další z čerstvě vyškolených asistentek, čtyřiačtyřicetiletá Vladana Augstenová, která jako jediná neváhá vystoupit z anonymity. Rodina o její „práci s tělem“ už beztak ví.

„Zhruba před pěti lety jsem se kvůli dluhům dostala do tíživé situace, a tak jsem šla dělat sexuální pracovnici. Moji blízcí se pak z médií dozvěděli, že dělám v nočním klubu,“ objasňuje svou otevřenost.

Co na tom, že už má dvouleté vnouče. Sexualita ji stále zajímá a z možnosti dělat asistentku byla nadšená.

„Bát se postižených? Vždyť nebezpečnější je člověk bez handicapu, který po vás může skočit a ohrozit vás,“ má jasno Vladana. Přestala dělat prostitutku, nedávno začala studovat nultý ročník klinické psychologie a stejně jako některé její kolegyně má pevně danou hranici a klientům neposkytuje pohlavní styk.

Naopak Helena, matka osmileté dcery, která v sexbyznysu působí tři roky, se splynutí těl nebrání.

„Já se za to nestydím, protože oni si zaslouží sex stejně jako my zdraví. Důležité je zjistit, co tito lidé vůbec chtějí. Vždycky totiž nemusí jít přímo o vyvrcholení,“ zdůrazňuje pětatřicetiletá žena, kterou na možnost projít kurzem upozornil zákazník vozíčkář. „Dozvěděla jsem se spoustu zajímavých věcí, hlavně o sexuálních pomůckách.“

Že se věnují něčemu, co je ve společnosti tabu, si uvědomují všechny. Zároveň ale mají pocit, že dělají něco bohulibého.

„Veřejnost si myslí, že lidi s handicapem nemají na sex nárok, ale my jsme takový předvoj, který jim může dodat odvahu, aby se nebáli selhání, až budou mít příležitost vyzkoušet si to s partnerem, a udělat jim, na co zkrátka sami nestačí,“ vysvětluje Iva.